Naše osada

Naše osada

 

ZIMA (jevend)

kapitola první

 

Gužka

 

Jestli vám někdo bude tvrdit, že osada, ve které žil, byla nejhezčí – nevěřte!

Protože tahle naše osada je ze všech nejhezčí a dokonce i největší. Stojí přímo uprostřed jedné vesnice, dá se říct obce, která se jmenuje Novésa a leží na jihu Slovenska. Je to taková nezajímavá vesnice, jenom naše romská osada je zajímavě uložená na velké louce (na pažiti), což je velice důležité, a co je ještě důležitější, že kolem dokola stojí velké domy našich sousedů gádžů, zatímco naše romské domečky jsou celkem malé a skromné o dvou místnostech. V každé rodině, myslím tím romské rodině, mají dvě místnosti, ale to nikomu nepřekáží v tom, aby se rodilo každým rokem. Víte, abyste mi rozuměli, v romské chýši jak není aspoň šest dítek, tak to není rodina – čím početnější rodina, tím je váženější „tatko“.

Letos nás už bude osm sourozenců a jestli náš tatík nezpomalí tempo na výrobu dětí, nevím, kde nás tolik bude, ale to nevadí, zato je u nás veselo a živo!

A živo a veselo je v celé naší osadě, možná u Parkovců je trošku smutno, protože tam mají jenom jednoho potomka a ještě, představte si, on nám není vůbec podobný, je celý bílý a má modré oči. Jediné, co má černé, jsou jeho vlasy, přesto jsme příbuzní, je to můj druhý bratranec – to tvrdí moje mamička. Jinak v celé osadě jsme si podobní jako vejce vejci.

Co ještě je důležité! Naši otcové jsou všichni do jednoho muzikanti. A velice dobří, protože se muzikou živí, a kdybych já byla klukem, tak bych já v devíti letech musela být u slepého Aladára, který by mě mučil na nějaký hudební nástroj. Ještě štěstí, že jsem holka, můj bráška Bélko a bratranec Vladko se mordují každý den s hudební výchovou u našeho slepého učitele hudby!

Je úplně slepý, ale zato vynikající muzikant, a jeho žena, aby se mu podobala, tak má jenom jedno oko zdravé, ale to nic, oni se spolu výborně doplňují.

Jinak náš Aladár je tak trochu naše romská chlouba, vždyť je „pan učitel“!

Nyní něco o mně, já jsem Gužka Putáčka, je mi devět roků, ve škole mi učení jde, docela mě i baví, ve škole je veselo, no bodejť ne! V jedné třídě je pět ročníků. S námi se učí třinácti-, čtrnáctileté děti, ba děti, jsou to koně přímo, oni nám poroučejí, jak chtějí, musíme jim dát opsat úkoly, svačinu nám berou, pokud ji máme. Je nás dohromady třicet dětí, já mám ochránkyni. Je tu se mnou moje sestra Boženka, ona by už měla být v sedmé třídě, ale moc ji učení nebaví, tak je pořád ve druhém ročníku základní. Není tu sama s takovou inteligencí, je jich víc, hlavně naši chlapci. Pro ně učivo není důležité, oni se více starají o rodinný chod, chodí do lesa v létě na dříví a takové ty chlapské věci. Někteří neumí ani slovenský jazyk, oni neumí ani mluvit slovensky, jenom cikánsky. Chudáci učitelé, mají to s námi těžké, ale přesto nás mají rádi.

Je zima roku 1962, začátek prosince, venku to pěkně profukuje, mrzne, ale ve třídě je parádně teplíčko, máme taková vysoká kamna a pan učitel fedruje do nich jako o život. Každou chvíli vyzve nějakého velkého žáka, aby přidal do kamen polínka. Kluci se můžou přetrhnout ochotou, on jim tu radost dopřeje, jediného Roma Laca Šandora nevolá, jednoduše by mu Laco nerozuměl.

Pan učitel nám dal každému zadání a má klid. Ve třídě to jenom šumí a do toho šumotu se najednou prudce otevřely dveře a v nich se objevil náš pan ředitel a nový člověk – žena.

„Vstaňte!“ zařval náš pan učitel, že málem spadla tabule.

„Česť, žiaci!“ pozdravil nás ředitel, „tu vám predstavujem novú učiteľku, je to súdružka učiteľka Ojtíková a bude vás učiť namiesto súdruha učiteľa Rubského. Rozumeli ste mi? Dúfám že budete vzorní, učenliví a vy, ktorí ste mi nerozumeli, môžem vám to znova zopakovať.“ Pak se otočil k paní a ukazoval na romskou řadu, ale ona nechápala, až později pochopí, že s touto školou to není lehké.

Pan ředitel se s námi rozloučil a byl ten tam. Paní učitelka je moc hezká a vypadá docela hodná, jen aby nám neonemocněla jako ta předešlá. Povídá se, že je v nějakém sanatoriu, já nevím, co to slovo znamená, ale asi to bude něco špatného.

Padli si do oka, pan a paní učitelka, cosi diskutovali, nebylo slyšet o čem a my celá třída jsme si udělali přestávku. Vyndali jsme si svačiny a vesele povídali a mlaskali. Laco jako obvykle si vyndal svůj kastrůlek a šel ke kamnům ohřívat si

svůj oběd. Vtom paní učitelka zpozorněla.

„Čo toto, čo toto znamená“ obrátila se na Laca s otázkou, „prosím ťa, ty si nosíš varené jedlo do školy?!“

Laco zdřevěněl jako kámen a nechápavě třeští oči na paní učitelku.

„Tak, prosím odpovedz!“ Kdyby Laco rozuměl, tak by odpověděl.

„Ako sa voláš?“ ptá se Laca zatím klidným hlasem paní učitelka.

„Ako sa voláš?“ odpoví nechápavě Laco.

„Ja sa pýtám teba!“ stále naléhá učitelka.

„Ja sa pýtám teba?“ odpovídá poslušně Laco.

„Ja sa volám Ojtíková a ty?“

„Ja sa volám Ojtíková a ty?“ opakuje Laco a už je nervní a přímo křičí.

„Súdružka kolegyňa, aby ste rozumeli, žiak Lacko Šándor nerozumie ani slovo po slovensky,“ omlouvá Laca bývalý učitel.

„Pre Boha, súdruh kolega, v dnešnej dobe štrnásťročný chlapec aby nepoznal slovenskú reč,

v dobe, keď ľudia lietajú do vesmíru!“

„Pani kolegyňa, nezabúdajte, že je to rómský chlapec, je troška zaostalý, ale ostatní rómski žiaci sú dostatočne dobrí, napríklad Gužka Putáčka má vyznamenanie, inak je všetko v poriadku, až na malé výnimky, ináč jako vidíte rómskych detí je menej jako našich, takže by ste to mohla zvládať. Lacko, ohrej si tú desiatu.“

Laco nečekal a dal se do ohřívání své dobroty, po chvíli se vůně rozléhala po celé třídě. Lacko si dával svoje oblíbené halušky se zelím, zatímco já jenom namazaný chleba. Když jsem říkala mamičke o kastrolek s jídlem, málem dostala záchvat. „Zbláznila si sa? To len negramoty si môžu dovoliť, a ty nie si, no čak ? Dilino Laco ten môže, jemu prepáčia.“

Blázen Laco a má výhody.Všichni ostatní spolužáci bez rozdílu pleti musí ctít řád školy, jenom Laco blázen nemusí.

„Čo si myslíš o novej úče?“ ptá se můj spolusedící a nejlepší slovenský kamarád Čiko, „myslíš, že bude dobrá?“

„Neviem Čiko, záleží na nej, ale vyzerá, že hej.“

Čiko je moc, moc fajn, hodně se máme rádi, to neradi vidí naši rodiče. Naši proto, že Čiko je gádžo, a jeho rodiče, že já jsem Romka, a taková je pravda, jenže nám to s Čikem vůbec nevadí, my jsme přesto pořád spolu, dokonce sedíme spolu i v jedné lavici.

„Gužka, pôjdeme dneska na potok korčulovať?“

„Možno, ak stihneme katechizmus. Ty, mne sa tam tak nechce, toho nášho farára by som najradšej, však vieš čo.“

„Viem, najradšej by si, aby ho vymenili jako učiteľa.“

„Počkaj, ticho, niečo tá nová chce.“

„Milí žiaci, od dnešného dňa vás budem učiť na miesto súdruha učiteľa ja. Takže sa na to pripravte, verím, že si budeme rozumieť tak, ako ste si rozumeli so súdruhom učiteľom. Pre dnešok je to všetko, takže môžte ísť skorej domov.“

Hurá, jde se domů, začíná to docela dobře s tou naší paní učitelkou. Dneska je tak zvláštní den, samé novoty, nová učitelka a co ještě nového nastane?

Jdeme všichni vesele domů, dokonce ani zima nám nevadí.

„Gužka, ideme!“ křičí na mě naše Boženka.

„Už idem Božen. Čiko, nezabudni o štvrtej na katechizme!“

„Hej, prídem, maj sa.“

Samozřejmě, že my menší ještě umíme poslouchat náboženství, ale ty větší, starší děti nedonutí nikdo, ani pan farář, aby se učily „Písmu Svatému,“ jak důležitě káže zastupitel Pána Boha (jak o sobě tvrdí farář). Možná jediná výjimka, a to je můj nejstarší bráška, který je ministrantem v kostele, je u toho velice důležitý, přitom blbec ani neví, že tomu tlustému faráři jenom posluhuje.

Na nás věru hodný není, jakmile někdo z nás neumí nazpaměť desatero nebo modlitbu, pěkně nás mydlí, je mu to jedno, jestli je to děvče nebo chlapec a chlapci, jak mají hlavy hodně vystříhané, tak je zatáhne za ty chloupky za krkem a panečku, to to bolí, Čiko už to zažil. Takže dnes půjdeme na hodinku, podíváme se, kolik zase pan farář přibral na váze, a potom budeme mít od něho klid celý týden.

Po cestě domů je veselo, probíráme novou učitelku. Než dojdeme na „pažiť,“ kde jsou naše příbytky, tak mám docela malinko omrzlé nohy.

Konečně už jsme doma, nejhezčí a nejlepší ze všeho je na tom to, že mamička je doma a je navařeno a teplo. V kuchyni je nás hodně, ale mamička si poradí, aby nás nasytila. Šest dětí je nás kolem stolu a jedna veliká mísa halušek.

„Tak jedzte, deti.“ Ani to nemusela říkat, pustili jsme se do jídla všichni poslušně jak jedna rota.

„Tak Verka, poumývaj riad, Boženka, ty nanos drievka, Marka, ty si zober prášok a choj do postele. Gužka, ty si daj ku piecke posušiť kalošne, ideš na katechizmus a Bélko ty sa ihraj s Milkou, daj na ňu pozor.“

A takhle to vypadá u nás každý den, ovšem přes zimu, v létě je to jiné!

V zimě je nejlíp doma u kamen v teple (pokud je čím topit). My Romové jsme už od přírody takoví, máme rádi teplo a když není čím topit, tak se jednoduše jde do lesa a natahá se tolik dřeva, kolik je třeba, ale to není moje starost, o tyto věci se starají starší sourozenci, jako je Boženka a Lajko. Mají to naši rodiče pěkně zařízený, a potom aby měly děti čas na školu! Řekla bych, že je to týrání dětí, ale zkuste něco takového říct naší mamičke, vždyť je to generál! A ne jenom na nás je generálem, ale i na našeho tatka. Jenom pokud je tatko v normálním stavu, ovšem jakmile má vypito, z mamičky se stává beránek. O tom potom.

Pomalu se blíží Vánoce a mamička už se připravuje, jak dá věci do pořádku, všechno možný přešívá, ze starého chce dělat nové, já vím, na tolik dětí oblečení není žádná legrace! Snaží se mě přimět taky k šití, ale já se umím vždy na něco vymluvit, předstírám, že se učím katechizmus (je to náboženská knížka s obrázky), a už mám klid. Za chvíli budou pískat Linka a Čiko a půjdeme spolu do dědiny za panem farářem na hodinu, moc se mi nechce, nejraději bych byla nemocná jako naše Marina, ta to umí s mámou! Jen si nemůže ufouknout a už je nemocná, já to štěstí nemám, mně nechce mamička věřit, na všechno říká „ty to hraješ, Gužka, ja poznám tvoje fígle“ a je po nemoci, já musím pořád do školy na náboženství a ona se věčně válí v posteli a žaluje a žaluje.

„Gužka, už pískajú,“ křičí na mě Bélko, „už ide pastier Čiko a Linka Šuliho a teraz budete jako svätá trojica.“

„Keby ťa počul Lajko, ten by ti dal, že sa tak rúháš.“

„Není doma a ja som nič nehovoril a ty mu to nepovieš, lebo ja na teba voľačo viem,“ brání se Bélko.

„Keď povieš, tak dostaneš!“ vyhrožuji Bélkovi. Hned přestane, on ví, že by to schytal.

Venku už připraveni, Linka a Čiko na mne čekají, ale dlouho čekat nemuseli, dneska jsem se docela na hodinu těšila, máme tajný úkol.

A největší potěšení z toho bude mít náš pan farář.

„Tak čo, Čiko, máš to?“

„Mám, ale nesmieš všetko.“

„Čo nesmiem, ukáž koľko toho máš!“ Čiko poslušně ukazuje lahvičku a v ní jakási tekutina.

„Prosím ťa, čo to je pre našeho farára, ktorý váží dobre sto kíl! Vieš koľko litrov vína on vypije, čo je preňho jedno deci?“

„Ale toto je ricínový olej!“ protestuje Čiko, „v lekárni hovorila jednu lyžičku.“

„Tým lepšie, vieš, že pán farár chce všetko vo veľkom, nebudeme robiť zmeny, daj mi to sem. Kde je mlieko?“

Poslušně mi podává konvičku s mlékem. Abyste mně rozuměli, bylo to tak už dávno zařízený, že se nosívalo „něco“ farářovi, nějaká maličkost, zeleninka, hroznové víno nebo slaninka. No Čiko, jehož rodiče se starají o kravičky, tak nosí mléko, my Romové nenosíme nic, protože nic nemáme a pan farář s tím počítá.

„Daj sem tú apatiku!“ beru od Čika ricínový olej a celý obsah vyleju do mléka.

„Čo sa furt bojíš, Čiko. Gužka to zariadí, tu hodinku vydržíme a pán farár si

tiež poradí a patrí mu to. Však ty dobre vieš, ako to bolí, keď ti jednu vytne.“

„Čiko, veď vieš, ako mu vaše mliečko chutná a dneská bude zvlášť chutné, to mi ver.“

„Keď to tvrdíš, nech si pošmakuje“ už klidně mluvil Čiko.

„A nezabudni mu ho ohriať, vieš, že tak ho má najradšej!“

„Veď hej, urobím ako hovoríš, Gužka.“

A pomalu se blížíme k domu, kde se učíme být poslušní a hodní. Ve třídě je asi patnáct dětí, čeká se jenom na duchovního učitele. Na stole má pečlivě zabalené dary rodičů, prakticky si žije velmi dobře, samé dobroty. U nás doma jsou vidět jenom jednou v roce, a to o Vánocích, pan farář to má každý den, a potom by neměl vážit sto kil, to je rouhání a nás svoje ovečky nutí ke skromnosti!

Konečně je tady! Celý červený ve tváři, ty buclaté líce, až rudé je má a bůh mně odpusť, on je tak uslintaný, jako malé děcko.

„Pochválen buď Ježíš,“ pozdravil. „Až na veky,“ odpověděli jsme sborově. Svlékal pomalu plášť a odkládal jej na věšák.

„Čiko, až máš mliečko, budz taký dobrý a daj na prípecok ohriať. Vďaka ti.“

Na to jsem čekala! Čiko se zdráhal, ale významně jsem na něho mrkla, to mu zřejmě dodalo odvahu a udělal, co mu nařídil pan farář. Pěkně počkal, až bude mléko teplé, jak si to přál, a nalil mu do hrnku. Milí zlatí, farář to do sebe tak rychle vylil, jako do míchačky, a věřte, bylo mu málo. Poručil si ještě repete, až teď byl spokojen, říhnul si, ani nebudu říkat, jak při tom vypadal!

„Tak, milí žiaci veriaci, mám pre vás radostnú novinu, namiesto jednej hodiny obyčajne, dnes budú dve hodinky, zaiste máte radosť. Vonku je aj tak velká zima a tu je príjemne teplúčko, mám pravdu, Gužka?“ Přímo ke mně směřoval a jeho ústa se protáhla od ucha k uchu, chtěl nám naznačit, že je nadmíru spokojen.

„Ano, pán farár, máte pravdu, vonku je ozaj veĺká zima,“ souhlasím.

„No deti, najskorej sa pomodlíme Otčenáš a potom zaiste viete naspamäť desatoro?“ promlouval k nám s významně zvednutým ukazováčkem, ale ukazovák už nestihl dát dolů, protože hlasitý žblunkot v jeho břichu oznamoval něco nemilého a to něco má spojitost s kadibudkou.

„Deti, hneď som spiatky.“ Celý zesinal a vyrazil ze dveří rychlostí blesku, už se zpátky nevrátil. Čiko otevřel dveře a bylo slyšet, jak se z kadibudky ozývaly hrozivé zvuky jako eeeeeeee, hhhhhh, aaaaaaa.

„Decka, pán farár si opakuje desatoro, poďme domov!!“ nařizuji a první já, Linka a Čiko vyrážíme radostně domů, spokojeni, že plán vyšel, ale je to vše v tajnosti. Nikdo kromě nás tří to naštěstí neví a my budeme mlčet, tomu věřte, tak parádní kousek, co se nám vyvedl a zrovna panu faráři! Věřím, že mléko si delší dobu nedopřeje. Ještě po cestě domů jsme se mohly upovídat s Linkou, abychom utišily Čika, že z toho nic špatného pro nás nevzejde. Nakonec se uklidnil a já můžu usnout s klidem a spokojená, že aspoň trošičku zadostiučinění se dostalo faráři za ty urážky, kterými nás častoval.

Nad osadou se zatáhla tma, celá osada je pohlcena ve tmě, jen sníh jako peřina prosvěcuje a z dálky až sem k nám do izby, kde už skoro spíme, zaznívá hudba. Ne, to jsou Aladárovy housle. Osada usíná za zvuku táhlé romské písně o lásce…

 

 

Siáhi man piráno jék romano čhávo,

Géja ando svito, ando svito báro.

Marov mri čhaj, marov načinger tre bala

Telo důj beršora, pále tuke avla…

 

Měla jsem milého, jednoho chlapce romského,

odešel do světa, do světa velkého.

Neplač moje dcero, netrhej si vlasy,

po dvou letech vrátí se ti zpátky…

 

 

 

 

…………………………………………………………………………………………………………………

 

Vánoce (Karáčoňa)

 

Vánoce jsou pro mě možná nejhezčí svátky už jen proto, že máme volno od školy i od kostela, do kostela se půjde jenom na Štědrý den dopoledne, a to půjdeme celá rodina, to půjde celá osada, aby ukázala světu, že jsme pobožní.

V ten den si naše mamička dává hodně záležet, aby její ratolest byla co nejlépe vybavena. My děvčata máme sváteční šaty, které nám darovaly naše slovenské sousedky gádžinky po svých dcerkách, mamička je trošku upravila a nám sedí jako ulité a chlapci mají obleky. Lajko musí mít co nejlepší, vždyť ministruje po boku panu faráři!

Ještě se šestkrát vyspíme a potom už se bude jenom hodovat!

Nejen my se připravujeme na svátky, ale celá naše osada, u Šulovců se uklízí, teta Eržika vybílila celý barák a teta Giza, ta aby tak zůstala pozadu. Kdybyste přišli do naší osady v těchto dnech, nikdo by tu na vás neměl čas, protože se jednoduše uklízí, každý chce mít hezky nějakou změnu a změnu potřebuji i já! Už mám i plán, netýká se to úpravy našeho bydlení, od toho jsou tu jiní, mamička, Verka, Boženka a i Marina. Já nemusím, já se zabývám ušlechtilejšími věcmi, musím se zkrátka učit a je vyřízeno.

„Čo tak upratujú tí Rómovia, zbláznili sa, to chcú z domkoch robiť kaštiele?“

hundruje náš tatko, který přišel zrovna z práce a možná ho někdo pěkně naštval, když má tak „príma“ náladu.

„Nuž každý chce mať pekne na sviatky,“ vítá ho mamička, „poď tu, sadni, budeš jesť!“ a nabrala mu na talíř.

„Ani nemám chuť, ideme hrať dvadsiateho piateho na svadbu, celá naša banda, gádžo prišiel až za mňou do roboty, lebo primáša Bumbaja nemohol zohnať.“

„No čo sa dá robiť, aspoň budú peniažky, treba ich.“

„Gužka kde sa zberáš?“ najednou si všimla, že se oblékám.

„Idem do gadžiky, budem ju doučovať, učiteľka nakázala.“

„Tak dobre, ale daj pozor, teplo sa obleč!“

Teple se obleč! Jako kdyby nevěděla, že mám jen jedno teplé oblečení. Jasně, že nejdu ke spolužačce doučovat, jen ať se učí sama, mě taky nedoučují gádže, já se musím učit sama a žádná gádžinka by se nenamáhala kvůli Romce, i kdyby jí to nařídilo deset učitelek. Jdu za Čikem, jeho rodiče jsou v tuhle dobu v kravíně a my máme pro sebe tři hodiny času. Čikovi rodiče mají ohromně velký barák, velký dvůr a nádherně velkou zahradu, je možná tak velká jako půlka naší osady. Jéjé a tolik místností, určitě bych se tu ztratila, a toho zařízení, k čemu je jim toho tolik, když mají jenom jednoho jedináčka. Čiko si tady kraluje, spíš by se to hodilo nám, nás je jako máku a jenom dvě místnosti, ráno když v izbe vstáváme, tak nevím, která ruka a noha jsou moje nebo sestry Mariny nebo Boženy. A Čiko spí sám v izbe jak král. A co když se bojí? Co když mu je smutno? Ale nám není, povídáme si, než usneme, tak je spousta legrace a on je jenom sám, až je mi ho líto! Otvírám pomalu velké dveře a po chodbě mi utíká Čiko naproti.

„Sú vaši preč?“

„Héj, sú v kravíne, budú tam tak tri hodinky, všetko mám.“ vítá mě Čiko.

„Prosím ťa, preštudoval si to poriadne?“

„Jasnačka, čo si myslíš, presne som kúpil takú ako moja sesternica kupuje.“

„Daj sem, nech sa na to pozriem,“ prohlížím krabičku a čtu: „Farba na vlasy, na jasno svetlé vlasy.“

„V poriadku. Budem mať svetlé vlasy ako ty!“

„Gužka, ja neviem, ale nebude to kričať? Tvár máš čiernu a biele vlasy, to nepasuje.“

„Ale čo, nepasuje, budem sa ti podobať. No tak, chcel si, aby som bola tvoja sestra, tak čo? Alebo nechceš? Buděm ako gádžika! A konečne ty budeš moj bráška!“

„Aj pehy chceš?”

„To potom urobíme ceruzkou.“

„A strihať nebudeme na ježka?“

„Nie, nie strihať nie, musím mať vrkoč, tak už začni!“ poroučím Čikovi.

Čiko si navlékl gumové rukavice, začíná pro nás dva nový život, já mu budu podobná a nikdo nám už nebude nadávat a pokřikovat na nás: „Čiko sa ťahá s cigánkou!“ to už navždy skončí a já budu nová – úplně jiná!

„Gužka, čo dostaneš pod stromček, aký darček? Naši mi sľúbili nové korčule.“

„My Rómovia nedostáváme žiadne darčeky, máme plný stôl jedla, všelijaké dobroty; na darčeky nemajú naši peniaze. Ak by mal otec všetkým dať darček, padla by celá výplata, nás je veľa.“

„Nebuc smutná z toho, já ti dám darček.“

„Aj ja tebe dám Čiko. A čo je v tej lahvičke?“

„No šak to je kysličník, bez toho by to neišlo farbiť,” vysvětluje Čiko a nalil kysličník do lavoru, smrdělo to úděsně.

„Strašne to smrdí, to budem smrdieť takto?“

„Nie, to sa umyje, rozčeš si vlasy a daj hlavu do lavóra!“

„A kde je farba?“

„Farba už je zamiešaná s kysličníkom.“

Poslechla jsem a dala jsem celou hlavu do lavoru, Čiko mi jemně masíruje hlavu, pěkně to pálí a smrdí, každá paráda něco stojí, musím to vydržet.

„Ták hotovo, teraz to vyčešeme všetko do zadu a počkáme pol hodiny!“

„Daj mi zrkadlo. Veď mám čierne vlasy Čiko!“

„Prosím ťa, to musíme počkať, aha tu to píšu, necháme pôsobiť aspoň dvadsať, alebo štyridsať minut, vidíš, tu to píšu.“

„V poriadku, počkáme!“

„Gužka, čo je s farárom?“ vyptává se, „čo hovorí váš Lajko?“

„To je úplne v poriadku, neboj sa, vypráva sa po dedine, že sa prežral z dobrot. A ty sa čuduješ?“

„No ja len aby na to neprišli!“

„Čo sa stále bojíš, takto z teba nikdy nebude vojak, chlap sa nesmie ničoho zľaknúť!“

„Jajáj, júj, bože!“ Křičí, jako by ho na nože bral, ty jeho zelené oči tak vykulené, že je má až na čele, jako by viděl strašidlo.

