VRAŽDA VE VLAKU
Není možné, není možné- vždyť mi tvrdila, že jede s tímto rychlíkem.
Musím se podívat do dalšího kupé. Zase nic, není tady, zkusím ještě jednou se podívat do třetího kupé.
„Dobrý den“. Pozdravil jsem plně obsazené kupé.
„Dobrý, jen pojďte mezi nás, posaďte se“. Zval mě cestující a bylo na něm vidět, že je v náladě, vlastně jsou všichni v náladě. Popíjejí vodku a pivo. Nabízejí mi.
„Ne já nemůžu, díky“.
„Proč? Jste nemocný?“
„Ne, to ne , jen mám něco na práci“.
„Jen si sedni a okoštuj !“
„Tak jen jednoho panáka“.
„Jen si dej na zdraví“.
Posadil jsem se a vypil panáka vodky. Starší muž vytáhl s pouzdra housle, druhý vzal kytaru a třetí saxofon a spustili náramnou muziku. To je něco! V opojení muziky jsem úplně zapomněl proč jsem se vydal na cestu, sledovat svoji manželku. Poslední dobou se chovala ke mně hodně divně, odmítala semnou spát, vždy se na něco vymlouvala. Z práce chodí domů hodně unavená a dává si záležet na svůj vzhled.To je divný opravdu divný. Představa, že je mi nevěrná, mě mučí, nemohu si pomoci pronásledují mě pochybnosti.
A dneska se vydala na cestu až na slovač, že jde na pohřeb sestřenici, pěkný pohřeb aby to nebyla bouda!
Hlasitá muzika přitáhla další cestující a na úzké chodbičce se nahrnuli posluchači.
Nalili mi dalšího panáka, a další a už nemyslím na nic jiného, jen jak sbalit tu pěknou blonďatou kočku. Vysílala ke mně signály a já na ni mrkal. Domluveno. Vstal jsem a šel na chodbičku.
Blondýna se mě dotkla prstem a starší žena vedle ni mi říká.
„Líbí se vám, můžete ji mít za pěti kilo, a je vaše“.
A je, já už vím která bije, v tu ránu jsem střízlivý.
„Ne, kde pak!“
„Tak uděláme slevu, domluvíme se“.
„Ne, já nechci pani já tam mám manželku, musím za ni“.
„To bude chvilka pane, dejte si říct za pěťo“. Neodbytná ženská.
„Jste hodná, ale nechci“.
Zatvářil jsem se hnusně, ale ona pořád nabízí své zboží. Jen tak, tak jsem se dostal z její blízkosti. Co nejrychleji jsem se chtěl dostat pryč, jsem to ale, vůl dám si pár panáků a zapomenu na celý svět! Najednou jsem si uvědomil , proč jsem tu. Chodím po vlaku a otvírám kupé, ale moje žena nikde, už jsem se chtěl otočit, že půjdu zpátky v tom jsem zaslechl podivné vzdychání, které mi bylo moc známéééé.
Otevřu poslední kupé a ONA je tu a není sama. Leží na sedadlech a na ni hnusný mužský.
Zrovna jsou v tom nejlepším.Stojím u dveří a zírám a nejsem schopen slov, podívala se na mě, a řekla „on mě zabije“. Ten hajzl se na mě podíval a řekl.“Tenhle, prosím tě“ pokračoval dál jako kdybych tam nebyl. Popadla mě zuřivost, vím že bych na něho neměl,s pod okna jsem vyrval opěrátko a vší silou jsem ho tloukl po hlavě. Svalil se z mé ženy na zem a z hlavy mu tekla proudem krev. Mezi tím moje žena se oblékla a ječela .
Já nedbal nic tloukl jsem ho dál.
„Zabiješ,ho nech toho“! Křičí má žena a odtahuje mě od něj.
Už se nehýbal a já přestal ho mlátit. Leží na podlaze a moje žena ho poslouchá na hrudi jestli žije.
„Je mrtvý, tys ho zabil, cos to udělal?“
Až teď mi to došlo, jsem vrah, jsem vrah křičím ze všech sil.
„Vstávej, co tak řveš jako pavián co blneš, křičíš jako pominutý“. Budí mě moje žena.
„Ach, kdybys jen věděla co se mi zdálo! Měla si chlapa a já to všechno viděl na vlastní oči“.
„Jednou tě ta tvoje žárlivost zabije, vstávej je půl páté jdeme do práce…“