„Na zrkadlo!“ křičí a podává mi ho do rukou.

Pohled do zrcadla mi ukázal někoho jiného, ne mne! Cizí holka na mě kouká, vlasy má celé bílé, bílé má i zuby i bělmo očí, ale to ostatní je celé černé jako čokoláda, hotová čokoláda, to budou v osadě koukat! To mi budou děvčata závidět! Jsem jiná, zkrátka jsem jako Čiko!

„Príma Čiko, ešte pehy, daj pastelku!“

„Tebe sa to páči?“ kroutí hlavou nechápavě Čiko, „vôbec sa mi nepodobáš. Á, možno trocha vlasy máme stejnaké.“

“Je to dobré Čiko, ver mi, ešte namalujeme opatrne pehy a je to hotové, dielo dokonané!“

Poslušně mi maluje malé tečky na nose, aby vypadaly jako jeho pihy, ještě rozčesat ty moje nové vlasy.

„Čiko, zapletieš mi vrkoč, ale velmi nestiahni, lebo vidíš, že mám riedke vlasy.“

„Hej, dám si pozor, ale nehovor doma, že to u nás si bola!“

„Čo si pepka? Nikdy!!! Už je veľa hodín, musím ísť.“

„Tak hej, zajtra. A daj si na hlavu čiapku.“

„Jasné, však vonku je zima.“

Po cestě domů mám ohromnou náladu, jsem spokojená, ale Čiko byl nějak divný, to nic, to ho přejde, musí si zvykat na to, že jsem už jiná. Ani mi nevadí ten mráz, který mi leze všude po nohách i po zádech, kabátek mi je už krátký a už ani tolik nehřeje a všude kolem tolik sněhu, z naší osady vykukují jen střechy a po celé louce jsou vyšlapány uličky ke každému domku. V našem domku jsou všichni doma, kde jinde, když venku je taková zima, a aby nás nebylo málo, tak věčně je u nás návštěva. Jakápak „návštěva“, jednoduše přijde na pokec nějaká tetka, tentokrát je to Eča Nemáčka (věčně týraná svým mužem Nemákem), všechno musí mojí mamičke vyžalovat, a protože není kde si poklábosit, jenom v kuchyni, a tam jsme i my, děti, takže nejsou žádné „tajnosti“. Všechno víme, nic před námi neskrývají a řeknu vám, to jsou věci!!

„Mama, som doma, máme čaj?“ zdravím naše a sundávám ze sebe mokrý kabát. Jak jsem sundala čepici, všichni naráz strnuli, mladší sourozenci ječeli, jak kdyby je na nože brali anebo viděli strašidla, první z nich se probrala mamička.

„Bože dieťa, čo sa s tebou porobilo, čo sa stalo, kdo ti to spravil?“ strachem celá bez sebe mi jezdila rukama po vlasech.

„Však ona ti zošedivela, Marka,“ křičí tetka Eča, „dievča azda videlo mŕtvolu a hlava jej zbielela zo strachu!“

„Teraz cez deň, veď mŕtvoly chodia iba v noci,“ odporuje mamička. Nenechaly si nic vysvětlit. Verka vyvrátila verzi o strašidlech, když prohlásila: „Veď ona si farbila vlasy na blond!“ To neměla, to nemusela říkat! V tu ránu mamička vyskočila a začala mě mydlit hlava nehlava. Vřískala jsem tak, že by se probudila i Šípková Růženka z pohádky, a přitom vykřikovala: „Neviem, čo už mám s ňou robiť, vystrája samé somariny, nášho farára skoro zabila, chudáčik, celý týždeň sral, dobre že neumrel, ešte šťastie, že sa nedozvedel pravdu, mohli by ma aj zavrieť, dá ma ešte do árešta, aj otca. No pozri na ňu, môže strašiť všetké deti v osade, čo v osade, v celej dedine!!“

Velký křik přilákal skoro všechny sousedy z osady, nahrnuli se do naší malé kuchyňky, tam nastal vřískot, smích a holky ani nemluvím, ty se smály a přitom si neodpustily poznámky: „Tá Gužka, tá je strašná ako diabol, v ktorých novinách to videla, aby čierni mali blond vlasy!“

No pobavili se, oni tomu vůbec nerozumí. U nás bylo veselo a křiku, že se i náš tatko vzbudil a udělal tomu všemu konec, všechny je vyházel a nařídil Verce, aby šla koupit barvu, aby mě znova přebarvili. Tak se stalo. Už nejsem blondýnka, nejsem Čikova sestra, ani gádžika, jenom Romka Gužka, a ještě ke všemu mám s mamičkou zle. To nebude tak dlouho trvat, protože jak znám mamičku, ta se zlobit dlouho neumí. Aby se mně sourozenci nesmáli, tak jdu raději k babičce a dědovi, ti mají chaloupku deset metrů před námi. Babička s dědou mají také jen dvě místnosti, kuchyň a pokoj (izbu), ale přesto je mi tam možná nejlíp na světě. Otevřete dveře do kuchyně a rázem vás obejme vůně svařeného vína, přímo cítím vůni skořice a červeného vína. Oni oba dva si ho dávají po celou zimu, děda tvrdí: „Víno, to je liek, dievka moja,“ a má pravdu, protože mě vždycky vyléčí ze všech problémů.

„No počul som, Gužka, čo sa ti pritrafilo, poď, ku mne si lahni za chrbát,“

vítá mě laskavě dědeček a hned mi dělá místo v posteli. Děda s fajfkou v ústech, s hrnkem vína v ruce, to je celý děda a jeho pohádky (paramisa), to je něco! Náramně vypráví pohádky a příběhy, a my děti z osady posloucháme s otevřenými ústy, pravda, někdy si pěkně vymýšlí, ale my to bereme.

„Fána, daj kus vína aj Gužke,“ přikazuje babičce děda. „Čo si s tým chcela ukázať, že budeš mať žlté vlasy?“

„Chcela som byť ako gádži, ako moj kamarát Čiko, čo je na tom zlé?“

„Zlé na tom celkom nič, akurát sa to nedá!“

„A prečo?“

„Nuž tak, raz sme Rómovia a už nikdy nebudeme Slováci, alebo Rusi. Skrátka sme Rómovia a ty to nezmeníš ani ja, ale môžeš byť dobrý Róm, alebo špatný Róm, podľa toho, ako žiješ, ako sa správaš k ľuďom, k svetu.“

„A ja som špatná?“

„Nie, nie si špatná, iba máš bujnú fantáziu, ale nesmieš ubližovať, musíš byť slušná. To nie je hriech, že sme Rómovia, veď už dávno, pradávno, keď Ježíš Kristus chodil po zemi a kázal Písmo Sväté, už tam sme boli aj my Rómovia a mal nás takisto rád ako všetkých ostatných bez rozdielu farby pleti.“

Děda povídal a povídal a já pomalu usínala. Krásně, jen nevím, jestli z toho vína anebo z povídání, ještě jsem z dálky slyšela, jak děda říká babičce, aby mě uložila do izby…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Není nic na světě hezčího než to, když si pro vás mamička druhý den ráno přijde a dělá, že včera se vlastně vůbec nic nestalo. Od toho jsou mamičky, umí nás velmi pochopit, vše nám odpustí, ale zato si to odnesou jiní.

„Ako si starý, tak si sprostý,“ vyčítá dědovi, „malému dievčaťu dávaš piť alkohol, však bude nadobro dilini!“

„Ale, prosím ťa, za malý hrnček vínka vareného a sladkého ako med, z toho nebude dilini, však ona má rozumu dosť, mohla by ho rozdávať.“

„Vždy máš výhovorky, odteraz učíš deti piť, nečudo že tvoj syn pije ako dúha, keď od mala si doňho trepal víno.“

„Čo sa sťažuješ na muža, tak zle o ňom, veď je muzikant, muzikant ktorý nepije, nie je muzikant!“ zakončil děda svojí pravdou hovor s naší mamičkou.

Radši jsme rychle vypadly, aby se do toho nezamíchala babička, jak by se zamíchala, nastala by hotová revoluce, protože babička má snad nejvíce nabroušený jazyk z celé osady! Ano, babička Fána, ta je frajerka, je ještě lepší, když má v sobě pár panáků slivovice, to jí jede huba lépe, jak panu faráři v kostele o posvícení, ta si hubu nešanuje, když je v ráži! Radši jsem potichu a nemluvím mamce do jejího hudrování, ona má vždy pravdu, ale přesto se dědy nevzdám, ani jeho pohádek, jeho krásného povídání o dávném cikánském světě, o naší cikánské svobodě, o starých dobách, kdy cikáni handlovali s koňmi a žilo se pod širým nebem!

To všechno ví a zná jen dědeček, proto taky tvrdí: „Ja som slobodný Róm.“

A není člověka na zemi, který by mu to vyvrátil, nadarmo mu i tajemník z výboru vysvětloval: „Ste v Československu, musíte uznávať pravidla, zákony a povinnosti tejto zeme!“

„Táto zem, na ktorej stojí môj dom, to je zákon. Tento kúštik zeme je moja povinnosť a moja rodina je moje pravidlo, ja som slobodný Róm!“

Nikdo s ním nehne, zkrátka on je svobodný Rom!

„Dnes nikde nepôjdeš Gužka, je ti to jasné? Žiadny Čiko!“

„Ja som nebola u Čika!“

„To ti tak verím, ani na krok von.“

Je to jasné, dneska se ven nedostanu. U nás to vypadá jako v úle, je nás plno jako včel, jen s tou pílí je to trochu horší. Jediná včelka je Verka, pere, pomáhá s vařením, mamička už jen zvolna, protože bříško jí nedovolí se tolik namáhat, osmý sourozenec se pomalu hlásí na svět, a tak chudák Verka musí zvládat celou domácnost. Jednoho dne se na to všechno určitě vykašle a uteče s nějakým pěkným mládencem do světa.

Jenže je ještě pořád doma a to je fajn! Máme čisté, vyžehlené prádlo a vše, co potřebujeme, to nám Verka zajistí.

„Gužka, dnes pôjdeme na potok hrať hokej, pôjdeš aj ty?“ lísá se Bélko.

„Nie, nejdem!“

„S námi nejdeš, ale s Čikom, s tým gádžom, by si išla!“ vyčítá mi Bélko a nedá pokoj. Znáte to taky, kdo máte mladšího sourozence, že ho neradi taháte s sebou. Musíte na něho dávat pozor, hlídat ho, aby se mu nic nestalo, a pokud ano, tak to slíznete vy! Proto chodím raději ven sama, nebo s Čikem.

„Nejdem, mama ma zbije!“

„Keď pôjdeš so mnou, tak ťa nezbije a dáš mi na chvíľku na nohy korčuľe?“

Brusle mi pujčuje Čiko, my máme „umělé brusle,“ zkrátka si přivazujeme na boty dřívka a s nimi se snažíme jezdit, spíše chodit po ledě. Kdepak bychom vzali peníze na nějaké brusle! Pro nás je to luxus! Občas si já ten luxus dovolím díky Čikovi! „Nič nevýmyšľajte, nikam sa nepôjde, ani jeden z vás, treba si poumývať topánky, aby boli na Vianoce nachystané, pôjde sa do kostola, abyste ozaj nevyzerali ako degeše!“ Zkrátka dneska budeme celý den doma v teplíčku a budeme si hrát a malovat a vymýšlet spoustu věcí!

„A kedy bude obed?“ nemůžu se dočkat.

„Za chvíľočku Gužka, starká ti nedala nič jesť?“

„Hej, dala, ale už som hladná.“ Dobrý oběd mamička uvařila, bramborové placky a kyselou polívku, mňam, to mám nejraději, to je vám dobrůtka. Jedna placka lepší než druhá, určitě by ostatním chutnalo lépe, kdyby tam bylo nějaké masíčko, to u nás už dlouho nebylo vidět, ale mně to nevadí, na Vánoce budeme mít plno masa, aj husacinku!!(vykrmená pečená husa).

„Strýko, otec ma posiela, že máte ísť k Aladárovi nacvičovať,“ přišla Linka

vyřídit vzkaz tatkovi a naklonila se ke mně: „Vonku je Čiko, volá ťa, máš ísť von!“

„Mama ma nepustí, volačo si vymysli!“

„A čo mám jej …“

„Prosím ťa, niečo, trebárs, že budem ti pomáhať.“

„Tetka Mara, može Gužka k nám na chvíľku? Treba mi pomoc.“

„Na chvíľku by mohla, ale nechcem počuť, že bola s Čikom, furt vyparatia voľaké nezbedy.“

Už víc ani nemusela mluvit. V tu ránu jsme byly venku. „Čiko, Čiko tu som, poďme raz dva, aby nás mamička nevidela!“ Vzali jsme se za ruce a rozběhli jsme se.

„Kde pôjdeme Čiko, čo povieš, máš plán? Vieš čo, pôjdeme k Aládarovi, tam nás bude plno, budú tam hrať, nacvičovať, chceš? Mne je to jedno, Gužka. Kde máš biele vlasy?“

„Nepodarilo sa, dokiaľ som došla domov, zasa mi zčernali, zlá farba, veríš?“

„Verím,“ nejistě odpověděl Čiko. Přece mu nebudu vyprávět, jak to bylo, že jsem dostala pořádnou nakládačku od naší mamičky. Náš učitel hudby, slepý Aladár, se ženou Jolánkou mají malý baráček a v něm jednu velikou místnost, nábytek mají velmi skromný. Ale čeho mají hodně, to jsou židle. Vypadá to u nich jako v kině, ty židle mají seřazený v řadách, to mají asi kvůli muzikantům a taky pro mládež, je to tak zařízený. Když je v dědině romská zábava – „romano báldo“ – tak se mládež, aby mohla pokračovat v zábavě, sejde tajně u Aladára a tam hrajou hru vadí – nevadí a všechno možný se tam odehrává, to jsou věci! Aladárovi a jeho ženě to nevadí, protože to nevidí, a tak si mladí svobodně užívají a po roce je na světě další romský osadník!

„Sevas strýko, to som ja, Gužka, a moj kamarát Čiko.“

„Sevas Gužka, sevas, príde otec, príde? Joláňa daj im stoličku!“

„Príde,“ ujišťuji Aladára. Už má možná tak padesát roků, je plešatý, tvář má světlou, oči zelené, ale bohužel jsou úplně nevidomé. Ladí housle, harmoniku. „Strýko, zatiahni, dajakú peknú na husle. Čikovi sa ľúbi naša hudba, naše pesničky sú najkrajšie!“

A strejda zatáhnul! To je nádhera, a zrovna tu nejhezčí: Mamička predrahá (mri jegguleder dajori). Čiko poslouchal a nerozuměl, co zpívala teta Jolánka, ale přesto kýval hlavou. Asi se mu líbila melodie, a to stačí. Pomalu se scházeli muzikanti, velký primáš Bumbaj, to vám je houslista! Co mu bůh ubral na vzrůstu, to mu přidal do kumštu! Bumbaj měří sto padesát centimetrů, jeho žena tak sto čtyřicet a jejich potomci jako podle pravítka, všichni sto čtyřicet pět centimetrů, jak synové, tak dcery a mají jich požehnaně! Můj tatko hraje na basu, říkají mu „štramák“. Strejda Parko, Šuli, Zlejka, starý Kako, strejda Jano Suchy, Šándor a kapela je kompletní – ne, vlastně chybí cimbalista Nemák. Strýci hrají jako o život, dohadují se a my s Čikem se už pomalu nudíme, ale aspoň je tu teplo.

„Ty truľo, hovorím ti, daj tam F dur, nie C, to musíš počuť, šak to bude gádžovská svadba, musíme dačo zahrať, aj slovenské pesničky!“ A slepý Aladár v rozčilení mlátí chlapy smyčcem po hlavách.

Najednou se rozlétly dveře a v nich Valika, celá vystrašená.

„Apo, poďte rýchlo, Romale. Nemák bije Eču!“ V tu ránu všeho nechali a bylo jim jedno jestli F dur, nebo C, odložili nástroje a rychle ven a my s Čikem to samé. Jen co jsme venku, koukám, celá osada se žene k Nemákům, oni bydlí až úplně na konci. I Aladára tahá Jolánka a on si mrmle: „Zato neprišiel cimbališta, on sa bije!“ U Nemáků je plný dvůr, a že ho mají pěkně velký, ani jim nevadí, že je mráz. Čiko je pěkně vystrašen a já taky, kdo by nebyl, plný dvůr cikánů a uprostřed se Eča s Nemákem perou o život, vlastně bije jenom Nemák, Eča se brání pouze rukama. On má v ruce slepici a mlátí s ní Eču po hlavě, všude kam mu Ečiny ruce dovolí, ona už je samá krev a cikáni šílí a křičí: „Má la mundarďa, čupa rat i Eča!“

„Už ji zabil, Eča je samá krev, prestaň ju biť!“

„Neblázni, šak ju už nahaj, zabiješ si ženu!“

„Vieš čo mi spravila? Veď je to potvora, mäso nechce variť, sliepku nechává na sviatky, a ja mám jesť samé halušky, čo som žobrák?“

A na důkaz, že žebrák není, takovou jí vytáhnul po hlavě slípkou, že ta se natrhla a vyteklo plno krve. V tom jak soubor začaly křičet ženský: „Už ji zabil, už je mrtvá!“ Děti ječely, chlapi se vrhli mezi manžele a odtahovali Nemáka, konečně se jim podařilo ho uklidnit. Ženský chlácholily Eču, utíraly jí hlavu, my jsme napnutý všichni jak špagáty, kromě Aladára, protože jeho oči neviděly co my, situaci mu dabovala jeho žena, ale jedním okem toho moc nenakoukala. Róza najednou vykřikla: „To nekrváca Eča, ale sliepka, sliepka sa roztrhla!“

Rázem ji přestaly chlácholit i utírat, nechaly ji ležet na sněhu, už pro nás není zajímavá.

„Chudák tetka Eča, taká dobitá!“ zvolal kdosi.

„Veď sa jej nič nestalo, troška ju uderil!“ odpověděl kdosi.

Všichni se houfem ubírali ven z Nemákova dvora, ještě se otočím a vidím, jak se tam teta Eča plácá ve sněhu. Těžko se jí vstává a pán domu už zalezl do baráku. Má to ženská těžký!

„Čiko, bojíš sa?“ vyptávám se Čika na prožitý zážitek.

„Nie, nebojím, ale zato je to fajné divadlo!“

„My v osade máme skoro každý týždeň také dačo a pokaždé je to v inej rodine. Mohli by sme založiť čiernu kroniku. U vás to nie je, však?“

„Tak naši keď sa vadia, tak ja idem do svojej izby a nepočujem nič, neviem, o čo ide.“

„To máš dobré a kde mám ísť ja, kedy sa naši bijú a vadia, keď máme iba jednu izbu? Nieto kde ísť, sme svedkami všetkého, aj toho, čoho nechceme. Ale mamička naša sa nedá zbiť, utečie k tetke Erže a schová sa u nich do skrine. A tak isto to robí aj tetka Erža, keď u nich je poplach; príde k nám do skrine a je po bitke. Náš tatko to vie, ale robí, že ju nemôže nájsť, poriadne sa opije, spieva pesničku „Prišla jeseň“. A najhoršie je na tom to, že my deti musíme spievať s ním, potom zaspí a ráno už je všetko v poriadku, ráno sú zadobre. Ja až sa vydám, ja si najdem iného muža, musí byť iný, nie jako naši otcovia!“

„Pokiaľ vyrastieš, veľa raz zmeníš názor. Gužka, už idem domov, je veľa hodín.“

„Dobre, maj sa, prídeš zajtra?“

„Nie, uvidíme sa v kostole na Štedrý deň, tak sa maj!“

A tak jsme se rozešli, docela smutně, je mi trochu líto toho všeho, i tety Eči. Ten Nemák, už jen jeho pohled stačí a leze mi strachy mráz po zádech, jak svraští obočí, všechny myši v osadě zalezou do děr strachy, tomu věřte! Nechtěla bych ho za otce! Věčně vypadá naštvanej, jenom u cimbálu se usmívá jako sluníčko a je mírumilovný. Po takovém zážitku usnu jako mimino. Se sestrou Marinou se v posteli taháme o peřinku, ale jenom chvilku. Boženka nás okřikne a my se jí bojíme, tak radši poslechneme a je klid.

Do ticha naší izby znějí tóny Aladárových houslí. Hádám, která je to dnes…

 

 

 

 

Mro rom, mro rom tu man namár,

Bo me tut igen kamáv.

O lovóra zarobinďom,

Andy kočma tuha géjom…

 

Mužu, mužu len ma nebi,

ja sa cítím ako v nebi.

Korunky som zarobila,

aby s tebou v krčme pila…

 

 

 

 

…………………………………………………………………………………………………………………

 

 

 

Konečně nastal den, kdy můžeme říct: „Už jsou Vánoce, Štědrý den!“

Ale než začneme večer hodovat, nejdříve jdeme do kostela na ranní svatou mši.

Dříve, než si sedneme ke svátečnímu stolu, měli bychom se očistit od hříchů modlitbou a prosit Pána Boha o dostatek jídla po celý další rok, to tvrdí naše mamička. Já zase tvrdím, že nebýt našeho tatka, který chodí do práce, tak bychom hlady chcípli i s Boží pomocí! A tak jsme svorně celá naše rodinka všichni nachystaní, svátečně oblečení, náš tatko je tak navoněný, až ségry z té vůně zvracejí.

„Čo si tej voňavky toľko na seba vylial, však sa nedá ani dýchať, dievky z teba zvracajú, komu sa chceš zapáčiť, na ktorú zasa budeš oči vyvalovať?“

„Nu, hybaj si sa zbláznila! Kto vie od čoho zvracajú, čo si im dala jesť?“

Tatko vyhýbavě odpovídá mamce a vykrucuje si knírek, přitom šibalsky na mamičku mrká.

„Viera, dala si tú bielu mašľu Gužke a Marine? Neutiahla si privelmi Gužke ten tenký vrkoč? A čo Milka? Daj na ňu pozor, alebo ja si ju radšej zoberiem k sebe. Lajo a ty zober Bélku za ruku. Božena, trocha sa uprav, však ideme do kostola, nie do lesa na drevo. Bože, na všetko, aby som ja myslela, ty sa len Lajo vyobliekáš, navoniaš a ideš. Tebe je všetko jedno, hlavne že ty máš na seba ajncuk!“

No jasně, tatko má na sobě černý oblek, mamička sváteční šaty a kabát nemůže ani pořádně zapnout, jak má velké bříško a v bříšku desátý člen naší rodinky. Konečně jsme všichni hotovi a můžeme se vydat do dědiny. Než vyjdeme z našeho baráčku, přidává se k nám další příbuzenstvo, nejlepší sousedi a nejlepší teta ze všech tetiček Erža se strejdou Šulim a děda s bábou a další a další, je nás zkrátka dost! Koukám na babičku, je nějaká nejistá v chůzi, no jistě! Víno zapracovalo. Ostatní Romové si také určitě něco vypili, to já poznám, mají velice dobrou náladu, ještě že Vánoce jsou jen jednou za rok!

„Aj neveriaci Tóny ide do kostola. Kde treba napísat?“ dobírá si Tónyho strejda Šuli.

„No hlavne, že to hovoríš ty, cigánský predseda, tak čo si? Veriaci, alebo komunista? Komu slúžíš, Bohovi či prezidentovi?“

„Ani jednomu, ja som slobodný člověk, slobodne sa rozhodujem. Chce ísť Erža do kostola, ide sa do kostola – nuž lebo je to naša rómská tradícia. Cigáň ide za rok dva razy do kostola, na Vianoce a na Veľkú noc!“

„A veríš v Boha?” vyptává se Tóny předsedy.

„Verím, ako že je slnko nado mnou. No čo myslíš – kto stvoril nebo, slnko, mesiac, alebo teba?“

„Mňa stvoril môj otec s materou a slnko a tieto veci, to neviem, to som tu ešte nebol na svete.“

„Ale keby Pán Boh nevdýchol do teba dych života, tak by si sa nezrodil!“

„A,áá, ja verím svojmu otcovi, ten a nikto druhý ma stvoril. Jednoducho je to silný chlap. Slnko mohol stvoriť Pán Boh a muselo veľa hriať, lebo pravda pripečení sme dosť!“

Nasmáli jsme se až až. Z pažiti jsme se vyrojili jako včely, tolik nás bylo, jako procesí. Od nás z osady je asi kilometr do dědiny a celá dědina se skládá z jedné silnice a po stranách jsou gádžovské domy, takže po cestě potkáváme gádže, ženy mají na sobě kroje, tak pětadvacet spodniček a úplně navrch sváteční sukni s ozdobnými flitry a vzadu přivázanou mašli, přes ramena přehozenou deku se střapcema a na hlavě ozdobný čepec, přikrytý šátkem. A celou tu parádu končí čižmy, panečku, ty jsou! Černé, naleštěné a mají je až pod kolena. Celá je gádžovka obalená, kdyby něco chtěla vynést, myslím ukrást, tak by to ani nikdo nepoznal, zkrátka to schová pod sukně a je to tam! No nese se po dědině jako pávice a v kostele pak už jen pokukuje, která z žen je lépe upravená nežli ona.

Nejhezčí v dědině je kostel, stavba je to překrásná, jen nevím, jak ho mohli postavit tak vysoký a samé věžičky.

Opravdu! Jakmile vstoupím do kostela, pocítím něco zvláštního, co neumím vysvětlit, zvláštní duchovno. Ze zdí, z obrazů se na vás dívají všichni svatí a uprostřed toho všeho pan farář káže a káže, určitě ho nikdo neposlouchá, kromě našeho bráchy Lajka, který se může přetrhnout, aby mu mohl posloužit jako ministrant!

Kostel je úplně přeplněný věřícími a Romové se cpou dovnitř jako o život, jako kdyby už chtěli být dnes spaseni!

„Oľe, odstúp, nach veznem kus tej svätej vodičky!“ strká prsty Ďulo Pociko do kamenné nádobky, kde by měla být údajně svatá voda, a nad kterou visí svatý kříž, a pokřižuje se: „V mene Otca i Syna Svätého, Ámeň. Daj Bože zdravia mne aj mojej rodine!“

A určitě si myslel, že udělal vše pro to, aby mu to Pán Bůh splnil, přitom tak zbožně shlížel na svatý kříž Ježíše, že jsem měla pocit, jako by uvažoval o ceně toho pozlaceného kříže, kolik by tak za něj mohl dostat peněz. Ale chyba – ten se nedá tak lehce sundat, ten kříž je poctivě přibit až na věčné časy!

A strýko Šuli ví, o čem náš bratránek přemýšlí, a proto ho hned za tepla upozorňuje:

„Pocik, nerob nič, nezabudni, že si v kostole, ani sa neopovažuj! Pozri koľko je tu svedkov a všetci svätí! More, šak skovaj tú fľašu, čúhá ti z vačku, nemusia vidieť gádže, že do kostola nosíš pijatiku!“

„Má pravdu, má…,“ dávají mu za pravdu ostatní Romové.

Přitom každý z nich má flašku pálenky v kapse, všichni do jednoho mají náladu a dobrou. Koukám na ně, hned by se pustili do zpěvu, ne do žalmů, ale do svých romských halgatů, jenže jsou v kostele.

Asi si to uvědomili, protože nasadili na tvářích tak zbožný výraz, že by se nad nimi rozplakal sám Ježíš na svatém kříži! Herci jsou to velice dobří, tihle naši Romové, co Rom – to herec! Rozhlížím se po kostele, jsou tu všichni, celá naše osada ale přece jen ne. Nejsou tu chlapci, naše zlatá mládež, Čuči, Cipcer, Emilko. Co asi mají za lubem, že nepřišli v tak důležitý den do kostela? Gádžů je tu dvojnásob, také zaplňují celý kostel, někteří jsou i před kostelem, nebýt těch krojů, co mají na sobě selky, tak by se bývali vešli. Už vidím Čika, je s rodiči, dělám na něj posunky, jako kdyby nerozuměl. Ukazuje mi zpátky, že se přes ty selky ke mně dostat nemůže. Naznačuji, aby se propletl pod sukněmi, není jiný způsob, jak by prošel. Jasně, provedl to docela dobře.

„Ty si spotený, šak je tu zima ako v márnici!“ zdravím šeptem Čika.

“Skús si to sama, prepliesť sa mezi ne, dá to fušku, jedna mi skoro sadla na hlavu.“

„Kukal si sa im pod sukne? Po koľko majú spodničiek?“

„Ako ktorá, pätnásť – desať, neviem.“

„Poďme počítať, mňa nebaví počúvať, ako si farár vymýšĺa.“

Klekli jsme si pod pěkně silnou selku.

„Gužka, ale daj pozor na šňurku, nesmieš zatiahnúť!“

„Prečo, čoby…?“

„Sprostaňa, spadla by jej sukňa, ostala by len v spodničke.“

„Nekrič, potichu šuškaj, aby nás nepočula: jedna, dva, tri, štyri….“

Pane Bože, odpusť nám, my s Čikem jsme vlezli pod sukně selce a počítáme, kolik má spodniček. Je to hřích v tak svátečním dni!

„Predstav si, táto gádži má dvanásť spodniček. Potom sa divíš, že rodia po dve, po jedno decko. Nie ako naše mamičky, ktoré nosia po jednej sukni. Mám pravdu? A kde je tá šňurka?“

„Neblázni Gužka, to by bola velká hanba! Tam vzadu v pase, ale mojej mame nedáš dolu!“

„Čo si pepka?“ ujistila jsem Čika a pomalu jsme lezli po kolenou mezi selky a uvolňovali jim mašle a když jsme došli k Čikově mámě, udělali jsme čelem vzad. Selky tak zbožně opakovaly po panu faráři svaté výroky, některým i slzy ukáply, když vyprávěl z Bible o narození Ježíše Krista.

Musím uznat, že to vyprávěl velmi působivě. Hodně za nás trpěl Ježíš, dnes si můžou selky aspoň částečně vyzkoušet, jak to chutná, takové utrpení!

Naše mamička se líbezně usmívala na svého syna, jak ministruje. Chtěla každému, gádžům, povědět – ten, co je hned vedle pana faráře, tak to je můj syn, tak byla důležitá a pyšná, že jí vůbec nevadilo, jaká zima je v kostele, že není tak teple oblečená, aby nemohla nastydnout. Byla zkrátka spokojená a nadmíru šťastná, syn Lajko ministrant, ten je její chlouba!

„Stihla si všetko?“ vyzvídá šeptem Čiko.

„Ta gde! To by sme tu museli byť do rána, asi pätnástim gadžiam.“

„Ja by som radšej išol pred kostol, stejnak už bude končiť omša.“

Souhlasila jsem a šli jsme ven, tam bylo taky požehnaně lidu. Spolužáci vyprávěli o dárcích, co dostanou pod stromek, taky jsem toho namluvila, co všechno dostanu, jedině Čiko ví, jaké to u nás s dárky je, a ostatní to nemusí vědět, ti by se mi vysmáli. A to mi připomnělo, dárek jsem nedala Čikovi.

„Čiko, poď tu na bok, ja som ti doniesla darček.“

A dávám mu zabalenou malou krabičku. Čiko, tak krásně překvapen, si ji vzal a chce strkat do kapsy.

„Nie, nie. Chcem, aby si to otvoril tu!“

„Ja myslel, že si ho dám pod stromček, prečo tu?“

„Otvor!“ naléhám na Čika.

„Tak dobre, poďme na bok.“

Čiko pomalu rozbaluje krabičku a když ji otevřel, nechápavě kroutil hlavou a

mlčel. Byl to talisman, na šňůrce přivázaný váček z černé kůže, naplněný kořínky.

„Čiko, nechápeš, že? Je to porobenisko , také čary z korienkov, aby ťa chránili, aby si mal v živote šťastia, lásku, aby sa ťa nechytali ťažké choroby. Opatruj tento talizman po celý život!“

„No, máš pravdu, furt lepšie ako dajaké sprosté hračky. Vďaka a tu máš odo mňa!“ a podává mi taky hezky zabalenou krabičku.

Je to můj první dárek k Vánocům a ještě od Čika! Je to moc hezký pocit, takové překvapení, vlastně až teď vím, co je to vánoční dárek! Co mi ten trouba ale dal, vždyť je to malý koník a ještě dřevěný, no to jsem se měla na co těšit! Nedám mu najevo, jak jsem zklamaná. Obejmu ho a poděkuji.

„Čiko, prečo koník?“ přeci musím vědět, jaký to má smysl.

„Je to symbol slobody. Kôň je symbol slobody Rómov. Tvoj starký predsa tvrdí: „Ja som slobodný Róm“ a ty si Rómka. Chcem, aby si po celý život žila tak, že si slobodný človek, že nie si o nič menej ako ktorýkoľvek iný človek na svete, že si taká istá jako ja, iba s tým rozdielom, že ja biely a ty trocha čierná, rozumieš mi? Aj ty budeš opatrovať tento môj darček?“

„Jasné, že budem, pokiaľ…

„No taká hanba, na Svätý deň!“ vyrušil nás křik gádžů. Z kostela vycházely selky jen ve spodničkách, nechápaly co se děje.

„Ty lundra, už nevieš, jako máš lapať chlapy?“ vysoký gádžo nadává na svoji ženu a není sám. Všichni se pohoršují nad takovou odvážlivostí, co si dneska dovolují! Zapojují se i naši Romové.

„Totka , keď vám nestačí váš starý, prícte do osady, ja vám ukážem, ako cigáň pomiluje. My na to máme vysokú školu, len raz skúsite a nikdy viac si ani nespomeniete na gádža!“

„Fuj, nehanbíš sa takto pred kostolom?“ nedala se selka a odplivla si na zem.

„A čo by som, a vy robíte striptíz, a toto čo znamená? Rozmyslite si, ja dlho čakať nebudem, nechcete vy, bude druhá“ a otočil se k druhé gádži taktéž ve spodnici:

„Vy byste si nedali povedať, totka?“

„Prataj sa odo mňa, ty diabol čierny!“ prskala celá rudá vzteky.

„Totka, ešte lepšieho diabla mám v nohaviciach. Prícte skúsiť, ale v kroju mi nechocte na oči, že by ste mali iba spodničku!“

No to bylo křiku a smíchu a bitky! Manželé „striptérek“ se nedali zahanbit a na důkaz, že mají ženy počestné, fackovali je jedna radost. A protože mezi nimi byly i starší obnažené selky, zamíchali se i synové.

„Mama podte, ideme domov, lebo vás otec zabije!“

A odtahuje si mamu od otce, jenže otec je v ráži, to nepůjde tak lehko. Otec synovi jednu pořádnou vyťal za ucho a syn mu ji vrátil, no co si dovolil na vlastního otce, no toto! A davaj synovi další a syn repete otci, aby mu nezůstal nic dlužen, zamíchal se i bratr selky a to vám to teprve začalo, najednou před kostelem je taková rubačka, někomu rozbili nos, teče krev, sníh se zbarvil do červena, jako když Ježíš proměnil vodu ve víno, jenže toto se nedá pít.

Kdybych jenom tušila, co z těch mašlí vzejde! Nastala mela, pomíchali se mezi ně i naši Romové, teď se už neví, kdo koho bije, hlavně ať se nic nestane mamičke a tatkovi. Ale oni jsou v klidu, stojí opodál a sledují celé divadlo, někdo zaběhl pro pana faráře.

„Hej, hej nak príde pán farár, nak spraví poriadok!“

A ten, jakmile se ukázal, někdo mu takovou vytáhnul na nos, že mu vyprskla krev z nosu a teče, celý jeho hábit je zbarven krví. Utekl zpátky do kostela, ale vrátil se znovu, v ruce skoro metr velkou svíčku. Jednou rukou si drží nos a druhou mlátí kolem sebe svíčkou a když se trefí, má radost, zvedá obě ruce nahoru a cosi volá. Nerozuměla jsem, asi mluvil latinsky, v tom krvavém hábitu vypadal jako Mojžíš, když vyváděl Izreality do zaslíbené země, tak byl silný a odvážný. Nebýt toho, že začalo hustě sněžit, mlátilo by se to tam ještě hezky dlouho.

To Pán Bůh seslal na zem studené sněhové vločky, aby rozehnaly tyto lidičky domů, aby nezapomněli, že je dnes něco důležitějšího než jejich horké hlavy, aby nezapomněli – na Štědrý den.

 

……………………………………………………………………………………………………………………..

 

 

 

Ze všeho nejvíce se Rom bojí zimy a mrtvých, tentokrát to byla zima, která nás popohnala domů. Mamička nás všechny svoje ratolesti pobrala, vzala bratra ministranta pod paží a vykročili jsme domů.

„Lajko, veľmi, veľmi ti to pristalo. Gádže len kukali, akého mám syna!“

Já si myslím, že gádže koukali po něčem jiném, než po Lajkovi, ale necháme jí tu radost, vždyť jsou Vánoce.

„Lajo Puták, na daj si s nami pol deci!“ nabízí Tóny tatkovi pálenku, tatko si mne ruce a hodí do sebe panáka slivovice.

„Daj ešte jednoho. Volaká velká zima sa do mňa dala!“

„Lajo, nie že sa zasa opiješ a budeš robiť cirkusy! Varujem ťa, zoberem děti a pôjdem preč!“ vyhrožuje mamička tatkovi.

A takto to vypadá každé Vánoce, cestou z kostela se pořádně pohádají, a večer se usmiřují, zarazila bych jim to, jenže to nejde, rodičům se nedá rozkazovat a nařizovat. Ani Lajko si to nedovolí a přitom je z nás nejstarší!

„Lajo, nepij! Daj pozor na Milku! Na moju šatku a daj jej na hlavu, prikry ju – no aká je premrznutá!“

A opravdu. Milka, nejmladší dítko rodiny, má tvářičky celé zarudlé, na ní je to vidět, neboť ona je bělounká jak gádži. Já jsem taky zarudlá, ale na mně to není poznat, protože jsem tmavá, trochu černá, jak to řekl Čiko. Vlastně ani nevím, kdy šel domů, ten vám byl vystrašen! On se tak bojí, z něj nikdy voják nebude! Jsme celí promočení, hustě padá sníh, nemám ráda tolik sněhu, kaločně se nám promočí a nohy mám jak ve vodě, a to teprve je zima! Chlapům vůbec zima nevadí, ohřívají se pálenkou a jsou veselí, dobírají si jeden druhého, za námi dokonce už zpívají, a pěkně nahlas. Je tam mezi nimi i Imy ze svojí krásnou ženou, Marienkou, to vám je tak pěkná cikánka, člověk by na ni mohl koukat jako na obrázek, má krásné dlouhé černé vlasy až po pás a ty její modré oči! Mají zatím jenom dvě děti, malý Imy je po mamince a Marienka po tátovi, také tak hezoučká jako její tatínek, je to moc hezká rodinka! Všichni jsme veselí, s humorem se mluví o „rubačce“, která se strhla před kostelem.

„Prosím ťa, tie gadžie z veľkej parády nevedia, čo by si na seba obliekli, aby boli pekné. Kto to kedy videl, aby žena išla v spodničke do kostola, to tu nikdy nebolo!“ kritizuje gádžov Šuli.

„Moja Ilona keby mi zpravila takú hanbu, že by sa vyzliekala pred chlapami, tak ju zabijem a idem sa udať. Odsedím si aj dvadsať rokov, ale stálo by mi to za to, mne by sa nikdo nesmial, že mám ženu striptérku!“

„Vieš, to máš tak,“ přidal se do debaty Tóny, „taká gádži má na seba tých čo ja viem desať, pätnásť spodničiek, nuž a keď to na ňu príde, dokiaľ sa vyzliečie, aj chuť ju prejde. To nie ako naše ženy, raz dva a už je všetko hotovo. My im nedáme šancu premýšlať o volovinách. Dajaké spodničky – ešte to do domu! Jedna sukňa a stačí! Po chudobne, hovorím vám, žiadné zbytočné rendy na ženu netreba dávať. Viděli ste, ako to dopadá, aj bitky sa ujde!“

Budou mít celou zimu o čem vyprávět. Babička s dědou jsou hodně za námi, chodí se jim docela těžko, děda celý shrbený a babička ztěžuje chůzi zpěvem a dokonce i tančí po cestě, asi tu flašku celou vylondala. Děda ji tahá za sebou jako pytel brambor, při tom si neodpustí nadávky.

„Ty stará lundra, nevieš kedy máš dosť, víno – páľenka, všetko miešaš dokopy. Potom sa ti pletie aj jazyk, aj nohy a ja sa s tebou mám ťahať. Z kostola ideme ako z krčmy, taká hanba!“

S babičkou to ani nehne, dál si prozpěvuje svůj oblíbený hit: „Načo som sa vydávala“.

Můj tatko utěšuje dědu: „Daj jej pokoj, otec, však už sme skoro doma. Daj ju do postele, však ona sa do večere z toho vyspí!“

„Syn môj, každé Vianoce mi toto robí, takú hanbu. Ak ma naserie, pôjdem si k Julke na sviatky a už!“

„No otec! V tvojom veku, nehanbíš sa? Veď je to mladá žena!“

„A čo šesťdesiat rokov je voľáký vek pre chlapa ako som ja? Sily mám na takie ako je Julka dosť! Tvoja mater aj tak so mnou nemá ništ, a ja som ešte furt jura. Žena musí každý deň s mužom spať! Ak nie, je to potvora. Potom myslí na druhých chlapov. Na to si daj pozor, syn môj! Žena musí dávať mužovi lásku, ak nie, myslí na druhého chlopa!“

„Ale, prosím ťa, tie tvoje reči! Ty sa nikdy nezmeníš. Aspoň pred deťma tak nehovor!“

Jenže děti skoro všemu rozumí, o co jde! Julka je v osadě „žena utěšitelka“, naše mamky jí říkají „je to lubni (děvka), tá Julka,“ protože mladí kluci z osady k ní chodí, aby se učili používat svoje „cicíky“ a i starší i ženáči k ní zajdou, když se doma pohádají a potřebují, aby je někdo potěšil, a nejlépe to umí Julka! Je to pěkná ženská, asi třicetiletá, pěkně kulaťoučká a žije sama v domku. Má to tam moc hezky zařízeno, samé kytky a po stěnách nalepený plakáty s nějakými chlapy, asi jsou to herci. Když k ní zajde pánská návštěva, obdařujou ji samými dárečky a nemusejí být ani Vánoce. Jednou jsem našla v tatkově tašce, co nosí s sebou do práce, pečlivě zabalenou podprsenku. Pro mamičku to nebylo, ona to nenosí, jedině Julka! Taky ji nemám ráda, jak všechny tetky v osadě, je úplně jiná než ostatní ženské v osadě, má dlouhé zrzavé vlasy, takové ohnivé, ona je celá ohnivá! I chlapi o ní tvrdí: „Je jako oheň.“

Nevím sice, co to znamená, ale když to tvrdí muži, tak na tom něco bude! Ještě musím říct, bez ohledu na to, že ji nemám ráda, je pravda, že moc hezky voní. Používá krásně vonící parfém, ne jako můj tatko, ale lepší, a je moc hezká.

„Ty pôjdeš k Julke, starký, pravda?“

„Kdeže! Ja by som nešiel, to len tak srandujem, len tak jedujem starkú.“

Tak je všechno v pořádku, protože kdyby s námi děda nebyl u svátečního stolu, to by nebyly žádné Vánoce!

Letos nebudeme tajně brát salónky ze stromečku, protože žádné nebudou, mamička do pozlátků zabalila kostkový cukr. Vánoční stromeček je moc hezký, sahá až po strop, i hvězdu máme i ozdůbky jsou moc hezké. Ale žádné kolekce, zkrátka není na to dost peněz. No nevadí, hlavně, že bude bohatý stůl a budeme všichni spolu pohromadě! Od rána držíme půst, nesmí se jíst nic od masa, až večer na štědrovečerní večeři, už aby byl večer!

Konečně jsme dorazili domů, rychle zatopit, ať je teplíčko! Venku už přestalo sněžit, sluníčko vykouklo přes mraky a svítí až do naší kuchyňky. Musím si uschovat dárek od Čika, kam ho mám jen dát? Ano, dám si ho do stolku, kde mamička ukrývá doklady, tam se neztratí, ani mi ho nevezme Bélko! Mamička nám chystá sladký oběd, nějak jsme v kostele vyhládli.

„Po obede budete všetky pomáhať. Je toho dosť, treba krumple očistiť. Vera, už je vykysnuté na koláče, môžeš orechy zomliecť, jabĺčka môže nastrúhať Lajko. Marina a ty rychtuj na zemiakový šalát, Božen, prines drevka.“

Každý z nás má práci, kromě Milky, ona je ještě malá, je to náš mazlíček, jen po dobu, dokud se nenarodí další. Nejtěžší úkol dala mně, zabalila nějaké jídlo do ubrusu, uvázala na uzel a se zvednutým obočím přísně do mě hučela.

„Gužka, radšej ti poviem, čo tam všetko je, aby ťa nelákalo to rozbaliť. Ja ťa poznám, aký si čert! Kúšťok od husacinky, kúsok cukrovia a fľaša vínka. Je ti to jasné, čo máš robiť? Ak z toho čo len kúšťok vezmeš, Zágika to pozná a bude zle!“

„A prečo mám ísť ja? Prečo nepošleš Lajka lebo Boženu, ja sa veľmo bojím!“

„Nevidíš, že majú roboty? Neboj sa nič, ona ti nič nespraví, keď budeš slušná. Pekne jej zavinšuj a povedz, že jej posielam od stolu, nak jej chutí, na zdravie!“

Nedá se nic dělat, zkrátka musím jít, mamičku nepřemluvím! Dospělí tam k ní nepůjdou, protože se jí bojí, ale děti k ní posílají. Jsou přesvědčeni, že dětem neublíží, ona má k dětem dobrý vztah. Jenom aby měli pravdu, ať jí ten vztah vydrží, pokud tam budu já. Zágika je bosorka (čarodějka), je to stará a zlá ženská, všichni v osadě se jí bojí, proto jí taky posílají pozornosti, sváteční jídlo ze štědrovečerního stolu. Běda, kdyby se tak nestalo, poslala by na nás nějakou těžkou nemoc a toho se každý bojí, dokonce i Nemák a to je co říct, ten se tak někoho nezalekne! Nedej bůh, aby se Zágika na někoho špatně podívala, v tu ránu je neštěstí! Dokáže vyléčit různé nemoce a dokáže je i vyvolat. Kdo chce poznat svůj osud, Zágika skvěle vyloží, chodí k ní i gádže z dědiny a platí jí za to, nápoj lásky vyrobí, mladá děvčata překonají strach a jdou si k ní pro radu, jak vyrobit z kořínků lék na lásku, zkrátka je velká čarodějka. Povídá se mezi Romy, že její vinou Aladár oslepl. Když byla mladá a krásná, zamilovala se do Aladára, on však její lásku neopětoval a scházel se s Jolánkou. Byla mezi nimi velká láska a Zágika dělala vše možné, aby je od sebe odtrhla! Nic se jí nedařilo, oni byli stále spolu a už měli před svatbou. Zágika byla nešťastná, viděla, že s nimi nic nezmůže, tak si řekla: „Když ho nemám já, nebude ho mít žádná!“ A udělala velké porobenisko (čarování). Vzala žábu, zašila jí oči a uzavřela do sklenice od okurek a nechala ji tak. A jak vysychaly oči žábě, tak i Aladár pomalu ztrácel zrak. Po různých dokterech s ním chodili, nic nepomohlo, žádné mastě, nic. Celá rodina z toho byla nešťastná, jen Zágika se spokojeně usmívala. Jenže nepočítala s tím, jak silná je láska Jolánky. I jako slepého si ho Jolánka vzala za manžela a dodnes žijí spolu.

A k téhle ženské mě posílá mamička.Vyšlapanou uličkou jdu k domu Zágiky, tolik sněhu, i ulička je zasypaná sněhem. Vidím i Linku, má uzlíček v ruce. Hurá, nepůjdu sama!

„Linka, Linka, ideš k Zágike?“ volám na ni radostně.

„Hej, mama ma poslala k tej bosorke. Nesiem jej voľáke jedlo.“

„Aj husacinku?

„Aj, aj voľáké víno aj zákusky. Ale nesmieš Gužka vziať z toho nič, vieš čo by sa stalo?“ bojí se Linka, že bych to otevřela a zbaštila.

„Ale nie, mamička spravila k obedu palacinky, aby sme nemali masná ústa pred večerou, ja nie som hladná!“

A povídáme si s Linkou o zážitku v kostele. Ani mi dnes nevadí, že Zágika bydlí tak daleko, byla bych raději, kdyby to bylo ještě dál, její barák je ale až úplně na konci osady. Na dvoře, který je zasypán sněhem, se válí starý dřevěný vozík a dům je dost velký, celý ošarpaný, strašidelný, i komín je nakřivo, okénka malá a z nich je vidět do místnosti. Ona nesvítí elektřinou, má zapáleny svíčky, v místnosti starý nábytek a na zemi plno pokrovců (koberečky) a na nich leží velká černá kočka, hrůzostrašně jí svítí zelené oči. Zágika sedí za stolem a má něco v ruce a mluví na kočku.

My s Linkou nalepeny na okně koukáme vystrašeně, co se tam uvnitř děje a vůbec nám nevadí, jak venku mrzne, nám je horko, mám úplně kapičky potu na nose a Linka taky. Tam uvnitř za oknem u stolu sedí hrozná ženská, má na hlavě šátek, úplně bezzubá, nos dlouhý a zahnutý a oči, Pane Bože, ty její oči, to je hrůza, asi se počůrám strachy.

„Linka, zabúchaj a daj jej všetko, aj moje jedlo, prosím ťa!“

„Ty si sa zbláznila, ja som chcela tebe navrhnúť, aby si išla ty!“

„Ja nejdem ani za živého Boha! Nechám to tu na prahu a ona si to zobere!“

„To nesmieme, nevedela by od koho to je a bolo by nešťastie. To chceš? Vieš, že naše mamy budú rodiť, aj tvoja aj moja, može sa stať, že sa nevrátia! Chceš si ích vziať na svedomie?“

To ne, to radši umřu strachy! V tu ránu jsme začaly bouchat na dveře, takové rány, že málem ten komín, co je nakřivo, spadl.

„Čo tak búchate, chcete mi zvaliť chyžu?“ otevřela nám Zágika tak prudce dveře, že jsme se natáhly na ty pokrovce a já jsem koukala přímo té ošklivé kočce do očí.

„Tak, vstavájte dievčence, nemusíte predo mnou kľačať!“

„Zágika, mama ti posiela „od stolu“ a máme ti zavinšovať!“ zakoktala jsem.

„To je veľmi pekné od Putáčky, tá vie, čo sa patrí. Aj Erža posiela, to je dobré. Dievky, to je dobré!“ Zdůrazňovala to slovo podruhé. Koukaly jsme co nejdřív vypadnout, není vůbec dobré se tu zdržovat. Puch je tu cítit od plísně a ještě od něčeho, ale to nevím, nějaká neznámá vůně, cosi na sporáku vaří, asi nějaké sušené kořínky.

„Gužka, ty si dala Čikovi darček, velmi rozumné.“

Pane Bože, jak ona to ví? Úplně jsem oněměla.

„Dala si mu korienky šťastia, to je dobré. Aj od choroby, aj to je dobré, ale od lásky tam chýbajú. No voľáko sa to vyrieší!“

Tak laskavě k nám promlouvala, že jsem se trochu přestala bát a zeptala jsem se jí: „Ako to vieš, Zágika?“

„O,oo“ ja viem všetko, nemusíš sa ma báť, Gužka. Na jar vaša mama vám prinesie dievčatko a tvoja mama chlapca, Linka.“

Koukaly jsme pořád na dveře a proto nám řekla, abychom už šly domů. Dvakrát nám to opakovat nemusela, v tu ránu jsme byly na dvoře a pelášily jsme domů jako o závod.

„Ako je to možné, že všetko vie? Nerozumiem tomu. Gužka, ty si dala Čikovi darček?“

„Dala, aj on mi dal.“

„A prečo si mu dala porobenisko? Chceš byť jako Zágika?“

„Nie, chcem aby ho opatroval ako môj talisman. Veď on je jedináčik, jeho nemá kto chrániť, nemá brata ani sestru.“

„Zato má bohatých rodičov a v živote sa mu bude lepšie dariť, ako nám.“

„Nemáš pravdu, bohatí síce sú, ale nemajú to, čo máme my! My máme velkú rodinu, bratov, sestry, máme sa o koho oprieť, keď je nám ťažko. O koho sa oprie Čiko? Iba o mňa, lebo ja som ako jeho sestra, rozumieš?“

„Nerozumiem. Predsa Čiko je cudzí gádžo, ako môže byť tvoj brat!“

„My máme mezi sebou dohodu, on je môj bratček a ja som jeho sestra a hotovo.“ S tým jsme zakončili debatu o Čikovi. Tahle Linka nic nechápe! Jen aby Zágika byla spokojená s výslužkou, aby na nás něco zlého neposlala. Už se setmělo. Celá osada je osvětlena, všude rozsvíceno, z oken jsou vidět vánoční stromečky, všichni chystají na večeři dobrůtky, panuje dobrá nálada. A já taky nebudu myslet na Zágiku, přeci jsou Vánoce a u nás bude hodně veselo! Jsem ráda, že jsem dorazila domů celá, strachu jsem si zažila dost.

„Gužka, už si tu. No poď tu, zoblečiem ťa. Júj, aká si premrznutá!“ mamička mi pomáhá sundat si mokré prádlo.

„Čo si v snehu ležala, že si taká mokrá? Prechladneš a budeš chorá!“ strachuje se o mě mamička. A přitom ona mě poslala k té čarodějnici.

„Dala som jej všetko, čo si poslala. A Zágika povedala, že si rozumná, ale už tam nikdy nepôjdem. A ešte povedala, že zo špitálu donesieš dievčatko.“

„Zasa dievča, čo ten otec robí. My sme len dvaja bratia a samé dievky. A čo prinesie tetka Erža?“ nazlobený Bélko protestoval.

„Tetka Erža donesie chlapca!“

„No vidíš, mama. Nemohla by si to s tou tetkou vymeniť?“ nepřestával Bélko.

„To sa nedá Bélko, čo Pán Boh dá, to dá. Nuž ale keď kázala Zágika dievča, tak to bude dievčatko a dáme jej meno po tetke Jolanke. Bude to Jolanka!“

A bylo rozhodnuto, bude to Jolánka. Tak na jaře budou křtiny, doufám, že Zágika nám i mamičke popřeje štěstí, jinak jí tu husacinku nedaruji!

U nás doma je veselá atmosféra, z kamen, z trouby se linou samé vůně, koláče jsou už hotové a ještě husu mamička zahřívá v troubě. Husu už přinesla upečenou od gádži a už ji jen ohřeje, dala za ni stokorunu! To je hodně peněz, zkrátka se ještě umeju a obleču do svátečního a můžeme hodovat! V jizbě máme vánoční stromeček a pod ním dary, ne dárečky, ale dobrůtky, ovoce, cukroví. Ovoce máme až z Čech, poslala nám teta balík z Chrastavy, je tam pro každého po jednom pomeranči. Určitě Čiko má pod stromečkem dárečky, dostane nové brusle a spoustu jiných věcí, ale nevadí, já mu to přeju! Tak, hotovo, ještě učesat a je to!

„Gužka, čakáme na teba!“ volá na mě Bélko. On sedí u stolu vedle mne. Naši nás rozsadí podle věku, anebo spíše podle místa, abychom se vešli. Jak jen to ta naše mamička dokázala! V tak malém prostoru a my se všichni vejdeme, dva stoly k sobě přisunutý a toho jídla! Těch dobrot! Pan farář by zblednul závistí, jak by to viděl! Mám takovou radost, všichni jsme spolu u stolu a tak šťastní, ministrantovi Lajkovi to opravdu dneska sluší, jen doufám, že nebude u stolu mektat ty svoje pobožný litanie. A Boženka, já nechci věřit svým očím, jaká je krásná, ani jsem si nestačila všimnout, že vlastně se z ní stává skoro slečna, protože u nás u Romů třináct, čtrnáct roků, to už je slečna, sluší jí to moc. Jen ta Marina, vypadá věčně naštvaná jako gádži, bílá a tlustá. A Milka je z nás nejhezčí jako růžové poupátko!

„No, deti,“ mamička má první slovo, protože tatko není moc výřečný, on by býval byl, ale on bohužel trošku koktá, málo za střízliva a hodně když má vypito a momentálně je tak napůl.

„Než začneme večerať, ako vždy sa pomodlíme, ale nesmiete u toho robiť cirkusy. Bélko s Gužkou, jasné? Už ste dost staré na to, aby ste vedeli jako sa máte chovať. Je velký sviatok a Pán Boh je tu s nami a všetko vidí. Musíme sa k nemu modliť a prosiť ho, aby za rok sme opäť boli všetci spolu, aby sme boli zdraví a aby sa nám nič zlého nestalo!“

Mamička tak vážně hovořila, že nás ani nenapadlo provádět nezbedy. Potichu jsme se pomodlili, Lajko jemně pokropil svěcenou vodou stůl, zastoupil faráře a konečně jsme se pustili do jídla. A to vám byla dobrůtka! Bylo to moc dobré všechno, co bylo na stole, a bylo toho hodně a všechno možný. Jen nevím, kde to mamička všechno sehnala! Ale husacinka, ta byla ze všeho nejlepší! Už slyším, jak pod okny zpívají naši sousedi a příbuzní i s muzikou!

„Tichá noc, svätá noc

zjavila božiu moc.

Všetko spávalo, len dva svätí

varovali velmi radi

jezuliatko malinké, jezuliatko malé.“

Tatko otevřel dveře a vítal je všechny a zval je dovnitř.

„Šak ešte zavinšujeme, Lajo!“

„To môžete aj vnútri, vonku je zima.“

Poslechli a všichni se nahrnuli dovnitř a bylo jich dost! I babička s dědou. Bylo nás hodně v té malé kuchyňce, ale vešli jsme se a bylo hezky a veselo. Posedali, kde se dalo a to teprve začala zábava.

Děda už byl pod parou a hned si poručil: „Zahrajte tú moju, Géja i čhaj téle le fóroha (Išlo dievča dole mestom)“ a muzika spustila čardáš jako o život.

Děda vykrucoval nohy do tempa a uměl to, vzal i mě do tance, potom babičku a tak se u nás tančilo a bylo veselo, ani nevím dokdy, protože nás mamička dala do jizby spát. A ještě v polospánku bylo slyšet, jak tetka Jolánka zpívá…

 

Phudel balval ando véš,

Siáhi man piráno dujto berš.

Géja ando svito báro,

šukár čhávo románo…

 

Fúká vietor z javora,

mala som ja, mala frajera,

osud mi ho odvial do sveta.

krásný chlapec z tábora…

 

 

 

 

 

Už skončil Štědrý večer i Boží hod i Štěpán, už je po svátcích a opět jsou tu všední dny až do Nového roku. Ale asi to nebude tak úplně pravda, protože se něco děje. Že by si naši Romové prodloužili svátky? Tetky lítají od jednoho domu k druhému a cosi nosí v mísách, přitom pokřikují, hádají se a vypadají hodně nespokojeně! Co se děje, to bych ráda věděla, tetky nejsou samy, jako doprovod je s nimi strejda Šuli, cikánský předseda, rozhazuje rukama a vypadá hrozně důležitě!

„Mamička, čo sa robí, čo sa stalo?“ vyzvídám.

„Nič takého, čo by si mala vedieť,“ odsekla mi a domlouvala Šulimu: „Ty vieš velmi dobre, že ja, ty a Ďulo Pociko máme najviac detí, treba rozdeliť spravedlivo!“

„Dal som chlapcom tristo korún, to vyjde na každého po sto korun!“

„Veď ja ti dám na výplatu, o mňa sa nemusíš báť, veď ma poznáš!“

„Ja žiadne peniaze nebudem dávať, veď to náš Karolko priniesol!“ ozval se Ďulo Pociko.

„Dobre, tak ty nemusíš dávať, ale treba rozdeliť aj mezi ostatných, myslím na Jana Suchého. Aj ten má detí neúrekom dosť, treba aj ím mäska dať.“

A jako kdyby ovládal telepatii, Jano Suchy už byl u nás!

„Čo sa robí? Počul som, že chlapci priniesli krásnu sviňu predať. Moja Pavlína ma poslala, pridalo by sa kúštik mäska na Nový rok. Tých sto korun dám aj ja.“

„To sa vie, počítáme aj s tebou, Suchy. Skoč Bugner po chlapcov, nak prinesú sviňu tu k Putákovi, budeme deliť tu!“ rozkázal synovi Šuli, ten vystřelil z baráku jak kulomet.

Mamička protestovala: „Šuli, tu mi budete robiť bordel, všetku špinu ja odnesiem!“

„Zato to bude spravodlivo rozdelené, ver mi! Erža vám pomôže popratať.“

V našem domečku je najednou víc lidí než o Štědrém večeru. Tatko brousí nože, Šuli chystá stoly, aby měli kam dát prase, a ženy mají nachystané mísy a plánují, co která navaří.

„Takého guláša navarím, že si budú oblizovať prsty ešte týždeň po jedle moji synovia !“

„Ja napražím fajný bôčik a urobím k tomu vakarči, to máme najradšej!“ Giza Pociko se chlubila.

„A ja zomeliem kúštik bôčika a urobím fašírky ,“ přidala se tetka Erža a usmívala se hrdě na Šuliho, na svého muže. Byl velmi důležitý ve své funkci coby nastávající řezník. „Má pravdu moja Erža, také fašírky, aké ona robí, môže jesť aj prezident a vôbec by sa nehneval!“

„Už toľko nechváľ svoju ženu a radšej pomôž! Pozri, ani ju nemôžu uniesť štyria chlapy, taká veľká sviňa!“ poroučel tatko, když se otevřely dveře a v nich se objevila naše zlatá mládež. A nebyli sami, nesli hrůzostrašné břemeno, prase, a hodně velké. Sotva ho vyzvedli na stoly. Celí upocení byli chlapci a prase taky bylo mokré a špinavé.

„Čuči, nie je to dúfám zdochlina?“ vyšetřuje Šuli.

„Kdeže! Gádžo nám ju dal, ešte bola živá. Aha pozri, tu som ju zapichnul. Vidíš, tu do krku!“ pěkně si vymýšlel Čuči.

Určitě ji ukradli, když gádže byli v kostele.

„A kde si dal krv?“

„Vyliali sme ju, do záchodu, celú sme ju vykrvácali, aby v nej nezostala žiadna krv, dobre zme zrobili?“

„Ty si dilino, šak by sa zúžitkovala. No ništ, aspoň nesmrdí. Od kedy ju máte?“ vyšetřuje dál Šuli.

„Od Štedrého dňa ráno.“

To je ten důvod, proč nebyli v kostele, za tím je tahle svině. A oni ji i opálili, protože na sobě nemá žádné štětiny, akorát je hodně špinavá. Ale Šuli říká, to nic, to si každý umeje a basta! Všichni v místnosti čekáme, co bude Šuli dělat.

„Položte ju chrbtom na stôl. Ták a teraz mi Lajo Puták daj ten velký nôž, aj malú sekerku prichystaj, bude treba.“

A dal se do práce, proříznul celé břicho až dolů a vybral vnitřnosti. Hned ženský začaly oddělovat játra, střeva, ledvinky, fuj, to jsou hnusný věci, jenže ony to dělaly s takovou radostí, ještě si u toho štěbetaly jak vlaštovky, já to jíst nebudu ani za nic, když to vidím, jak to vypadá, fujtajbl.

„To je nádherné mäsko, človeče, to ti poviem. Také ešte dve sviňky a máme hody celá osada! Tak, sviňa je oddelená a teraz delíme po kusoch. Puták, ty dostaneš polovičku nohy, dobre? Ja druhú a ty Suchy dostaneš vrchnú nohu a Giza Pociko druhú vrchnú nohu, v poriadku?“

Nevím, kdo by mohl protestovat. Jasně, do očí mu to neřeknou, ale jen co odejdou domů, začnou mu nadávat a proklínat jeho i jeho rodinu až nevím do kterého kolena. Šuli vyplatil „zlatou mládež“, dal jim tři sta korun a vše bylo v pořádku. My jsme měli maso a oni penízky!

„Odrež jednu kotletku, aj ja odrežem a pošleme Zágike, aby nebolo zle,“ věčně mamička ustrašená, všude se ubezpečuje, hlavně u Zágiky.

„A chvostík pošleme tej Julke, nak má aj ona kúšťok mäsa. A trocha mäska dám aj starej.“

Tím myslela babičku a dědu, ale jim dala i tetka Erža, i Suchý. Babička s dědou budou mít také hody a skoro všichni Romové, co mají domky vpředu, ti zadní jsou dost bohatí, ti nemusí hodovat! To tvrdí děda a přitom jsou všichni rodina.Všichni se rozešli vesele do svých příbytků a nám tu nechali pořádný bengál, tolik práce, toho mytí, ale všechno jsme to zvládli, je uklizeno, maso uloženo a je klid. Ale na jak dlouho!

Druhého dne koukám z okna a vidím, jak u Šuliho domku je jakýsi gádžo a místní policista.

„Mama, mama, poď sa pozrieť, dačo sa robí!“

Mamička se podívala, hodila na sebe kabát a vyšla ven a já taky. A nebyly jsme samy, pomalu se to scházelo jako o pouti k Šulovcům a byl plný barák Romů a mezi námi četník a gádžo.

„Pán esenbé, čo sa také stalo? My nič nezrobili!“ vystrašeně koktá Šuli.

„Tuto Gajdošikovi sa stratila sviňa a my sa len ideme slušne opýtať, či ste dačo nevideli,“ vysvětluje četník.

„Prečo nás? Však my nekradneme, vy to viete, my sme slušní ľudia!“

„Apo, čo sa stalo?“ vyšel z izby syn Bugner a utíral si mastnou pusu, určitě od fašírky. Všichni se na něho podívali a bylo na co! Byl to silný patnáctiletý bratranec, vypadal jako naštvaný hroch, nedivím se, že se zalekl i četník.

„Nič sa nestalo, iba sviňa sa stratila!“ odpověděli mu najednou Gajdošík i četník.

„Pán esenbé, nak mňa desať doktore porežú, či ja som voľajakú sviňu videla!“ dušovala se tetka Erža a při tom ukazovala rukama na břicho, že to, co tvrdí, je svatá pravda.

„Nepreklínajte sa, ja vám verím,“ ujišťoval ji policista.

„Móžem vám povedať pán esenbé po pravde. Mäso som naposledy videl na Štedrý deň. My s tým dôchodkom si nemôžeme dovoliť dajaké hodovanie!“

„Nuž, každý žije poskromne, aj my, žije sa len z platu, takisto jako aj vy.

Gajdošík, vidíte, tu sa nekradne, naši Romovia nekradnú!“

„Ja nechcem nikoho osočovať, ja iba že svine som mal dve a práve tá chorá zmizla, ja som len, aby dajakej choroby nebolo.“

To byla novina, jak blesk z jasného nebe, svině byla nemocná, co to udělalo s našimi Romy! Zavládlo hrobové ticho, ale jenom na chvilku, do ticha vrazila Julka a radostným hlasem zvolala: „Tak vynikajúcí chvostík som eště nikdy nemala, to bola dobrota! Vďaka ti, Putáčka!“

Až teď si všimla že je mezi námi někdo cizí, otočila se k policistovi, chytla ho pod paží a přitulila se k němu hodně těsně.

„Koho zabili, že ste nás navštívili?“

„Nič také, slečna Julka. Nič, čo by stálo za zdržovanie,“ usmíval se celý zarudlý policista na Julku jako sluníčko.

„Tak prečo tu ešte sme, ideme ku mne!“ tahala ho Julka ven

„Pán Gajdošík, a čo že mala tá sviňa za chorobu? Je to nebezpečné?“

„Nie, iba takú zvieraciu nemoc, takú ľahkú.“

„A čo sa môže stať s ľuďmi, keď zjedia z tej svine?“ chce znát následky Šuli.

„Nič hrozného, iba budú viac razy chodiť na záchod.“

Pan Gajdošík se rozloučil a šel domů. Úsměv jim zmrzl na tváři při pomyšlení, jak dlouho a často budou trávit čas v takovém mrazu v kadibudce! Na zlatou mládež je potřeba si dát pozor! Co oni přinesou do osady k prodeji, z toho nic dobrého nevzejde…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JARO (pre jara)

kapitola druhá

 

 

Tak konečně skončila zima! Hnusná čvachtanice, která se tvořila ze sněhu, je pryč! Je jaro, krásné teplé jaro, sluníčko vysušilo zem, i naše chodníčky v osadě jsou krásně vyšlapané a suché, všude je cítit vůně jara, všechno se zazelenalo a naše pažiť také. Teprve nyní je vidět, jak je naše osada pěkná! Ne, nemyslete si, že máme nějaké malé chatrče, to tedy ne! Naše baráčky jsou zděné, jsou sice malé, ale čistě upravené a útulné, i když se nemůžou rovnat ke gádžovským velkým chalupám a domům, přesto se nemusíme stydět za naše obydlí. To říká i tajemník z výboru.

Po cestě domů ze školy si povídáme s Čikem o kosmonautice, o Gagarinovi, je to věda veliká, kterou já nikdy nepochopím, právě proto mě to tak zajímá.

„Čiko, povedz. Ako ten Gagarin to mohol dokázať, je to veĺký hrdina, letieť takto si až voľakde na mesiac! Na vesmír.“

„Najskorej musel absolvovať veľké cvičenie, ťažké všelijaké skúšky a čo ja viem ešte čo!“

„Čiko, poďme von, na pažiť, máš ešte čas ísť domov!“

A šli jsme, ležíme na louce a koukáme do nebe.

„Pozri Čiko, aká je tá obloha krásna a veľká, tie krásné oblačky, biele, modré a tam voľakde je aj Pán Boh. Ty myslíš, že sa dostal až k nemu?“

„To neviem.“

„Len pozri, jako je to vysoko a on Gagarin si len tak jednoducho povie: idem na vesmír, no a išol! To je frajer! Kosmonaut! Slováci to veru nedokážu!“

„A Cigáni myslíš že hej?“

„No mohli by…“

„Nie, tak to teda nie! Gužka, čo zamýšlaš! Ani náhodou! Viem, čo ti vrtá hlavou, určite máš dačo v tej makovičke!“

„No ja by som, iba takú malú raketku, iba tak pol metrovú, nemusí byť velká!“

„K tomu sa nedám nikdy prehovoriť, ale doma niečo také na odstrel mám…“

„No vidíš, aspoň by sme vyskúšali, aký je to pocit! Len na chviľku by sme boli ako Gagarin, nemuseli by sme lietať my, aspoň naša raketka!“

„Môj ujo robí v lome a voľačo by sa doma našlo.“

„Čiko, vieš si predstaviť, aké by to bolo… boli by sme slávni, celá škola by len o nás vyprávala, dievčence by od závisti pukli. A to nehovorím o učiteľoch, tí by sa nám priam klaňali, ver mi!“

Už jsem se viděla slavnou a Čiko nahlas přemýšlel, jak sestrojit raketu.

„Len neviem, ako ju odpáliť. Material by bol.“

„A čo použiť prak?“

„To je celkom dobrý nápad… prak nie, ale pripevniť to na spôsob gumy…, no volačo vymyslíme. Zober z domu farbičky!“

„Nemám!“

„A gumu, čo nosíme do teplákoch.“

„Nemám!“

„A čo máš?“

„Plachtu.“

„Načo plachtu?“ nechápavě Čiko.

„Musíme sa obliecť ako Gagarin!“

„Musíme?“

„Pravdaže, inak by to nebolo perfektné!“

„Tak ja bežím domov, pokial sú naši v kravíne, aby nič nepoznali. A keď zapískám, aby si bola pripravená. Maj sa!“

Jasně, že budu, už se nemůžu dočkat! Utíkám domů jako divá, Linka na mě volá, jestli půjdu ven, musím se jí zbavit, o tom nesmí nikdo vědět.

„Nie, ja som chorá, asi budem ležať, až zajtra.“

„Mama má bolesti, asi pôjde už rodiť!“ přivítala mě Verka.

To jsem se lekla. Mamička se chytá za kříž a jajká. Jen ať to vydrží, ať nám nekazí plány! U nás je i tetka Giza, jako obvykle, a remcá a remcá.

„Už je tvoj čas, Mara?“

„Tak, ešte za štrnásť dní by to malo byť, možno som sa premohla, ako som prala.“

„Teraz by si nemala nič také robiť, nechceš volať sanitu?“

„Nie, radšej eště nie, priskoro.“

Tak je to v pořádku, asi má jenom malé bolesti. Najedla jsem se a šla do jizby hledat do skříně nějaké prostěradlo. Á, tady je ještě celkem nové, vezmu radši i pro Čika, ale jak to schovat, aby to neviděla mamička a Verka? Tak, už to mám, vezmu špinavé prádlo a zabalím do něj prostěradla.

„Čo robíš s tými handrami?“ vyjela na mě mamička.

„Pratám, mama, to špinavé handry ti pomožem vyprať.“

„Aká je len dobrá a poslušná tá Gužka, ty máš dobré deti Mara, nie ako ja!“

chválila mě teta Giza.

„Kde nesieš tie rendy?“

„No von, najskorej to vytrepem, aby tam nebolo dačo.“

Vyšla jsem ven a rychle schovat prostěradla, dala jsem je za barák a vesele vyklepávám prádlo, ještěže mě to napadlo. Verka se přišla podívat, co vyvádím. Vzala jsem zase špinavé prádlo a dala zpátky na místo.

„To by bolo div, zázrak, aby Gužka volačo doma porobila. Len či nemá niečo v pláne vystrájať? Aby zasa dačo nevyparatila… Nie aby som počula, že si bola s Čikom! Počuješ? Vždy ju na dačo navedie!“

„Ja idem von s Linkou, mama.“

„No, len aby!“

Jdu radši ven, protože mamička by nadávala a nadávala. Vyhlížím Čika, kde je takovou dobu, tak mu to dlouho všechno trvá! Á tam je, už konečně jde, má s sebou jakousi tašku a je plná.

„Máš všetko Čiko?“

„Mám a kam pôjdeme?“

„Za naším domom, tam sa fajne skryjeme, nikdo nás neuvidí.“

A to je pravda, náš barák je hodně krytý, protože jsou těsně vedle sebe postaveny ostatní domky a dělí je pouze úzká ulička. A šli jsme, spíš utíkali, aby nás nikdo neviděl.

Místo akorát stvořený pro nás. Čiko otvírá tašku a tam jsou věci, panečku! Nejvíce se mi líbí raketka.

„Čo to je, Čiko?“

„To je taká petarda, s tým v lome odpaľujú kamene. Musíš opatrne, aby nám to nevybuchlo v rukách, na nič nešiahaj!“

„Tak ja sa zatial oblečiem a daj mi kúšťok gumy.“

Čiko staví odpalovací rampu, ze třech železných tyček, nahoru dal plechový talířek, má takovou trubici dlouhou asi čtyřicet centimetrů, nahoře do špičky a dno otevřené, olepené bílým papírem.

„Pozri Gužka, pekná raketka?“

„Velmi, ale mali by sme ju pomenovať. Ako sa bude volať?“

„Vieš čo, bude to strela. Strela 1!“

A napsali jsme velkými písmeny: Strela 1. Ještě ji naplníme prachem a může letět jako Gagarin. Čiko chystá raketku na odstřel a já zatím vyrábím kombinézu, tak, ještě to přivážu gumou na nohách a je to!

Ten je šikovný, raketka stojí na podstavci a jenom čeká na odlet.

„Tak už by to malo byť hotové. Ale nešiahaj na to teraz. Daj aj mne plachtu, oblečiem sa!“

Obalila jsem Čika prostěradlem, které jsem rozpůlila a gumou přichytila k rukám a nohám. Akorát hlavy nám koukaly, spíš jsme vypadali jako strašidla než jako kosmonauti, jenže v téhle chvíli to nebylo důležité.

„Pozri, tu tá guma je napevno natiahnutá a keď ju potiahnem, raketka sa uvolní a vyletí.“

„Tak už potiahni!“

„Počkaj, musíme odpočítať od desať do jednej.“

A počítáme: deset, devět, osm, sedm, šest, pět, už to bude, čtyři, tři, dva a jedna!

A vyletěla. A letí a my s Čikem běžíme za ní, ale ona už neletí.

Buch … Hrozná rána jako z děla, jako bomba. Nevím, co si mysleli Romové, protože začali běhat jako splašení. Ještě vyplašenější jsme byli my s Čikem, nevěděli jsme, kam to spadlo. Nikde nebylo vidět nic, běželi jsme až na konec osady a tam to bylo! Zrovna u čarodějnice Zágiky na dvoře díra velká asi metr na metr a Zágika, Pane Bože!

„Gagarin je na strome! Čiko, Zágika nás zabije!“

Naše raketka je zarytá na dvoře v díře a my s Čikem udýchaní, oči vykulený, v prostěradlech a koukáme na strom, kde sedí Zágika. Strachy nejsem schopna slova, celá se klepu a nejsem sama.

„Vy ste anjeli?“ první promluvila Zágika.

„Hm, nie.“ zakoktala jsem.

„A kto teda ste? Celí v bielom! Aj ja som lietala, takéto zázraky robia anjeli!“

„Ja, ja som Gužka Putáčka a on, on je Čiko, tetka, “ představila jsem nás novému Gagarinovi.

„Tak, keď ste obyčajné deti, tak mi rýchlo pomôžte a dajte ma dolu!“

Už to byla zase ta stará Zágika, co teď s námi udělá! Promění nás v nějaké ošklivé zvíře anebo nějakou nemoc na nás pošle! Srdce cítím až v krku.

„Tak jako dlho ešte budete stáť, pohnite sa a dajte ma dole! Čiko, ty si silnejší, hen je rebrík, dotiahni ho sem. Gužka, pomôž mu.“

A tak taháme žebřík ke stromu, koukám na Čika, krve byste se v něm nedořezali, tak byl bledý. On ji totiž viděl dnes prvně a radost z toho nemá!

„Oprite ho o strom, rovno! Aby som sa nedolámala, keď som prežila to lietanie.“

Pomalu slézala dolů a přitom se hodně smála, kroutila hlavou a mrmlala: „To mi nikdo nebude veriť, to mi nikto neuverí.“

Když už byla na zemi, spustila: „Tak čo vy dvaja, čo ste vystrájali? A táto diera, ojoj, to bude roboty! A to je čo?“

A vzala raketku do ruky.

„To je naša raketa!“ odvětila jsem odvážně.

„Tu dieru zaplníte, horšie by bolo, keby ste trafili do strechy, to by bolo drahé.

Nemusíte teraz, stačí na budúci týždeň, ale bez trestu neujdete! Vidíte ten vozík? Tak na tom ma poveziete ku dochtorovi do dediny, platí?“

Přikývli jsme, to bude horší než nějaké zaklínadlo, taková ostuda! Všichni nás uvidí, jak taháme Zágiku!

„Prosím, Zágika, nepoviete to našej mamičke?“

Pustila na mně svůj hrozný pohled a řekla: „Nikdy, dievka moja, nikdy!“

Přitom se stále usmívala, no jo, ona letěla! Zašla do své strašné boudy a dokonce jsem slyšela, jak si prozpěvovala:

„Keby som ból vtáčkom,

letel by som za les,

pozrieť sa, čo robí mamička moja dnes…“

Ale mně a Čikovi do zpěvu nebylo.

Moc dobře to nedopadlo, kosmonauti z nás určitě nebudou.

 

…………………………………………………………………………………………………………………

 

 

 

 

 

Za týden jsou Velikonoce a naše mamička je v porodnici, tatko byl u ní a povídal, jaká je naše nová sestřička Jolánka hezká. Moc se na ni těšíme, tentokrát to bylo s porodem vážnější než obvykle, museli mamičku operovat, říká se tomu císařský řez, ale žádný císař u toho nebyl. Jenom doktoři, kteří tatkovi domlouvali, aby už ji šetřil, aby nemusela rodit, stejně už máme dětí dost. Náš tatko na nich požadoval jakési léky, jenže to prý nejde, mužský léky na takové věci neberou, buď je zdravý a silný chlap, anebo slabý a ten nedělá děti žádný. Tak náš tatko je silný chlap, ale já si myslím, že už by měl přestat dokazovat, jaký je silný a přestat plodit, protože chyža je malá a dětí mnoho, není tolik místa, na to by měl myslet!

Jenže tatko nedbá, co domlouvají doktoři, on tvrdí: „Dobre, že je vás toľko, deti moje. Keď umriem, aby mal za mnou kto plakať. Ale nebuďte smutné, pozajtra vaša mama príde domov.“

A večer jsme mu museli skočit koupit víno u gádži, litr za deset korun. Tatko lahev vypil a skoro do rána zpíval tu svou oblíbenou: „Prišla jeseň, prišla zima, sneh padal…“

Tak je všechno v pořádku, o svátcích bude mamička doma! A tetka Erža porodí po svátcích, oni budou určitě mít chlapečka. Přesně jak předpověděla Zágika, tak se to i splní. Na dveře u nás zabouchala Šuliho Valika.

„To nebudete veriť, čo sa stalo, čo nového tuná v osade je!“

Cokoliv, jakoukoliv novinu, událost, věčně to byla tato Valika, která všechno oznamovala, je to vlastně místní hlásič v osadě. Tak i tentokrát přišla oznámit a bylo co!

„Vrátili sa Frydovci z Čiech a že neviete, čo majú? Predstavte si, majú televíziu!“

Neuměli jsme si představit, protože jsme nikdy televizi neviděli. Jasně, některé gádžovské děti ze školy doma televizi mají, ale je jich opravdu málo.

Jenže co to je? Byla jsem hodně zvědavá a tak jsem hned letěla k Frydovcům.

Frydo je také můj strejda, protože jeho žena Milka je sestra mého otce, takže další příbuzní. Tetě se říká Milka Frydka a mají také spoustu dětí jako my, ale oni jsou trošku jiní než my a rozdíl je v tom, že jsou bohatší, nevím sice, jak dlouho byli v Čechách, ale asi dlouho, protože si našetřili hodně peněz. Strejda Frydo je velký gazda a dobrý gazda! Ke všemu je ještě považován za velmi silného chlapa, protože, představte si to, teta Frydka najednou porodila tři děti. To je chlap! Sice jedno dítě umřelo, ale stejně, byla to trojčata. A ještě se od nás liší tím, že vůbec nehovoří mezi sebou cikánsky, jenom slovensky, možná ani neumí náš jazyk. Jenže my je brzy naučíme mluvit romsky, není možné, aby neznali svoji rodnou řeč!

Důkazem toho, že jsme rodina, je i to, že někteří jejich potomci „koktají“ jako náš tatko a jestli se chcete dozvědět dokončenou větu, kterou načali, vyžaduje to docela pěknou dobu je poslouchat.

U nich v baráku se to jen hemží Romy z osady, pomáhají se stěhováním a mají s čím, mají toho hodně co nosit.

„Kde si nabral toľko nábytku, šak to nenanosíme ani do noci!“ hudrují chlapi.

„Pokúpili sme všetko nové od Čechov, čo už nepotrebovali, tak nám to predali.“

vysvětloval namyšleně strejda Frydo. Přitom se hrdě usmíval, chtěl všem ukázat, jaký on je pán, jaký on je dobrý gazda! Nábytku měl spoustu, dokonce troubu elektrickou na pečení, pračku taky na elektriku (naši prali prádlo pouze ručně), samé zázraky přinesl tento strejda z Čech. Jenže televizi žádnou nevidím, už jsem skoro litovala, když vtom strejda povídá: „Televíziu nerozbaľujte, až zajtra, niet na ňu miesto.“

Panečku. Tak je to pravda, mají ji! Tak to jsou opravdu páni! Ty jejich děti se mají. Tak ji uvidím až zítra, radši jdu k dědovi, doma je smutno bez mamičky.

Nic jiného nemám v hlavě, jen tu televizi, nemůžu se dočkat, až ji uvidím. Zamyšlená najednou zaslechnu známý pískot. Á, je to Čiko!

„Sevas, Čiko, veľké noviny sú v osade. Velké, to budeš hotový ako lokša!“

„A čo také? Umrela Zágika?“

„Niečo lepšie! Strýko Frydo sa vrátil z Čiech a ten toho má! Predstav si majú televíziu, to je bomba, čo?“

„To vôbec není taká bomba, dosť ľudí v dedine ju majú.“

„Ale v osade je iba jedna. Táto Frydová. A ešte niečo! Máme dievčatko Jolanku, ako kázala Zágika, tak sa splnilo! Všetko sa plní, čo ona predpovie, to je bosorka, to my nikdy nebudeme vedieť!“

„Prosím ťa, azda by si nechcela čarovať, ja sa jej bojím.“

„Nechcem čarovať a ty sa všetkého neboj, takto z teba nikdy vojak nebude. Čiko, idem k starkému, poď so mnou, už som tam dlho nebola.“

„Ideme!“

Babička s dědou opět v pohodě, děda na posteli s fajfkou v ústech, babička něco přešívá, spíš dělá pokusy pomocí jehly a jejich „stará dievka“ Kori něco kuchtí, určitě „rantáši“, protože ona nic jiného neumí. Kori se nikdy nevdala, nikdo ji nechtěl a když přišlo osvobození, všude plno Rusů a naši milou Kori si ruští vojáci vybrali jako konkubínu. Nenasytní Rusi ji až moc poškodili na to, aby se mohla provdat, a tak zůstala s babičkou a dědou a vesele si tu v chaloupce žijí všichni tři.

„Sevas, starký,“ opět je cítit svařené víno a skořice, děda jako obvykle hrnek v ruce.

„Sevas, sevas, Gužka, koho to máš? To je ten Čiko?“

„Hej.“

„Pekný gádžoro, pekný chlapec, ale volaký hubený a bledý. Fána, daj tým deťom trocha vínka!“

„Starký, už není zima, nemusíme sa ohriať.“

„Ale, zato ste bledí ako stena. A tu tento Čiko, ani nehovorím!“

Už jsme neprotestovali, vím že v tuhle chvíli je děda naladěný na pohádky a má nás dva posluchače, a to on využije. Sedíme s Čikem na posteli u dědy, v ruce svíráme hrnek s vařícím vínem a pomalu srkáme, tiše čekáme, s čím děda začne a začal.

„Čiko, je pekné, že takto sa máte radi s Gužkou, viem že neradi to vidia vaši rodičia, ale vy sa nevzdávajte! Priateľstvo je krásna věc, krajšia ako láska, láska zostarne, priateľstvo zostává navždy, ak je pravé a úprimné. Poviem vám jeden príbeh o velkom priaťelstve. Bolo to dávno, pred sto rokmi, kedy Rómovia ešte nemali takéto domy, kedy spávali vonku pod oblohou. Zem bola naša postel a nebo – naša perina. Vtedy Rómovia boli trestaní za to, že sú. Museli sa schovávať, žilo sa biedne, žilo sa, ako sa dalo. Živili sme sa handlom, predávali sme kone. Za málo sme kúpili, dobre sme predali a tak sa žilo. Môj dedko bol mladý junák, silný a pekný mládenec. Pomáhal svojmu otcovi s predajom koní. Mal kamaráta gádža, volal sa Fery. Bol to maďarský rádžo. Od detstva sa kamarádili a mali sa radi tak, jako vy dvaja. Jedného dňa prišiel mezi nás a viděl sestru môjho starkého; volala sa Sulika, bola velmi krásná, na prvý pohľad sa do seba zamilovali. Mezi nimi zahorela velká a vášnivá láska. Žiadné prekážky pre nich neexistovali. Ani to, že podla zákona platilo, že biely nesmie uzavrieť manželstvo z nižšou rasou, inak neujde trestu smrti! A my sme boli nižšia rasa. Ale nič ich nezastavilo, aby boli spolu, tajne sa schádzali. Môj dedko im pomáhal dojednávať schôdzky, skrýval Feryho a Suliku, až jedného dňa! Dedko išol predávať na trh kone, na šťastie mal dvoch. Všade ale boli žandári – bohatý pán, otec Feryho, hľadal syna. Pravda, nič nezostane dlho utajené, a tak sa začalo šuškať o Cigánke Sulike a gádžovi Ferym. Dostal dedko strach, vedel, čo by následovalo. A tak nahal trh trhom a letel friško domov, do lesa, kde sa ukrývali naši milenci. „Je zle, Fery,“ začal, „musíte preč, musíte sa schovať! Idú žandári, hľadajú ťa s otcom!“

„Bez Suliky nepôjdem nikam!“ a objal silne Suliku.

„Zabijú moju sestru, aj teba, Fery. Priateľu, taký je zákon!“

„Ak zabijú, tak aspoň umreme spolu, tam budeme spolu naveky!“

„Sestra moja, daj mu rozum, tak to nejde, bude velké nešťastie!“

„Kamav le, prhala mro, naštik by leste dživav!“(Ľúbim ho, brat môj, nemôžem bez neho žiť.)

„Majte rozum, všetkých nás vyvraždia. Fery, priateľ môj!“ stále je varoval.

„Nechcem, aby ste pre nás trpeli, musíme niečo vymyslieť!“

„Ale, rýchlo, čo nevidieť budú tu žandári, aj s tvojim otcom. Bude zle, veľmi zle! Nesmú ťa tu nájsť!“

A čo kone? Nedalo by sa voľako na voz?“

„Nedá sa…iba, iba že by sme, počkaj, rýchlo rozrežeme koňovi brucho a dám ťa doň!“

A tak aj urobili. Zabili koňa a vybrali vnútornosti.

„Budeš musieť vydržať chvíľu. Zakopaj tie vnútornosti, aby nebolo nič poznať, aby nič nenašli!“

„Tú chvíľu vydržím a večer po mňa prídeš, utečieme so Sulikou do sveta, pojdeme do Pešti, tam nás nikdo nenajde!“

Tak urobil dedko. Dal koňovi do brucha Feryho, zašil koňovi brucho, nahal kus otvor, aby mohol dýchať, dal ho na voz a prišli žandári aj s pánom otcom – bol to vraj veľmi bohatý gádžo! Bol vysoký a urastený – pekný chlap. Fery sa podal na neho.

„Cigáni, kde ste všetci? Koľko vás je tu? A čo ten voz, čo je s tým koňom?“

„Zdochol, musím ho odniesť a zakopať,“ so strachom odpovedal dedko.

„Počuli sme, že sa tu ukrýva môj syn! Choďte a všetko prehľadajte, celý les!“ rozkázal žandárom.

„Kde je tá Sulika? Ukážte mi ju!“

Dvaja žandári vzali Suliku a hodili ju pánovi k nohám. Vstala so sklopenou hlavou, stála pred ním ako trestanec a bojácne oči klopila k zemi.

„Zdvihni hlavu, Cigánka!“ kričal na ňu.

Poslušne zdvihla hlavu a pozrela sa mu priamo do očí.

„Ale, si krásna! Takú krásku schovávate tu v lese! Škoda ťa pre stromy! Mohla by si slúžiť u nás v dome!“

Viem, akú službu by tam robila, pánovi potešenie dávala. To sa nikdy nesmie stať, pomyslel si dedko.

Všetci Rómovia od strachu nevedeli, čo majú robiť. Keď videli žándárov, báli sa o svoje životy.

„Nie je tu,“ kričali žandári, „nie je tu váš syn. Ani stopy, možno tu ani nikdy nebol!“

„Dobre, poďme preč! Ale ak ste mi zatajili dačo, Cigáni, trest vás neminie! Všetkých vás, čo ste tu, potrestám! A ty, Sulika, príď zajtra do mesta k nám, budeš slúžiť pánovi a nie lesu.“

Sadli na kone a išli het. Všetci Rómovia si oddýchli. To sa nesmie stať, aby moja sestra išla k pánovi, nikdy!

Odviezol Feryho do mesta, koňa zahrabal a dal sa späť do lesa k Rómom. Tam ho už všetci čakali.

„So keraha, Janko?“ (Čo budeme robiť, Janko?) všetci naňho kričali.

„Spravíme to takto: všetci sa posunieme na juh do lesa, tam spravíme nový tábor a Suliku odveziem večer na kraj mesta. Tam bude čakať Fery – odídu a bude kľud! Počuli ste všetci, zberajte sa, niet času, rýchlo.“

Tak aj urobili, ja vám poviem, strachu prežili dosť!

Večer odviezol Suliku na miesto, na ktorom sa dohodli. Keď videl, ako sa vítali Fery so Sulikou, slzy sa mu vliali do očí; žiadna obeť nebola tak velká, aby pomohol tejto láske!

„Pokiaľ slnko bude svietit na nebi, tak dlho ja teba budem ľúbiť, ak zhasne, vyhasne aj moja láska k tebe!“

„Sulika, láska moja, slnko je večné, bude večne hriať!“ láskavo hovoril k Sulike a pritom ju bozkával.

„Ak je slnko večné, tak moja láska k tebe je tiež večná.“

„Sestra moja, rozlúč sa so mnou, ktovie kedy ťa uvidím,“ dedko sa rozlúčil zo sestrou.

V objatí sa rozplakali. Ťažko, velmi ťažko sa lúči človek, keď vie, že už nikdy viac neuvidí milujúceho človeka, a dedko to vedel.

„Priateľu môj, daj mi na sestru pozor, opatruj ju jako kvietok, aby nezvadla a ľúb ju po celý život tak, ako teraz ju ľúbíš, aby nebanovala, že svoj život spojila s tvojim a už choďte, máme naponáhlo!“ objali sa priatelia a šli.

Ešte dlhú chvíľu za nimi dedko pozeral a potom sa smutne odobral za ostatnými Rómami. Nevedel, čo ho druhý deň čaká, to nevedel nikdo! Druhým dňom sa všade hľadal Fery, ale nebolo ho nikde. Otec jeho cítil, odkiaľ fúká vietor, alebo dakto mu z Rómov vyzradil pravdu, to už nikdo nevie. Jednoducho sa vydal aj so žandármi za Rómami a bolo zle!

Vzali nášho dedka, vyšetrovali ho, mučili, ale on ani slovo nevyzradil. Veľmo bol zbitý, zničený, jeho mladý život zlomili, ako keď prútik zlomíte. Jeho krásné kučeravé čierné vlasy už neboli pekne vyčesané, jeho čierne oči tak krásne nežiarili, smútok v nich bol. Dali ho k súdu a odsúdili. Ruku mu odťali, odťali od lakťa. Vrátil sa mezi svojich, život išiel ďalej.Môj dedko sa oženil a handľoval aj s jednou rukou. To nič, hovoril, aj takto sa dá žiť. Žiadná obeť nie je velká pre priateľa.“

Děda se odmlčel, podíval se na mě. Najednou se mi zdálo, jako by omládl, oči mu jiskřily, jeho rysy ve tváři divně změkly i hlas měl jiný, tak divně zněl.

Usmál se na mě a povídá: „Až budeš velká slečna a nájdeš chlapca, ktorý ťa bude chcieť, aby bol ten pravý; mala by to byť veľká láska. Taká, že ak ťa chytí za ruku, pocítíš chvenie, ak ťa pobozká, budeš cítit, že sa zem chveje s tebou. Keď ťa zobere do náručia, nebo sa otvorí. Vtedy poznáš, že on je ten pravý, to je láska! A priateľ, priateľ je ten, ktorý ťa nikdy nezradí. Ten, ktorý keď si v nešťastí, on je pri tebe. Ten, ktorý keď všetci sú proti tebe, on je s tebou.“

„Môj Čiko je priateľ,“ řekla jsem dědovi a Čiko kýval hlavou na znamení, že je pravda, co tvrdím.

„Starký, tvoj príbeh je pekný, ale už musíme ísť.“

Čiko měl tvářičky červené – asi od vína. Rozloučili jsme se s dědou a šli.

„Veľká láska, čo to je?“ ptám se Čika, on je o rok starší a chytřejší.

„Neviem, ale chcel by som takú lásku, jako mali Fery a Sulika. Gužka, maj sa, zajtra sa uvidíme, ja už bežím domov.“

A odběhl. Jdu taky domů, ještě se svítí u nás i u sousedů a u Aladára.

Jak jinak, opět vyhrává na housle, ale tahle písnička je moc hezká…

 

Cesty, cesty, dlhé cesty, kadiaľ som chodieval,

mladosť moja, moja krásna mladosť,

často zaspomínám, javorové husličky mi

naposledy hrajú, nás už žiaden nerozlúčí,

iba Pán Boh všemohúcí.

 

Ešte si do krčmy zájdem, kde Cigáni hrajú,

tí čo ešte veria v Boha, vínka naliať dajú,

na svete ma nič neteší,

sám som jako bedár,

na tom svete šťastia nemám,

na Boha sa volám…

 

 

………………………………………………………………………………………………………………..

 

 

 

 

 

 

 

U nás doma je velký poprask, má to také důvod! Zítra se vrátí mamička z nemocnice a nebude sama! Přinese nám nové miminko, a proto se doma uklízí jako o život, Verka nás všechny postavila do latě, nikdo nebude zahálet, kromě Milky, ta je malá, ta nemusí, ostatní všichni do jednoho.

„Bude tu dieťatko, tak sa všetko musí len blyšťať od čistoty, je vám to jasné? Nie, že poschovávate špinavé topánky pod posteľ. Hlavne ty Gužka, všetko poumývať, von sa nepôjde, ja teraz rozhodujem za mamu. Tak, nikdo nebude papuľovať, jasné?“

Co nám zbývá, Verka je zkrátka kapitánka a my musíme poslouchat.

„Až poumývam všetké topánky, môžem ísť von?“ poníženě prosím Verku, aby měla radost, že ji skutečně uznáváme za vyšší hodnost.

„Môžež, ale ja to zkontrolujem!“

Její výraz ve tváři vyjadřoval, že se moje pokora vyplatila. Mám to v kapse, hurá, Bélko umyje ještě jeden pár a máme hotovo!

„Verka, ja som hladná, daj nám dačo.“

„Slaninku som vám narezala a chlebík, choďte sa najesť!“

Samá slaninka, pořád jen slaninka, slaninka opečená, slaninka s vejci, už dva týdny se jí samá slaninka, mám jí pokrk!

Byly totiž „fašiangy“. Šest týdnů před velikonocemi jsou fašiangy, naši tatkové v osadě vyrábějí šavle, vyřežou je ze dřeva, hodně do špičky, což je velmi důležité. Má to i rukojeť, abychom měli za co držet tu šavli a na tu špici gádže napichují kousky špeku. A když jsou fašiangy, tak u Romů je starý zvyk – tradice, chodí se ke gádžům od domu k domu a zpívá se:

„Fašiangy, Turíce, Veľká noc príde,

kdo nemá kožuštek, zima mu bude,

ja nemám, ja nemám, len sa tak trasiem,

dajte mi slaninku, nak sa vypasiem.“

No a když je gádžo hodný, tak otevře a slaninku napíchne. V opačném případě nenapíchne slaninku, ale pustí na nás psa, takový člověk hodný není, je lakomý a zlý.

Já byla jenom jednou fašankovat a nepřinesla jsem nic, šavle byla úplně holá!

Jednoduše jsem zapomněla text a místo „dajte mi slaninku, nak sa vypasiem“ jsem zpívala „dajte mi pálenku, nak sa ohrejem“ a hodný lidi mi tu pálenku nalili.

Domů jsem přišla trochu divná, mamička nemohla pochopit, proč celý den zpívám, proč se motám v chůzi a na otázku, kde máš slaninu, jsem odpověděla: „Snědla!“ Pečlivá mamička strachy o moje zdraví začala lamentovat: „Toľkú slaninu zjesť, však dostaneš chorobu, zosereš sa jako náš pán farár. Dostaneš veľkú hnačku, veď slanina je vyúdené sádlo, vieš, čo si porobila? Teraz, aby som s tebou chodila po doktoroch do Levíc a vidíš, že som na rozvalenie, každú chvíľu môžem porodiť.“

„Daj jej pokoj, Mara, ništ jej nebude, trocha sa posere, to ništ ! Gužka, kde si vzala také pekné pesničky? Kde si počula tie pesničky?“ můj tatko mě vždy zachrání od bití z mamičkiných rukou.

„Tu v hlave, tatko!“

„Jak tu v hlave? Tomu nerozumiem, bola si u Aladára?“

„Nie, tu si spievam, mám to v hlave!“

„Vidíš, dievča sa zbláznilo z tej slaniny, už aj v hlave sa jej pomútilo!“

Ó mamička, kdybys věděla, co já mám v hlavě! Čereš pálenku, slivovicu vařenou a co já vím co ještě, jenže pravdu jí nesmím vyzradit, byla by velká rapotačka a to moje mamička umí. Už mě nikdo nedostane na žádné fašiangy!

S odporem do sebe cpu slaninu a chleba, ale chlebík je moc dobrý, vynikající, bílý, chutná jako koláč, možná lépe.

Venku je hezky, přijde Čiko, než přijde, zajdu k Frydovcům, už jsem zvědavá, jaká že je ta televize!

Na pažiti je nejstarší potomek Fryda, jeho syn Albin. Má jméno po otci, je mu tak sedmnáct roků, všichni bratranci s ním, on v prostředku a vesele poučuje mládež. Vypráví frajersky, jaký je fantastický život v Čechách.

„Pánové – víno, zpěv a ženy, to je život. Přál bych vám taky, abyste to poznali. Tam vám ženy samy naskákajú do náruče, žiadne kroje, to je zkrátka elita, tieto Češky!“

A aby zdůraznil, jak je zkušený, otočil se o sto osmdesát stupňů a zapěl: „Sensibój, sensibój, Francouzi žíkají…“

Stejně se nenaučil vyslovovat správně souhlásku „ř“, stále vyslovuje „ž“ a kluci mu to žerou! Světák Albin, jinak na pohled je docela fešnej, ale ty jeho řeči, mluví československy, to je hrůza!

Machruje před Arankou Bumbajovic, dcerou primáše, je to hezká holka, ale nesmí promluvit, jak se tak stane – je zle! Ona se pořád usmívá, buď je tak hodná, milá, v pohodě, anebo má nějakou vadu pusy, člověk si u ní myslí, vše je v pořádku, se vším souhlasí. Jestli jí navrhne „světák“ Albin manželství, ona se usměje a bude ruka v rukávě.

Mládež se jen pochichtává chvástání Albina, ti by mohli vyprávět! To, co prožil on v Čechách, to vše je naučila naše lubni Julka z osady, ta jim dávala školu lásky, že by z toho mohli maturovat a zkoušky by zajisté složili všichni!

Vždyť i náš bráška ministrant k Julce chodí do školy lásky, kdyby to věděla naše mamička! Ta by lamentovala, nevěřila by nikomu, řekla by: „To si vymysleli na môjho syna, môj syn je veriaci!“ Jenže její syn je sice věřící, ale v patnácti letech se nelze zabývat jenom náboženstvím, jsou tu i jiné radosti života, jak tvrdí Albin. Zkrátka a dobře, je to tak, že všichni mladí chlapci z osady chodí k Julce na zaučenou a Julka je hodná, není lakomá!

Na pažiti je veselo, je tam plno děvčat a kluků, jasně mi dali na vědomí, že tam nemám co dělat. O čem si povídají, není pro moje uši. Já na ně kašlu, stejně všechno vím, o co jde, kdo se s kým tahá, kdo koho si bude brát, všechno to mám okoukaný. Jdu raději k Frydovi.

To byste měli vidět! To je disciplína! Strejda Frydo jen poroučí a oni všichni na slovo poslechnou, nevídáno! A nejenom děti, i teta, ta je snad nejposlušnější, beze slova splní každý vyřčený Frydův rozkaz.

Žádný protest, mlčky vše provedou. Nejstarší z dcer je Anička, je jí patnáct a už si stačila najít mládence, je to Fero Zlejka, hezký, vysoký a zamilovaný, rodiče nic netuší. Pak Boženka, ta je jako moje sestra, stejné jméno, stejně stará i zvyky mají stejné, chlapecké záliby, kouření. Pak je tu Milka, pohledná holka, ale strašně koktavá, než vysloví jediné slovo, je po Vánocích! Pak je tu další člen Frydovy rodiny, Eva. Tahle Eva je o rok starší jak já, ale velmi rozdílná, dá se říct, že vede celou domácnost, ona už dokáže vařit, uklízet, no zkrátka vše, co mně se příčí. Je to taková stará ženská, s ní si určitě nebudu rozumět. Mirek! To je kluk! Okamžitě, hned jsme se stali velkými kamarády. A ještě jsou tu dvojčata Iro a Mara Kata, to třetí jim umřelo, jak už jsem říkala. Všichni tak velmi poslušní, jediný, kdo neposlouchá, je světák Albin.

„Ten lajdák, pijan, trógeľ, prerástol ma!“ říká strejda Frydo.

Všechno už mají hotové, porovnaný nábytek, uklizeno. Jsem zvědavá jenom na tu televizi, kdepak je ten zázrak?

„Evka, kde máte tu televíziu?“

„Aha, hentam,“ pohodila hlavou směrem ke stropu.

Na kredenci, až tak vysoko ji dali. To je něco! Malá bedýnka, skleněné okýnko veprostřed a tři malá kolečka.

„Eva, a načo sú tie kolečka?“ vyptávám se.

„Tým sa šteluje, ak je špatný obraz. Ale nemusí sa vôbec na ne šiahať, iba ten druhý, keď chceš hlasno, a ten tretí zapnuť a vypnuť.“

„Tak zapni!“ prosím Evu.

Nemôžem, teraz nesmieme. Až večer, večer bude film. Cez deň nemôžeme, otec zakázal; až pôjde do roboty, potom si tajne pustíme. Ale večer príď, budeme pozerať!“

„Bude tu veľa ľudí?“

„Bude, chystá sa celá osada! Mama bude piecť koláče.“

„A kde sa pomestia toľko ludí, veď je nás v osade veľa!“

„To nie je problém, každý si prinesie stoličku a sadne si, kde sa dá,“ odpovídá chytrá Eva, na všechno má odpověď.

„To znamená, že u vás bude kino?“

„No skoro!“

„A kto bude vyberať vstupenky?“ napadá mě, že by se dalo trochu vydělat.

„Ále, také veci my nerobíme, to je hanba, otec by nás zabil!“

„Aká hanba! A čo vaša elektrika? Predsa je televízia na prúd, keď každý dá korunku, to nikomu neublíži. Čo povieš, Evka?“

„Má pravdu Gužka,“ dal mi za pravdu Mirek, „ja ti pomôžem vyberať!“

„Mirko, ja vyrobím vstupenky, napíšeme tam aj cenu. Jednu korunku môžeš vyberať pred domom; váš otec nemusí nič vedieť. Podľa toho, koľko vyberieš peňazí, budete vedieť, koľko ľudí k vám chodí.“

„Ale nemám tašku na tie veci!“ zesmutněl Mirek.

„Neboj sa, doma dačo nájdem, musí to byť taška úradná. Vieš čo? Pred rokom nám poštár dal kabelu, v ktorej nosil poštu. Už bola veľmo opotrebovaná a tak ju zahodil a my sme si ju vzali. Voľakde bude doma, dáme ju do poriadku, aj razítko spravíme z gumy, dobré pero musíš mať, aby si sa podpísal, no zkrátka: budeme úradovať.“

A dali jsme se do práce, s Mirkem nám to šlo jedna radost, jen Eva stále měla obavy.

Ze sešitu jsme vystříhali podlouhlé lístky, na ně jsme napsali:

VSTUP na film.

Cena : 1 Koruna

Kde : u Fryda

Kedy: večer

Podpis: MIRKO

Z gumy jsme udělali razítko TV a s pomocí inkoustu jsme orazítkovali všechny vstupenky.

„Tak a je hotovo! Donesiem kabelu od poštára a môžeme vyberať vstup. Ty, Mirko, budeš hlavný vyberač. Ja budem tvoj šéf, mne budeš odovzdávať tržbu, platí?“

„Jasné, je to tvoj plán, ty si šéf, Gužka. Iro, ani slovo nikomu, otec sa to nesmie dozvedieť. Aj ty, Eva, potom ti dáme dajakú korunku!“

„Ja sa nestarám, čo vy robíte, mňa do toho neťahajte! Ja mám iné starosti!“

„Viem, aké má starosti,“ šeptám Mirkovi, „hlavná vec, aby popratala, asi sa chce už vydávať, ako stará žena. Vôbec sa s ňou o tom nebav, ona tomu nerozumie, ona nevie, čo je podnikanie. Ty vieš, čo to znamená? Ako Šura, ona stále podniká, tu kúpí, tu predá a peniaze má stále. Tá je chytrá, jazdí si do Maďarska, do Poľska, možno pôjde aj do Ameriky!“

„Ale ja som ju nevidel nikde predávať? V ktorom obchode je Šura?“

„V nijakom, ona tajne predává! To znamená na čierno, ale nesmie to nikdo vedieť, lebo ona kšeftuje, a to je zakázané.To sa musí velmi rozumne predávať a ona to vie! Až budem veľká, aj ja budem kšeftovať, budem mať veľa, veľa peňazí, uvidíš! A teraz začneme kšeftovať s televízou! Mám dobrý nápad?“

„Velmo dobrý, Gužka! Len mi prines tú kabelu! A zbohatneme aspoň trocha?“

„Keď budú chodiť na televíziu, tak hej. Koľko ľudí – toľko peňazí!“

„A kde schováme toľko peňazí?“

„Čo sa stále bojíš? Čiko nám dá kasu a tú zakopeme na určité miesto. Nikto o tom nebude vedieť, len my traja!“

„A čo si za to kúpime?“ nedočkavý Mirek měl spoustu otázek.

„Ešte neviem, ale bude to niečo veľké!“ moc jsem ho neuspokojila, protože na mě civěl s otevřenými ústy.

„Tak nezapneš tu televíziu, Eva?“ ještě jednou jsem se pokusila přemluvit Evku.

„Nie, otec by kričal, veľa elektriky!“

„Veľa prúdu, ale vyberať na elektriku nechcete, na to ste fajnoví! Mirko, a ty neslúchaj, sme dohovorení.“

„Jasné Gužka, večer.“

Je mi jasné, že z televize přes den nic nebude. Jdu raději pryč, stejně přijde za chvíli Čiko a nenašel by mě. Frydo bydlí úplně vpředu osady, skoro u silnice a proto když chcete jít k nim, musíte zákonitě přes pažiťu a pažiťa je pořád plná dětí a mládeže. Kam by jinam taky šli, když venku je hezky teplo a ke všemu jsou tam kluci s kytarami, harmonika je slyšet hodně daleko a děvčata zpívají jako o život.

Pažiťa je skvělé místo na různé dohadování Romů pokud nastane nějaký problém, a těch problémů je v létě dostatek. Perfektní hádky se tam odehrávají, při nichž se my děti naučíme plno nových výrazů, zkrátka je hodně veselo, a potom je na pažiti také skvělé místo na randění, což se zrovna nyní odehrává.

Možná to jaro mládež nabádá k láskám anebo ta líbezná hudba, nebo je to světák Albin se svými řečičkami o neskonalém užívání života? Nevím, ale jedno je jisté. Naše sestřenice Eva Sucháňka se zamilovala do Cipcera a on do ní také, zdá se. Drží se za ruce, dávají si pusinky, no dělají všechno, co k mileneckému páru patří. A aby toho nebylo málo, také mladší bratr Evy, Petr Suchy si namlouvá Anču Nemáčku. A to ještě není všemu konec, další pár na obzoru je Gizka Bumbajová a Hašo Reguľa. To bude svateb, to se budeme mít! Zkrátka je na pažiti hodně veselo a to ještě není ani léto, to teprve bude veselo.

„Bola si u Fryda? Gužka, púšťajú tu televíziu?“ hned se mě vyptává zvědavá Valika.

„Nie, až večer máte všetci prísť a zoberte si zo sebou jednu korunku na vstupné.“

„Azda bude Frydo vyberať vstup?“ ptali se všichni překvapeně.

„Ále nie, to za elektriku, lebo tá televízia je na prúd a kde chudák strýko bude brať tolko peňazí. Musíme mu trocha pomôcť, nemyslíte? Zadarmo predsa tam nebudeme chodiť.“

„To má pravdu Gužka,“ dávali mi všichni za pravdu.

„Zoberte si voľákú svačinku a večer bude nádherný bojový ruský film, nezabudnite si vziať aj stoličku aby ste mali kde sadnúť!“

„O koľkej máme prísť? Nebude Frydo nadávať?“

„Kdeže! Už sa na nás teší! Film začíná od ôsmej hodiny a päť minút, tak môžete prísť o pol ôsmej, stihnete aj zprávy, ale nezabudnite na korunku!“

Tak jsem byla zabraná do vysvětlování, že jsem neslyšela Čika pískat, až když se objevil přede mnou. Odtáhla jsem ho stranou a šeptem mu vyprávím, co všechno se stalo od doby, co jsme nebyli spolu.

„Čiko, potrebujem voľákú kasu, malá debnička stačí, budeme mať velký kšeft!“

„Čo zasa máš za nápady, akú kasu? Čo chceš vykradnúť banku?“

„Čo si pepka? Budeme vyberať vstupné u Fryda. Mirko bude vyberať a ja budem inkasovať, dobre? Vstup je jedna koruna, máme aj vstupenky, všetko som zariadila, je to hotové, no čo povieš?“

„Ja ti neviem, Gužka. Nebude sa tvoj strýko hnevať?“

„Čo by sa hneval, však on nemusí nič vedieť. To bude medzi nami. Pred domom vyberieme vstup a peniaze uložíme do kasy a zakopeme. A keď budeme mať dost, potom vykopeme, rozdelíme sa a možno dáme aj Frydovi niečo málo. Tak čo by sa hneval.“

„Ja som myslel na to, že tá televízia je jeho a jemu patria peniaze.“

„Ale nápad je môj, tak peniaze patria iba mne, to povedal aj Mirko.“

„A kto je ten Mirko? Čo s ním stále máš?“

„To je môj bratranec. Mirko Frydo, je veľmi fajn!“

„Aaa, tak to je, tak to je v poriadku. Je kamarát?“

„Je velmo dobrý kamarát. Vie poslúchať, velmo poslušný a mám ho rada!“

„Pozriem sa doma, či nemám také dačo, myslím tú kasu.“

„Stačí celkom malá! Aby sa dala zamknúť. Pozri, teraz je voľákých päť hodín. O šesť tridsať príď aj s kasou. Budeme pripravení, budeš aj ty s nami pozerať na film, bude vraj veľmo dobrý, bojový.“

„No a ráno do školy treba, budeme nevyspatí.“

„To nič, len do pol desiatej je film, hovorila Evka. To sa ešte vyspíme.“

„No dobre a nebudú nadávať na mňa Cigáni?“

„Nak si skúsia! Nemôžu, budeš tam so mnou!“

„Mám si doniesť svačinku?“

„Nemusíš, ja ti dám z môjho chlebíka, najeme sa spolu.“

Už víc nebylo třeba povídat. Vzali jsme se za ruce a tančíme s ostatními na pažiti. Najednou mám radost ze všeho, mamička se vrátí zítra, jistě bude v pořádku, nikdo se v osadě nepohádal, všichni jsou veselí a večer jdeme na televizi, konečně! Možná nám začíná nový život, život s televizí. Eva povídala, jak zajímavé jsou pořady v televizi, prostřednictvím televize se dostaneš do jiných neznámých zemí, do krajů, kam normální člověk se jen tak nedostane, a ty pořady! Což nechápu, co je to ten pořad, ale asi to bude něco fajnovýho, proto oni Frydovci jsou tak poslušní, zřejmě se učí od televize. Že by ta malá „bedýnka“ se sklem uprostřed dokázala takové věci? Vzdělávat lidi, takže nejenom škola, ale i televize! To je věc! Proč my nemáme televizi?

 

…………………………………………………………………………………………………………………

 

„Apo, prečo my nemáme televíziu?“ vyjela jsem na našeho tatku zhurta.

„Čo si ocapela na rozumu, Gužka? Potratila si rozum? Čo máte všetky s tou televíziou? A kde by sme vzali peniaze na takú vec?“

„A kde vzal Frydo peniaze?“ stále nedám pokoj tatkovi.

„Však boli v Čechách toľké roky, našetrili. Aj my pôjdeme na Čechy na jeseň, ak vybaví Šurka robotu na statku. Budeme robiť traja, tak dačo zarobíme.“

„Ako traja, apo?“ přidal se do debaty náš ministrant Lajko.

„Ja, mama a ty pôjdeš do roboty, synak.“

„Apo, šak ste slúbili, že pôjdem študovať na staviteľskú, je to zariadené s riaditeľom v škole!“

„Ále, čo riaditeľ, ten nemusí živiť toľké krky, jemu sa to hovorí ľahko. Nevidíš, koľko nás je? Už ste osem detí a ja sám to nestačím uživiť. Ty by si chcel študýrovať a vaša mama a ja aby sme sa umordovali od roboty. Takého pána by si chcel robiť!“

„Ale, ja som myslel, že vyštudujem a potom budem zarábať.“

„A do tej doby z čoho by sme žili? Kdo ťa bude živiť? To sú roky, pokiaľ by z teba voľačo bolo. Pozri, ja ani čítať, písať neviem, do školy som nechodil, ale výplatu si viem spočítať a to je dôležité!“

„Mama vie písať aj čítať,“ nedal se bráška.

„Na čo jej to je? Pri pôrode nepotrebuje žiadne vzdelanie, keď rodí, tak pri tom nečíta, k tomu nepotrebuje žiadne školy. A vôbec, pôjdeš do roboty a možno aj Verka a fertyk. Všetci budeme makať, chceli by ste všetko, tak sa musí makať. Vymýšľate si somariny, televíziu… No nemyslite si, že všetci pôjdete k Frydovi a dom ostane prázdny.“

Je to jasné, bratr nepůjde studovat, musí do práce. Ale já se určitě vyučím, nedovolím rodičům, aby mě nedali studovat. To přeci nejde, vždyť moji spolužáci už dnes vědí, kam půjdou dál do škol, já chci taky. Já budu velká studentka!

„Viera, máme dačo navarené?“

„Gužka, večne si hladná! Tam je navarený paprikáš (brambory na paprice), naber si sama, mám roboty.“

„Ja som chcela na svačinku k Frydovi.“

„To chceš s kastrólom ísť k Frydovi?“

„Nie, ja si natrem na chleba.“

„Paprikáš, holé krumple?“ nechápala Verka kapitánka.

„No a čo, budem mať cigánsky sendvič. Nevieš, kde je tá kabela od poštára?“

„No ešte sa budem starať o zgerby.“

„Verka, prosím ťa, ja ju veľmo potrebujem, pohľadaj ju!“

„Tak dobre, za chvilku, pozriem sa po nej, ale už daj pokoj.“

Tobě se řekne, zgerby, ale pro mě má ta kabela velký význam.

„Apo, ale k Frydovi si máme vziať každý korunku na vstup,“ opatrně oznamuji tatkovi.

„Naozaj? Korunu? To je dokopy… počkaj, osem korún, no to je dosť. Tak dobre, dnes vám ešte dám každému tú korunu, ale nemyslite si, že to bude každý deň!“

To máme osm korun jenom od nás, od Šulovců asi devět, no když půjde celá osada – máme vyděláno! Určitě se všichni chystají. Jestli půjdou Aladár s Jolánkou, tak od nich nevezmu vstup, oni přeci nevidí, ale slyší, to znamená jen polovičku, takže za dva jednu korunku.

„Božena,odkroj mi chleba, ale ja chcem štyri krajce!“

„Ty budeš týždeň u Fryda, toľko chleba, alebo to máš ešte pre niekoho?“

„Čo sa staráš, odrež mi tie krajce a nebuď zvedavá.“

Poslechla, já jsem si mazala brambory na krajíc, ale ono to moc nešlo. Ty brambory byly moc suchý, hodilo by se k tomu něco zapít, ale co? Stačí voda a tu si vezmu u nich. Dobře, svačinku už mám, ještě zkontroluji kabelu, vypadá docela dobře, na to naše úřadování to stačí. Mirko bude mít radost, ještě aby nezapomněl Čiko na kasu!

„Gužka, kde sa trepeš tak skoro? Pôjdeme všetci spoločne!“ křičí na mě tatko.

„Kdeže! Ja musím ísť skorej, musím byť u vstupu.“

A už jsem byla venku, vybavena svačinou a kabelou přes rameno si to mířím k Frydovi. Pažiťa je ještě plná dětí, i když se už stmívá, před domem stojí Mirko a je přichystán úřadovat, má ohromně důležitý výraz, on skutečně vypadá jak listonoš. Pověsila jsem mu na krk kabelu.

„Mirko, kde máš vstupenky?“

„Tu sú, neboj sa, som prichystaný jednať. Tu je razítko, všetko v poriadku, Gužka. Ako si povedala, tak je.“

„Čiko slúbil kasu, takže bude všetko kompletné. Len aby Róma chceli platit.“

„Otec nič nevie Gužka, všetko je v poriadku.“

„Nebude ti vadiť Čiko? Je to raklóro, gádžóro?“

„Vôbec, absolutne, ja som zvyklý na gádže. V Čechách som mal plno kamarátov gádže, to je v poriadku.“

„Pozri, už ide Čiko, to je môj kamarát.“

„Gužka, nič lepšie som nezohnal, iba toto,“ a podává mi plechovou kasičku o velikosti asi tak třicetkrát třicet centimetrů a dokonce na klíč.

„To je práve to, čo som potrebovala.“

„Ty si Mirko? Budeš vyberať vstup?“

„Hej, to je v poriadku, ja som vyberač. Gužka ma poverila, to je v poriadku.“

„Mirko, za chvíločku budú chodiť Rómovia, tak si daj pozor na peniaze. Ja budem hneď pri tebe.“

Ale co to je? Jako první návštěvník nepřichází nikdo jiný než cikánský předseda Šuli s celou rodinou a nevídáno! Nejen náš tatko se chystal obléknout do svátečního mundúru, ale také Šuli. Má bílou sváteční košili, černý oblek a teta sváteční šaty, hodně široké, aby zakryly velké bříško, kde se ukrývá další potomek. Šuli důstojně kráčí vedle Erži s hlavou vztyčenou a za nimi jdou všichni jejich potomci a v rukách nesou židle, aby si měli kam sednout.

Dobře vyřídila Valika můj vzkaz? Ještě, aby měli peníze! Povím vám, ten Šuli je opravdu „silný chlap“, víte, kolik zplodil dítek? Zatím sedm a další je ještě v bříšku. Nejstarší dcera, velká kšeftařka, dali jí ruské jméno Šura. Tak tahle Šura je už vdaná a má dvě děvčátka, a protože je moderní, také dala svým děvčatům ruská jména. První se jmenuje Nataša a druhá Táňa, jsou to dvě malá děvčata, věčně vřískají a hrozně zlobí. Potom je tu další dcera Róza, ta si vzala Mlynára Laca, ani nevím odkud, jen to vím, že měl krásnou motorku, když jezdil za Rózou, všechny děti z osady jsme špehovaly tento pár, moc nás zajímala Lacova motorka. Přijel za ní, pokaždé někam odjeli, asi do „háje“ za vsí, tam si užívali a potom ji opět přivezl zpátky. Tak to trvalo asi půl roku a potom jednou odjeli a už se nevrátili, odjeli někam do Čech, do Liberce. Zamilovaná Róza je už taky vdaná a má dvě děti, také děvčata, Dášu a Eriku. Takto se vdávají děvčata z osady a potom odjedou do Čech a v osadě je nás míň a míň.

Za Šulim jde syn Alin, má přezdívku „študent“, nic nestuduje, jen si vymýšlí cizí jazyky, nikdo mu nerozumí, on tvrdí, že je to angličtina. Ale ten za chvíli taky vypadne z domu, má si brát Teru Číkorku a aby jim nechyběl, tak Šuli zplodil dalšího potomka, který co nevidět přijde na svět a bude také chodit k Frydovi na televizi. Další syn je Bugner, toho už trochu znáte (s těmi fašírky), ten si s sebou určitě vzal plno jídla, věčně něco žvýká, kdyby slanina nesmrděla, polykal by ji po kusech, takový je náš bratranec Bugner, pěkně vypasený mládenec, aspoň je vidět, že se v osadě nehladuje. Páté dítě, to se nedá říct dítě, je to už skoro slečna, zvědavá Valika, zvěstovatelka osady. A Linka! Linka je moje kamarádka, ale nemá stejné zájmy jako já, spíše už kouká po klukách. A její mladší sestra Eržika, to je holka! Asi zdědila pedantnost po naší Vierce, stále něco uklízí a uklízí, ale není vidět co. A nyní je tu jejich nadaný synáček Vladko, velký muzikant, učí se na harmoniku u Aladára, ještě navštěvuje hudební výchovu v Leviciach a Šuli se dal slyšet, že půjde do Bratislavy na konzervatorium.

Už v deseti letech hraje jak virtuóz, věčně mě otravuje.

„Gužka, napíš text k tejto melódii!“ No a já potom vymýšlím samé pitomosti, jemu se to líbí, nacvičíme, zazpíváme a potom tu píseň zpívá celá osada. Nejmladší člen Šuliho rodinky je Milka Trnka, proč Trnka, no protože my máme Milku a oni také, a aby se to nepletlo, protože od mala jsou velké nerozlučné kamarádky, jedna má přezdívku Trnka a druhá Žabka, a ta Milka Žabka je naše. A ten, co se má narodit, to má být chlapec, jak říkala Zágika.

„Tak koľko to bude, sedem korún. Tak, Mirko?“

„Dobre, strýko. Ale dajte drobné, nemáme na vydaj,“ umí to ten Mirko, to jsem si dobře vybrala výběrčího.

„Však už počítam, ták tu máš sedem koruniek, a je to…“

„Tu máte lístok!“

„Netreba mi lístok,“ mávnul rukou Šuli a už šel do domu Fryda.

„Čo to je za poriadok? Pozri, čo mi robia, Gužka.“

„To nič, ale pretrhni lístok, aby sme mohli spočítať, koľko ľudí prišlo,“ radím Mirkovi.

A už se to hrne, úplně jako v kině. Teď je to náš tatko s rodinou, ale bez naší mamičky, taky ve svátečním a za nimi Suchy s rodinou, Laco Reguľa, Šándor s rodinou, Bumbaj s rodinou, Giza Pociko. No to snad né, vždyť ty lidi se tam nevejdou, to není kinosál, jenom malý rodinný domek! Já to nechci vidět, jak bude nadávat Frydo! A bude nadávat? No, peněz jsme vybrali dost! Každý den takovou tržbu, za chvíli jsme milionáři. Všichni poctivě dali korunku, ale jak znám naše Romy, jen aby to nebylo jenom ten první den a co zítra? Kvůli vstupu jsme nestihli začátek filmu. Je tu hlava na hlavě, jako v kině, s tím rozdílem, že tu není filmové plátno, ale malá bedýnka s pohybujícími se obrázky. Romové sedí na zemi, na židlích, kde se dá. A všichni do jednoho mají vyvrácený krky dozadu, jak sledují napjatě film. Je tu nedýchatelno, Frydka otevřela dveře, abychom se neudusili, zvuk je puštěný na plné pecky a Romové jsou ve svém živlu.

Film běží, je to válečný příběh jakéhosi Aljoši. Aljoša je hrdina a Romové se hrozně bojí o jeho život, vyvádějí, jako kdyby běželo o jejich životy, každou chvíli je slyšet varovné hlasy:

„Aljóško, daj si pozor, Nemec je za stromom – uhni! Strieľaj!“

„Bože môj, už ho zabili…!“

„Není pravda, on iba spadol. Hoď granát Aljoša, neboj sa, sme tu s tebou, my ťa nedáme, nemóžeš teraz umrieť, doma ťa čaká tvoja Šuročka, neumieraj…!“

„Pozrite, aký je len ten Nemec živáň, ale vie bojovať, ancijáša jeho. Ja by som mu ukázal, ako sa strieľa po kostole. Teraz, Aljóša, teraz mu daj a poriadnu, to je ono!“

V tomto momentě trefil Aljoša Němce a Romové všichni vyskočili a začali tleskat a objímat se radostí. Už se zklidnili, Aljoša hrdina jede v tanku a blíží se domů, kde ho čeká jeho milá Šuročka, vyskočí z tanku a objímá Šuročku. Romové jsou tak dojati, že se nestydí za své slzy, ale dlouho to netrvá. Aljoša znovu bojuje a Romové se nedají udržet, jejich emoce jsou tak silné, že z toho filmu nemám vůbec nic, není nic slyšet přes ten jejich dabing. Na obrazovce je válečná vřava, kaťuše střílejí, všechno hoří, Aljoša je také v ohni!

„Horí, Aljoška horí, predsa ty nemôžeš uhorieť, Aljoša, brat môj, vydrž, to je ono, máš ale dobrého kamaráta!“

„Čo sa bojíte, Aljoša sa dostane zo všetkého, je to frajer, tento Aljoška. Rusi sú silní chlapi, to je vlastná pravda.“

Film je s titulky a každý nestačí číst, mnoho jich ani neumí číst, jsou vesměs negramotní ti starší, takže děj filmu si vysvětlují po svém.

„Nikakdá ja na tebja nazabúdu,“ Aljoša slibuje vojákovi, který ho zachránil.

„Šunďan so phenďa? (Slyšeli jste, co řekl Aljoša?)“

„Nikakda, nikakdá. Má pravdu, ako môže zabudnúť, zachránil mu život!“

Velká debata u filmu, výkřiky, někteří si už vybalili i svačinku a vesele svačí. No, zkrátka pohoda. A do toho najednou jsem zacítila příjemnou vůni, jen jedna jediná má tento parfém, Julka! Lubni taky zavítala mezi nás.

„Neskoro som prišla. Nikto mi nepovedal, o ktorej mám prísť.“

Všichni rázem se otočili na Julku, místo televize, všichni hleděli na ni a měli na co. Skutečně jí to dnes slušelo, chlapi povstali, aby jí uvolnili židli, aby si madam mohla sednout. Šuli vstal taky, ale Erža ho šikovně stáhla zpátky na židli. Žádný ze ženáčů si teď nedovolí jí uvolnit místo, doma by měli peklo. Tónko Nemák si to dovolit může, a když prošla, aby si sedla, hezky to zavonělo, alespoň parfémem přebila ten odporný pach z jídel.

„Och, to je nádherný chlap ten Aljoša, aký je len milučký,“ byla první věta Julky,

„to je paráda, tá televízia, taký pekní ľudia sú tam. Kde sa pomestia toľkí, veď tá debnička je malá, ako sa tam pomestia a taký veľkí chlapi.“

„To je technika, nová doba, to je všetko na drátiky,“ chtěl zapůsobit opět Šuli.

„To sú tí ľudia na elektriku?“ nepřestávala vyrušovat zvědavá Julka.

„Sa-mo-zrej-me,“ připojil se do debaty Laco Reguľa, „vše-tko je ele-ktri-cké to sú mo-der-nosti, to sú na to u-u-če-ní ľu-dia!“

Tenhle Laco Reguľa je také koktavý, jako náš tatko, jenže on koktá stále, on je nejlepší kámoš našeho tatka.

„Bucte už ticho! Neviem, čo bude s Aljošom, no len sa kukajte, zabijú ho. Ja som to vedela,“ Giza nevydržela ten chlapský zájem o Julku, „už je po ňom!“

Měla pravdu, střelili Aljošu, všichni sborově zaječeli.

„Jáj, Aljóša, čo si zrobil, nedával si na seba pozor!“ Ztichli.

Čekali: vstane – nevstane, nevstal.

„Už je po ňom, umrel chudák chlapec. Ach Bože, čo si to spravil?“

„Takého si nechal umrieť, bojovníka dobrého, to je nešťastie.“

Všichni přítomní chlapi nadávali na osud Aljoši, ženy lomily rukama, děti se hlasitě rozbrečely. Při scéně, jak se loučí Šuročka se svou láskou, netekly slzy jenom z její herecké tváře, ale všem přítomným ženám a všichni sborově opakovali po Šuročce: „Nikakdá, nikakdá nezabúdu na tebja, Aljóša.“

Julka se vůbec nestyděla za svoje city.

„Ach, opustil si Šuročku, ostala vdova, sama ako ja. Tak jej rozumiem, veľmo s tebou cítim, ver mi, viem, čo je to byť sama, ja som ako ty, Šuročka!“

„No neplač Julka, veď nie si sama, máš nás!“ chlapi ji uklidňovali.

„Majú pravdu, máš nás, Julka!“ uklidňovaly ji i ženy.

V tom slzavém tichu se nesla vůně, ale nebyl to Julky parfém, je to něco jiného, pach, jako když něco hoří. No jasně, z trouby se line kouř.

„Horí, ľudia, horí!“

Frydo rychle vytáhnul zástrčku ze sítě, zřejmě v tom má praxi.

„Žena! Mila! Zase si zaspala!“ Frydo křiknul tak silně, že by dokázal i mrtvého Aljošu vzbudit.

Milka Frydka se najednou objevila, neviděla jsem ji vůbec, až teď, protáhla si údy a pravila: „Jaj, aký pekný film. Ženy, hneď vytiahnem koláče a spravíme si kávu.“

„Nič nevytiahneš, koláče ti zhoreli!“ naštvaný Frydo ječel na tetu.

„Tak si dáme kávičku, ženy! Vždy, keď vypijem kávu, zaspím.“

V televizi už skončil film o hrdinovi Aljošovi, dávají nějaký dokument, nerozumím, o co tam jde.

Romové debatují jako na trhu, Julka je velmi zvědavá a vyptává se na všechno, co se týče televize.

„Ty počúvaj Frydka, kde vlastne tý ľudia v televízii chodia na záchod?“

„Na záchod? Nuž tam vzadu vnútri tej televizii sú také lampičky a to majú ako záchodky, tam chodia, keď potrebujú,“ vysvětluje majitelka televize.

„A prečo nepopratáš, Frydka, plno bordelu sme narobili. Tí ľudia z televízie nás vidia, všetko je vidieť, budú nás ohovárať, že sme špinaví Cigáni, taká hanba.“

„Ja som sa na to pripravila, vlasy som si natočila, trocha krému, pudru, aby som sa im zapáčila.“

„Ty sa ne-mu-síš kré-mo-vať, Julka!“ lichotil Laco Reguľa Julce, ale v tom momentě ho zpražila jeho žena Margitka tak významným pohledem, že Laco okamžitě přestal na Julku mluvit. Tahle Margitka je až z východního Slovenska, přivedl si ji Laco Reguľa a je moc fešná! Jenže nesnáší Julku, proč asi?

Už to nebylo vůbec o televizi, probíraly se různé věci a bylo nedýchatelno, už se nám chtělo spát. Čiko mě už tahal domů, tak jsem ho vyprovodila a s tatkou a našima jsme šli domů. Byly to zážitky! Ta televize je zkrátka něco! Mít ji tak doma! Doma je smutno bez mamičky, ale zítra, až se vrátím ze školy, mamička bude doma.

 

…………………………………………………………………………………………………………………

 

 

Jsou Velikonoce, u nás je všechno vzhůru nohama, mamička rozhodla:

„Na sviatky urobíme krštenie, niet toľko peňazí na dvoje vydanie. A Veľká noc je sviatok Boží, dieťa bude v Božích rukách.“

„A kmotra? Kdo bude odriekať?“ vyptává se Marina.

„Ide Mara Parková, odrieka aj Erže malého.“

Mara Parková je vdova, má jenom jedináčka syna Jožka, je to velmi chytrá a sečtělá Romka, silně věřící a v osadě Romy uznávaná, je kmotřenkou více dětem.

Od rána se u nás chystá spousta jídla, pečou se koláče, samé dobroty! Jenže nejprve se musí do kostela, nevím proč kolem toho dělají takové ciráty, vždyť by stačilo, jen aby rodiče a kmotřenka šli do kostela a je to! Ale ne, to musíme všichni, mamička by si neodpustila, aby celá její rodinka nebyla ve svátek v kostele. Je to zkrátka otrava, ty tradice. V televizi dávají krásné pohádky a já místo abych koukala na televizi, tak mám koukat na našeho pana faráře, jak tam káže a potom polívá studenou vodou miminka. Ta ječí a pan farář se blaženě usmívá, já bych chtěla jednou vidět, jak by se on tvářil, kdyby ho polívali studenou vodou, určitě by úsměv ztratil a ječel by víc než ta malá mimina. Jenže křest je křest, takové to už je a jiné nebude.

„Mama, mňa strašne bolí brucho,“ zkouším na mamičku fígle.

„Ukaž kde!“

„Tuto strašne, strašne… kole.“

„Bože, aby to tak bolo slepé črevo?“

„Čo to je slepé črevo?“ lekl se tatko.

„Jáj, kory gój (slepé střevo), pro dá šaj merel, sar prasklinla (na to se může umřít, jak praskne).

„Okamžite ju daj do postele,“ nařídil tatko, „daj jej na brucho studený obklad, nak ostane doma.“

To jsem chtěla!

„Vera, ty ostaneš doma s Gužkou a môžeš všetko pripraviť,“ nařídila mamička Verce. Ale to jsem nechtěla! Tak tohle mi nevyšlo. Dali mě do postele, na břicho mokré hadry, to je hrůza, jsem celá mokrá a je mi zima, jsem na tom jak ta mimina u křtu. Z televize nic nebude. Koukám na naše miminko Jolanku a v duchu ji lituji, taky ti bude zima, tak jako mně.

Už přišli kmotr Suchy a kmotřenka Mara Parková.

„Láčo šukár díve, sveto díve (Dobrý krásný den, svatý den), dávas la čhajórake the tumenge savórenge (přejeme holčičce a vám všem).“

„Parikeras (Děkujeme).“ To je náš romský pozdrav, když jdeme křtít.

„Prišli sme pre pohana, aby sme doniesli kresťana, pozrieme sa na ňu.“

A skutečně se dívali na naši Jolánku.

„Aká je len pekná, ako dádžori. Aké ste jej dali meno?“

„Jolanka, po jeho sestre,“ odvětila pyšně mamička.

Jolánka má vykulená očka, velmi se diví, kolik hlav se nad ní naklání a co vlastně tito lidé s ní chtějí. Je malinká, celá zabalená v zavinovačce a má na sobě oblečené bílé prádlo, samá krajka.

„Kde si, Mara, zohnala tak krásné prádielko?“ vyzvídala Mara Parková, naše nová kmotra.

„Gádži mi dala, čo som k nej chodila robiť, volakde z Ameriky jej rodina poslala, keď čakali malé, už nepotrebujú, a tak mi to dala.“

Já doufám, že my to už taky nebudeme potřebovat, věci na miminko. Jen co se mamička trochu zotaví z porodu, tak půjde opět pracovat ke gádžům, opět bude chodit domů až navečer sedřená a unavená. A miminko? O to se bude starat Verka.

„Jolanka, vítáme ťa tu medzi nami na tento svet a prajeme ti len to najlepšie, aby si kráčala po ceste šťastia, aby ťa zdravie neopúšťalo, aby tvoje dni života boli ako sen krásny, aby si nepoznala biedu, aby si žila životom riadnym, poctivým a aby si mala po celý svoj život dostatok a na začiatok ti dávám do vínku trocha málo peňazí.“

A dala jí do zavinovačky tři sta korun, strejda Suchy dvě stě.

Potom ji vytáhli z kočárku, vzali ji do rukou a všichni odešli do kostela.

Mamička ještě dávala Verce spoustu rozkazů, jako „ten tanier, čo je oťuknutý nedávaj na stôl a rezne aby boli teplé, až prídeme. Polievka, Viera, polievka musí byť takisto teplá. Najprv sa najeme a potom dáš na stôl pálenku. A daj na Gužku pozor, meraj jej teplotu.“

To jsem tomu dala! Je ze mě těžkej marod, tak jsem to nechtěla.

Jak to jenom dělá naše Marina, že jí všechno projde? Ona simuluje nemoc před mamičkou a žádné obklady, žádné teploměry, všechno jí projde, ona je zkrátka nemocná a lítá po pažiti celý den. Kde jsem udělala chybu?

„Viera, ja už nechcem ležať a nebudem. Pozri, celá som mokrá, čo si so mňou urobila.“

„Mama povedala ležať, tak ležať a fertyk.“

„Už ma nič nebolí a je mi velká zima.“

„Ja ti prezlečiem postel a potom už dáš pokoj, jasné?“

„Čo si taká nervózna? Čo si zaľúbená? Verka, počula som, že prídu chlapci z Beňadika v pondelok polievať. Nemáš mezi nima voľákeho frajera?“

„Škvrňa malé, ty sa staráš o také veci, ešte si malá na také dačo.“

„Lenže ja už viem všetko, aby si vedela! Viem, že sa zem zachveje a nebo sa otvorí, to čumíš ako pepka.“

„A kde si ty vzala také reči? Kdo ťa to učí, azda ten gádžo Čiko?“

„Si na omylu, sestrička, ja som už počula také príbehy, že ty o tom nemáš ani šajnu. Napríklad Eva Suchánka sa bozkávala s Cipcerom a on jej šuškal: celý sa chvejem a nebo sa mi otvorí, ak ťa pomilujem. A je to pravda, lebo aj dedko nám rozprával taký príbeh a ak ma pustíš von a nepovieš to mamičke, všetko ti vyzradím.“

„Ale už toho mám dosť! Ty sa máš starať, aby si sa uzdravila a nie o to, kto s kým sa bozkává. Ja mám toľko roboty a ty ma len zdržiavaš. Čo nevidieť prídu z kostola a ja nemám nič nachystané. Raz dva sa prezleč do suchého a ležať, ležať. Budeš ako lazar, keď si taká chytrá.“

„Tak mi aspoň povedz, či máš dajakého frajera? Verka, ja to nikomu nepoviem.“

„Možno mám. Jeden sa mi páčí, ale je ďaleko.“

„A kde?“ hrozně mě zajímá, koho že si to vybrala naše kapitánka.

„Až v Čechách.“

„Tak ďaleko? To znamená, že ťa nepríde ani poliať!“

„To vôbec nevadí. On mi už napísal, ale našim ani slovo Gužka, rozumela si? Ani muk, on je vojak.“

„Ako sa volá?“

„Ďulko.“

Pozorovala jsem starší sestru, byla tak roztomilá a celá červená, asi se zamilovala, mluvila o něm tak roztouženě, měla jsem pocit, jako bychom ji ztráceli a to bude zlé. Holka, máš to spočítaný, už jsi celá jeho, ten tě zblbne jedna dvě. Čtrnáct roků, dávám jí ještě dva a bude v luftu! Tak to dopadá, rodiče ji osvobodili od školy, aby se starala o domácnost, že nás je hodně a ona nemá žádné povinnosti, žádné učení, jen blbne doma s úklidem a myslí na kluky, potom se objeví nějaký Ďulko – a máme po sestře.

Ještě že k nám zavítala Linka, hurá, půjdu ven.

„Gužka, ty si chorá? Všetky deti už sú z kostola doma a sú na pažiti. A Čiko ťa všade zháňa!“

„Verka, už ma nič nebolí, idem von.“

„Nesmieš, mama ťa dobije.“

„Ty jej nepovieš, lebo ja poviem.“

„Pre mňa za mňa ic a skús povedať mame.“

„Verka, daj mi kúšťok torty, lebo prídu plno Róma a všetko zjedia a mne sa neujde.“

Je to tak, o křtinách se zve spousta hostí, všechny tetičky a strejdové, je nás plný dům. A podává se na stůl všechno nejlepší, je to skoro jako o Vánocích, spousta jídla a veselí. A Velikonoce jsou prý ještě svatější, sice po svátcích budeme sušit hubu, ale hlavní je, že o svátcích máme plný stůl, a tak to je v každé romské rodině. Já si myslím, že by to tak být nemělo. Mám dojem, že spíš ti naši rodiče se předhánějí v tom, kdo má bohatší stůl. A nyní je to velmi aktuální, Frydo má televizi a spoustu moderních věcí, a to pěkně pohnulo s Romy v osadě, to vám povím. V každé rodině je menší rozvrat a za všechno může Frydo.

Ženy se bouří: „My chceme tiež pračku na prúd, nebudeme večne prať v rukách! A chceme televíziu, aj my máme nárok pozerať ako u Frydovcoch!“

Ale kde na to brát a nekrást? Šuli aby utišil Eržu, zajel do Levic a koupil tam starší rádio. A aby všichni v osadě věděli, že ho má, vyrobil si na barák jakési repráky a pouští na plné pecky rádio, takže celá osada vstává do školy za zvuků hudby. Já vím přesně, v kolik mám vyrazit z domu, hrají známou melodii, je čtvrt na osm. Jenže to není všechno! Starší ženský si zkrátily sukně podle Sofie Loren, co shlédly italský film, každá jedna si pořídila podprsenku, staly se z nich moderní ženy. Naše mamička má také kratší sukni, tatko se s ní moc pohádal, ale nakonec jí to dovolil. Dokud tu nebyl Frydo, ženám stačilo stočit vlasy do culíku, dnes jim to nestačí, jak viděly v televizi upravené herečky a hlasatelky, daly si naondulovat vlasy, trvalou, jsou z nich úplně jiné ženy. Dá se říct: sluší jim to!

„Linka, aj u vás bude Mara Parková?“

„Je kmotrou našemu Tibkovi.“

„Naraz aj Jolanke, aj vašemu Tibovi. Bude aj u vás, aj u nás hodovať.“

„Najskorej u nás, lebo náš tatko je predseda a potom u vás!“

„A moja mama je pisárka, tak bude u nás a je to.“

„To je predsa jedno Gužka, tak u nás bude dlhšie.“

„K nám sú pozvaní aj Frydovci, Bumbajovci, Zlejkovci, Pocikovci, no úplne všetci.“

„Budú aj mulatovať (bavit se při hudbě)?“

„Jasné, aj u vás, bude to velká zábava!“

Při takové zábavě je hodně veselo! Dospělí pijí, a hodně, a přijde celá cimbálovka, tancuje se a zpívá a potom večer je teprve zábava. To se bavíme my děti nejvíc, mužové hodně žárlí na svoje drahé polovičky a potom se hledá, kde je nejbližší skříň, aby se měla kde jaká tetička schovat před bitím. To strejda Suchy, když je v bojové náladě, on si myslí, že má nárok žárlit na svoji Pavlinu, je o hlavu vyšší než strejda a ke všemu je hezká, pěkně urostlá ženská, má to chudák strejda těžký.

Domácí válka u Suchyho probíhá tak, že po sobě hází nádobí, strejda volá na Pavlinu:

„Počkaj, Pavlinka, nemetaj, teraz hádžem ja,“ a hodí po ní hrnec.

Jasně, že teta uhne – netrefil. Ale když hodí po něm ona mísu, tak se trefí. Druhý den je strejda samá boule, vypadá jako Quasimodo, jemu to vůbec nevadí, on tvrdí: „To nič, to z lásky.“

A život jde dál vesele, teta Pavlina potom přijde k nám a půjčuje si hrnce a kastróly a podle toho víme celá osada, co se u Suchyho včera dělo.

Každá zábava něco odnese a přinese hodně srandy pro nás děti.

Na pažiti je plno. Čiko mezi nimi.

„Teraz sa na mňa vykašleš, Gužka a budeš len s Čikom?“ vyčítavě na mě útočí Linka.

„Čo si pepka? Linka, veď si ma zachránila od postele,“ ujišťuji Linku.

„Gužka, máme tajný plán!“ přiběhnul k nám Čiko.

„Najskorej ochutnaj tortičku. Som ti doniesla, je veľmo dobrá.“

„Poslala po nás Zágika, musíme ísť k nej domov!“

„Čo s námi chce? Hnevá sa, že sme jej neodniesli dobroty? Ešte odnesieme, zajtra mamička povedala.“

„To nebude ono. Odkazuje, že sme jej zaviazaní, že jej dačo dlžíme!“

„Nič jej nedlžíme, jámu sme zahádzali, aj k doktorovi sme ju odniesli, tak čo ešte chce? Bosorka jedna škaredá!“

„Nekrič, chceš, aby nás zakliala?“ bál se Čiko.

„To bolo málo, že vyletela na strom? Druhý raz donesieš viac dynamitu a vyletí až do vesmíru za Gagarinom a bude od nej pokoj navždy!“

„Teraz robíš hrdinku, ale až prídeme k nej, budeš koktať od strachu. Radšej ju poslúchneme a bude kľud!“

„A čo vlastne chce? Ona nevie, že sú sviatky a že máme krštenie?“

„To neviem, ale odkázala, hneď sa máme dostaviť k nej!“

„A môže s nami Linka?“ Linka na mne hledí vykulenýma očima, jen co zaslechla jméno Zágika, začala se klepat jak osika.

„Nemôže, Zágika kázala len ty a ja!“

„Dobre, ideme!“

„Ja by som aj tak nechcela ísť s vami k tej bosorke,“ naštvaná Linka se otočila čelem k nám a zamířila ke skupince dětí.

„Čiko, u nás bude tak veselo, a ja sa mám zaoberať so Zágikou. Zajtra je polievačka, doma toľko dobrôt.“

„Však tam nebudeme celý deň. Dačo nám povie a pôjdeme.“

Vydali jsme se k ní, k čarodějnici. Jednou jsme udělali chybu a budeme za ni platit, kdoví jak dlouho. Nebýt toho Gagarina a raketky, měli bychom od ní pokoj. Pěkně mi zkazila náladu, teď abych se bála o naši rodinku, o mamičku, o naši malou Jolánku, není radno k ní chodit! Její chaloupka je hrozně zanedbaná, ten hrozný vozík je na dvoře, pohled na něj mi vyvolává nehezké vzpomínky, jak se nám celá škola vysmívala, když jsme Zágiku táhli přes celou vesnici. Tiše jsme zaťukali na její dveře, nic. Znova jsme ťukali – a opět nic. Asi je pěkně hluchá.

„Čiko, buchni poriadne!“

A bouchnul. Dveře se rozletěly, Čikovi se zježily vlasy leknutím. Za stolem seděla Zágika a mladá gádži, bylo na ní vidět, jak je ubrečená. A je v naději, určitě, já to už poznám, podle mojí mamičky, protože má větší břicho než žaludek. Mladá gádži čeká miminko. Určitě přišla k Zágice pro radu! Asi ji její milý nechce, to já poznám, moc krásy nepobrala, Zágika jí má pomoct! Ale proč u toho máme být my? Co s tím máme já a Čiko?

„Chcete mi tie dvere rozbiť?“ mile nás přivítala Zágika.

„Poslala si po nás, tak sme prišli.“

„Tak to má byť, tu si sadnite a počúvajte, mám pre vás velkú úlohu. A ty, dievka moja,“ otočila se na gádži, „môžeš ísť domov, ja už všetko zariadím, len nahaj tu fotku od milého a neboj sa, všetko bude v poriadku.“

Tím to pro gádži skončilo a šla domů, ale pro nás to neplatí, sedíme ani nedutáme strachy, čekáme, co ze Zágiky vypadne, co pro nás nachystala.

„Ste mi zaviazaní, tak ma budete počúvať, rozumeli ste?“ Kdo by se odvážil povědět, že ne?

„Ano, Zágika.“ odpověděli jsme najednou.

Dávajte dobrý pozor, čo vám poviem, je to veľmo dôležité. Nebojíte sa v noci?“

„Nie.“

„To je dobré, lebo to, čo budete robiť, bude v noci.“

„Budeme čarovať?“ dodala jsem si odvahu a zeptala se.

„Vy nie, čarovať budem ja a vy mi donesete veci k tomu potrebné. Dávajte dobrý pozor. Donesiete mi lojové srdce od ovce, z čerstvého hrobu trocha hliny, ale to musí byť v noci, polnočná, Veľkonočná hlina a musíte to doniesť iba dnes v noci, aby to účinkovalo. Dnešnej noci sú tajomné sily na pomoci čarom. Ak dnes nebudeme mať tieto věci – nepodarí sa. Gádži bude nešťastná a dieťatko bude bez otca, to by ste chceli?“

„Nie, to nechceme, my to urobíme, ale bojíme sa ísť na cintorín!“

„Nemusíte sa báť vôbec. Až pôjdete na cintorín, každý z vás si zoberie kúsok kôrky od chleba a majte ho pri sebe; žiadna mrtvola si nedovolí vás vyrušovať. Nezabudnite, kôrku chleba! Nesmiete s nikým prehovoriť ani slovo dokiaľ nezhotovíme porobenisko! Ak by to aj bola vaša vlastná mať, ani slovo! Až pôjdete na cintorín, musíte počítať od brány ku hrobu do desať, nie jedna, nie dva. Vieš Gužka, ako sa to počítá? Spoliehám na vás, ja by som nedošla tak ďaleko. Viete, že nemôžem na nohy. Teraz už môžte ísť domov sa hrať a až po polnoci prícte !“

A vypadli jsme ven, Čiko měl oči navrch hlavy, tak byl vystrašen, a červený jako růžička. Jí se to řekne, můžete si hrát, já bych ji chtěla vidět, jak ona by si hrála.

Při představě, že jdeme na hřbitov, mě oblévá hrozný strach, kůrku od chleba – já si vemu s sebou celý chléb!

„Gužka, ja sa poseriem od strachu, ak pôjdeme na cintorín. A ako sa dostanem z domu v noci?“

„U teba to nie je problém. Však si v izbe sám a keď odídeš z izby, vaši to ani nebudú vedieť, ale horšie bude to – kde zoženieme ovcu?“

„Musíme voľakde, to bude oriešok.“

„A čo keď jej dáme srdce od husy? Však ona to nepozná, už dobre nevidí, husu ľahšie zoženieme.“

„Takto sa na mňa nedívaj, viem, na čo myslíš. Ale ja to nespravím, naši by to poznali.“

„A čo azda my máme husy? Čiko, tvoja mama nepozná, ak jedna hus sa stratí, veď ich máte neúrekom dosť.“

„Dobre, platí, ale ja ju nepodrežem – to nedokážem. Nikdy!“

„Ja to dokážem! Nesmieme nikomu povedať ani slovíčko, nesmie nás nikdo vidieť, jasné? Inak by to nemalo účinok, to hovorila Zágika. Musíme si spraviť dajaký plán. To znamená, teraz je okolo obeda, to musíme byť doma, budeme vlastne celý deň, až tak o desiatej večer donesieš tu hus.“

„A kde ju zabijeme?“

„Pri nás, u potoka, tam nás nikdo neuvidí. Rozrežeme ju, vybereme jej srdce a potom ju hodíme do vody a ona odpláva, voda ju odnesie.“

„Musím ju dať do velkej tašky.“

„Kdeže! Do vreca, musí to byť velká a poriadna hus, aby mala velké srdce, aby bolo to srdce mastné. Zágika nesmie nič poznať, jasné?“

„Jasné, Gužka. Dám ju do vreca a to všetko až naši budú spať, veď aj oni slavia sviatky. Budeme mať hostí, počkám, až odídú domov.“

„Dobre, sme dohovorení. Sprav, ako si povedal. U nás to bude horšie, u nás sa mulatuje až do rána. Poviem mamičke, že budem spať u starkého, oni dlho nevydržia u nás piť. Tak sa maj a večer ťa čakám pri potoku!“

Tím jsem se rozešla s Čikem, venku je tak krásně, všichni jsou na pažiti, je tam veselo a kopec srandy a mně nastalo velké trápení. Nevím, jak to všechno udělat.

Při pomyšlení, jak půjdeme na hřbitov, se mi obrací žaludek strachy, ke všemu ještě v noci! O půlnoci, to si nemohla nic horšího vymyslet. Bláznivá gádži! Ona si užívá, nechá si nadělat břicho a já a Čiko to máme odnést.

U nás je plnej barák, kmotřenci i ostatní, tetičky a strejdové hodují a je jim veselo, malá pokřtěná Jolánka je v jizbě, jen se divím, jak může v tom hluku klidně spinkat.

„Gužka, kde ty si bola celý deň, mala si ležať,“ vyslýchala mě mamička.

„Už ma prestalo bolieť, už mi nič není , bola som s Linkou vonku.“

„Najedz sa! Či nie si hladná? Čo chceš nabrať, rezne alebo fašírku a bramborový šalát?“

„Daj mi rezeň.“

Ke stolu my deti nesmíme, když jsou zde hosti, to si nesmíme dovolit, to by byla rapotačka! Tak se najíme jen tak na malé židličce v koutku a necháme dospělé, aby se mohli v klidu bavit.

Oni se beztoho baví velice dobře, pokud jsou křtiny, tak mají být hodně bohaté a veselé, aby pokřtěnec byl hodně veselý a zdravý a bohatý, pokud je plný stůl. Já jen doufám, že naše Jolánka bude hodně bohatá, když jí rodiče nachystali tak bohatý stůl…

Je večer, po desáté hodině, a já čekám na Čika u potoka s nožem v ruce a s kapsami nacpanými kousky chleba. Až sem je slyšet zpěv a zábava z našeho domu a venku všude je tma jako v pytli, ale našim to vůbec nevadí, vesele se baví. Jenom já mám hrůzu z té tmy a nejsem sama, ten další je Čiko. Už ho vidím, vleče se pomalu a táhne za sebou pytel. Musí být hodně těžký, sotva plete nohama. Jdu mu naproti, abych mu pomohla.

„Čiko, to je taká ťažká tá hus?“

„Ako krava, vzal som tú najväčšiu. Ak na to naši prídú, vyženú ma z domu.“

„Tak sa nič nedeje, prídeš k nám a hotovo. Dal si jej uspávačku?“

„Akú uspávačku?“

„Vykrútil si jej krk?“

„Nie.“

„Ona ešte žije?“

„Gužka, povedala si, že ju zabiješ ty!“

„Ja ju zapichnem, ale mal si jej vykrútit krk, trocha ju omráčiť, aby nerevala, lebo nás dakto počuje a je všetko v háji.“

„Ja na ňu ani nesiahnem, to nespravím, veď je to naša husička.“

„Ale, aká husička. Ty si naraz citlivka, veď to má byť ovca, vlastne to je jedno. Ak bude kričať, prídu na nás a čo povieš? Vieš, že nesmieme nikomu ani slovo i ak by to mala byť vlastná mama, tak to povedala Zágika, kúzlo sa nepodarí!“

Čiko je hrozný zbabělec, musím ho do všeho tlačit. Taháme pytel s husou co nejblíže k potoku a ještě musíme dávat pozor, aby nás nikdo nezahlédl, kolem potoka jsou dost velké kameny, za nimi se schováme a tam provedeme tu hroznou vraždu, vraždu husy, která nám pomůže ke kouzlu. Husa neví o světě, neví, co se s ní bude dít, lomcuje sebou v pytli, konečně jsme na místě.

„Čiko, buchni jej jednu, nak sa ukľudní, nak toľko negága.“

„Nemôžem, Gužka, nedá mi to srdce.“

„Tak ako ju zabijeme? To budeme do rána tu? Ešte nás čaká cesta na cintorín a máš chlebík?“

„Zabudol som naň.“

„To nič, ja som vzala aj pre teba.“

Milá husa se vrtí v pytli a mne to rozčiluje, tak jsem vzala klacek a uhodila jsem na pytel. Na chvíli se zklidnila, asi ji zajímá, co s ní budeme provádět, kdyby milá husa věděla, jaký osud ji čeká! Nedá se nic dělat, pro dobro věci se musí obětovat. Aspoň se nebude tentokrát péct v troubě. Může nám být vděčná! Pytel je uvázaný a já nevím, kde má husa konec a kde začátek.

„Rozviažeme vreco?“

„Nie, Čiko, utiekla by nám. Opatrne rozviaž len kus, ja tam vopchám ruku a chytím ju za krk a pomalu vytiahnem.“

Tak jsme taky udělali. Pomalu jsem vsunula ruku do pytle a nahmatala jsem krk naší milé husy a už jsem ji nepustila, držela jsem ji vší silou, aby se mi nevyškubla, je pěkně těžká!

„Čiko, drž ju poriadne, je veľmo ťažká.“

A Čiko držel a já jsem jí zatím kroutila krkem a ješte jednou a znova, bylo po ní, už negágala, byla zticha. Položili jsme ji na zem a už klidně jsme si s Čikem vydechli.

„Teraz to najhoršie, Čiko. Teraz ju zapichnem, ak sa nechceš dívať, tak sa otoč!“

Otočil se, zbabělec. Všechno nechává na mně, on nikdy voják nebude!

Obrátila jsem ji na záda a pomalu jsem z ní škubala peří, jak jsem to okoukala od našich tet a mamiček, šlo mi to jedna radost. Musím celou hruď oškubat, abych mohla provést řez. Je ještě teplá, teplá husička, byla by lepší pěkně upečená, ale nedá se svítit – čáry jsou čáry, husacinka nebude.

„Čiko, poriadne nabrus nôž, je voľáky otupený.“

„Ako, keď nemám brusku?“

„Tu o kameň, jako to robia naši Rómovia, netreba žiadnu brusku.“

A ukázala jsem mu, jak se u nás brousí nože.

„Ták, vidíš a je pekně ostrý, môžeme ísť na vec. Pre poriadok mi ju drž, ak by sa zobudila.“

Nevzbudila se. Až mi jí bylo líto, jak odevzdaně a klidně ležela.

Nemůžu ji litovat, teď to nejde. A bodla jsem nožem huse do hrudi, krev vystříkla pěkně na nás, co teď? Od krve jsem neviděla.

„Utri ma, Čiko, nič nevidím!“

„Nemám čím, aj ja som celý od krvi.“ vzal moje tričko a utíral mně i sobě tvář.

Zabodla jsem znovu a potáhla nůž po hrudi, konečně se podařilo.

„Teraz musíme roztiahnuť tu kosť a vyrezať srdce, jasné, Čiko?“

„Ty si hotová mäsiarka. Kde si sa to naučila Gužka?“

„Od mamičky, čo čumíš ako pepka?“

Celou silou jsme otvírali huse hruď, ale šlo to dost těžko, ta husa je silnější než ovce. To jsem nevěděla, že s ní bude taková práce. Už je konečně hotovo, máme srdíčko, je dost velké, Zágika nic nepozná.

„Čiko, vzal si baterku?“

„Vzal. Na, tu je.“

„Pozri aké velké srdce! A je aj dost mastné, vypadá jako ovčie, alebo kravské?“

„Kravy majú väčšie, ale ako ovčie by mohlo byť. Malo by to byť lojové, aby nič nepoznala tá Zágika.“

„Neboj sa, nič nepozná, však je slepá ako tágo. Má srdce, má, tak čo by ešte chcela?“

„Tu je kapesník, zabal doň srdce a čo s husou?“

Zabalila jsem srdíčko do kapesníku a dala do kapsy.

„Na tu máš kôrky chleba, daj do vačku, mne sa nevôjde len srdce. Húsku pošleme do ďalekého kraja, dáme jej slobodu a nie na pekáč. Hodíme ju do potoka a ona kľudne odpláva, či do cudziny, alebo kde, to je jej vec.“

A tak jsme to provedli, hodili jsme milou husu do potoka, Čikovi se chtělo brečet.

„Ešte nás čaká cintorín, Čiko.“

Už měl jiný výraz na tváři, vlasy se mu naježily.

Uklidili jsme, co se dalo, a jak bylo možné v té tmě vidět, a vydali jsme se na hřbitov. U nás bylo ještě hodně veselo, i u Šulovců, všude se v osadě svítilo, byla slyšet muzika, všem jim bylo veselo, jen nám nebylo do zpěvu. Mlčky jsme kráčeli po pažiti směrem k hřbitovu, čím blíž jsme byli u hřbitova, tím víc jsme zpomalovali krok. Čiko mě tak křečovitě držel za ruku, až to bolelo.

„Čiko, prosím ťa, čo mi tak tlačíš ruku, to bolí.“

„Prepáč, to som nechcel, iba…“

„Iba, že sa bojíš!“

„Trošičku.“

Už jsme skoro u cíle, náš hřbitov je hodně velký a krásný, je dost bohatý, gádže v dědině si na něm dávají záležet. Mají krásně velké pomníky, s velkými kamennými sochami svatých, nevím, jaký to má smysl, těm mrtvým to stejně nepomůže. Jen naši Romové mají hrobečky skromné a žádné sochy svatých, jen dřevěný kříž, na kterém je napsáno, kdo tam leží. Pěkně začalo foukat, vítr se s někým dohodnul, že zrovna dnes bude vyvádět, ani nevíme, kolik je hodin.

„Čiko, musíme počkat, až budú zvoniť dvanástu, musí to byť o polnoci.“

„Hej, za chvilku budú zvoniť, počkáme.“

„Bojíš sa? Čiko, ja sa bojím.“

„Nesmieš sa báť, máme tajnú úlohu, musíme ju splniť. Ak sa budeme báť, nepodarí sa nám to uskutočniť.“

„Nemám rada cintorín a ty?“

„Ani ja nemám.“

„Nenávidím hrobečky, je to smutné, keď niekto umrie. Prečo ľudia umierajú? To by nemuselo byť!“

„Asi musia, ak sa narodí, musí raz umrieť, tak to v živote chodí, raz vstaneme z mrtvých všetci, to hovorí pan farár.“

„A ty mu veríš? On toho nakecá, ja som zažila ludí, čo umreli a ani jeden nevstal, nevrátil sa!“

„Píše sa to v Písme Svätom…“

Leknutím jsme vyskočili, zvonili zrovna dvanáctou hodinu.

„Ideme, Čiko!“

Jdeme k bráně, je otevřená, hrobař zapomněl zamknout.

Otevíráme hodně pomalu, ujišťuji se, jestli mám dost chleba v kapse. Už jsme na hřbitově, lze rozeznat i ve tmě, že tady mají mrtví svůj domov. Je tu ticho, jen stromy se objímají, to ten vítr z nich dělá milence.

„Čiko, musíme počítať do desať, desiatka nás dovedie k čerstvému hrobu.“

A počítám deset kroků, oči mám zavřené, raději abych nic neviděla, kdyby si některá mrtvá duše vzpomněla vstát.

„Ne jedna, ne dva, ne tri, ne štyri, ne peť, ne šesť, ne sedem, ne osem, ne deveť

ne desať.“ Otevřela jsem oči…

Je tu, čerstvý hrob, nějaký gádžo umřel, plno věnců na hrobě, ani není vidět hlína, budeme muset sundat nějaké věnce.

„Čiko, zdvihni venec, aby sme mohli nabrať hlinu,“ šeptám co nejtišeji.

Čiko zvedá věnec, ale je hodně velký, musíme oba.

„Čiko, daj baterku! Máme dajaký sáčok?

Čiko je šikovný na všechno myslí, klekáme si nad hrobem, ach Bože!

V hrůze klečíme nad hrobem, z hrobu vyčnívá ruka, jsou vidět jen prsty. Pane Bože! Svítím baterkou na ruku a něco mi říká, abych na ni sáhla a já sáhla.

„Čiko, neboj sa, to je iba rukavica, to bláznivý hrobár zabudol, šiahni si, neboj sa!“

Beru rukavici a vyhazuji ji do vzduchu, to se nám ulevilo, žádná mrtvola! Ať si zkusí a já ji nakrmím chlebem! To jsme si oddechli. A honem nabírám hlínu do sáčku a hybaj ven, pryč od tohoto místa. Nesmíme zapomenout na počítání od deseti k jedné, jinak by bylo zle. Dnes mají tajemné síly velkou moc. Ne deset, ne devět, ne osm, ne sedm, ne šest, ne pět, ne čtyři, ne tři, ne dvě, ne jedna, hurá, tu je brána, ven! A dali jsme se do běhu, takové trapy, že by nám záviděl i Emil Zátopek. Zastavíme se až na pažiti, udýchaní, kontroluji, zda máme všechno, pro co jsme přišli. Dobrá, srdce máme a hlínu taky, teď už jenom dojít k Zágice.

V osadě je už klid, je ponořená do spánku, jen Zágika svítí svíčkou, čeká na nás.

Povím vám, jde z ní větší hrůza, než ze hřbitova.

„Máme všetko, Zágika, jako si povedala.“

„A od čoho ste takí krvaví? To ste rovno zabili dajakého gádža, alebo ovcu?“

Ani jedno ani druhé, jen kdyby věděla.

„Ovcu, Zágika!“ odpověděla jsem a teprve teď jsem viděla, jak je zakrvácený Čiko.

Všechno samá krev – vlasy, tvář i oblečení.

„Gužka, si samá krv.“

„Aj ty, čo s tým budeme robiť? Takto domov nemôžeme.“

„Poumývate sa tu trocha u mňa,“ rozhodla Zágika.

„Dajte tie veci sem na stôl!“ vytáhla jsem srdce husy a dala na stůl, Čiko dal sáček s hlínou a čekáme, co se bude dít.

Zágika se spokojeně usmála a praví: „Zaslúžite si, aby ste tu boli svedkami, čo sa bude diať. Ale to vám hovorím, nikomu ani muk, ako keby ste boli nemí, jasné?“

„Jasné!“ souhlasili jsme.

Na sporáku se vaří něco v hrnci, najednou vstala od stolu a dala do vařící vody jakousi fotografii, bere do ruky srdce a dívá se na nás. Pozná to a je s námi konec!

„To srdce je pekné, velké, bola pekná ovečka. Ešte je teplé, dobre ste to urobili.“

Díky bohu, nepoznala to! Podívali jsme se na sebe s Čikem a oddechli jsme si.

Zágika vzala nůž a rozřízla srdce napůl, vytáhla fotografii z hrnce a položila ji na půlku srdce a druhou půlkou spojila, vzala špendlíky a vpichovala po celém okraji jako kdyby sešívala dohromady celé srdce a přitom šeptala tato slova: „Aby tvoje srdce tak silno túžilo za mojím, ako silno pichám do tohto srdca, aby tvoje srdce cítilo lásku iba ku mne a k môjmo nenarodenému dieťatku, aby tvoj mozok myslel iba v dobrom na mňa a na dieťatko, aby tvoje city boli tak silné, jako toto srdce, aby cestu ku mně nezabránil žiadny oheň ani povodeň ani búrka, žiadny živel, to prikazujem ja, Anna!“

Při posledním zapíchnutí ještě pronesla: „Te la kamel, cylo ileto, tela šoha namukel, tena šoha pal aver nadykel, te ovel bachtaly!“ (Aby ji miloval celý život, aby ji nikdy neopustil, aby nikdy po jiné nekoukal, aby byla šťastná.)

Nakonec vzala hlínu a posypala celé srdce, zabalila do ubrousku a pravila: „Je hotovo. Poumývajte sa a bežte domov!“

Nalila jsem trochu vody do lavoru a myji si ruce a tvář. Čiko taky, ale prádlo nejde umýt.

„Nezabudnite, nikomu ani muk, aj keby to bola vaša vlastná mať!“

„Áno, Zágika.“

„Ste dobré deti, pomohli ste, aby jeden pár bol šťastný, to sa vám bude počítať.“

A s tím jsme se rozloučili se Zágikou. Jsem ráda, že to máme za sebou. Jak vysvětlím babičce a dědovi tu krev, nevím, už nemám žádnou fantazii, protože jsme nespali, jistě je hodně hodin.

„Čiko, koľko môže byť hodin? Čo neodpovedáš, čo si onemel?“

„Skoro, čo ak sa nepodarí to kúzlo, veď vieš, srdce je od husy, čo potom?“

„To neviem, ale ona si Zágika poradí, s tým si nelám hlavu. Radšej vymysli, čo povieme doma na tú krv. Sme celí od krvi, ako keby sme boli na návšteve u Čachtickej pani, však ty máš aj vlasy červené.“

„Môže byť tak tri hodiny rano, no nič nepoviem, poumývám sa ešte doma poriadne a mame poviem, že som sa škrabnul, a je to. Ja by som tak spal jako mača.“

„Aj ja. Čiko, eště sa bojíš?“

„Už ani nie, už ma to prešlo, ale poviem ti, Gužka, v živote som sa tak nebál, jako dnes v noci. Jednu chvíľu som myslel, že to, čo budem mať špinavé na sebe, nebude len od krvi, ale aj dačo inšieho.“

„Ja ti hovorím, toto bolo naposledy, čo sme slúžili Zágike. Ak dačo si na nás vymyslí, tak ju odstrelíme na vesmír!“

„Asi to budeme musieť urobiť, inak nám nedá pokoja.“

Oba dva společně jsme se rozhodli, že ukončíme naše trápení. Jenže jak znám Čika, zítra bude mluvit jinak, a vše bude jiné. Unavení a nevyspalí jsme zamířili každý domů, já k babičce a dědovi, už jsem se viděla v posteli! Tyhle Velikonoce jsou snad nejhorší v mém životě, co ještě horšího lze prožít.

V uších mi zní stará píseň, kterou zpívává teta Jolánka…

 

Mamo, mamo, kamav čáves,

ov man nakamel,

priker mange bare čary,

hoj man the kamel.

 

Sar man jekvar čumidela,

nek man šukár astarél,

de les čary mry dajóri,

romňake man ov te lel…

 

Mámo, mámo, já chci chlapce,

on mě nechce znát,

udělej mi velké čáry,

aby mě měl rád.

 

Až mě jednou on políbí,

až mě hezky obejme,

dej mu čáry moje mamko,

ať za ženu mě vezme…

 

…………………………………………………………………………………………………………………

 

 

 

Nejhezčí svátky – velikonoční, skončily a já jsem z nich neměla žádný požitek, ani mě kluci nepřišli polít, protože jsem celé dopoledne prospala po probdělé noci, a Čiko také. A týden na to bylo slyšet po dědině, že se chystá velká svatba u gádžů, Jurko si bere za ženu Annu, a že moc pospíchají, protože svatební šaty by byly nevěstě moc těsné. Tak je to tedy pravda, Zágika umí čarovat! Alespoň nebyla naše snaha marná.

A opět jsou tu všední dny, škola a s ní spojené povinnosti a naše mamička už skoro vůbec není doma, chodí ke gádžům okopávat brambory a všechno možné, co potřebují na svých pozemcích. Po škole bere s sebou naši Marinu a ona vesele pase husy gádžům, já jí tak závidím! Jak já bych ráda pásla husy, ale mě mamička nevezme, nevím proč. Věčně mi na moje prošení odpovídá: „Ty radšej buď doma, ty by si určitě zrobila dajaké beťárstvo, alebo by si dačo ukradla a bolo by zle. Viacej by mne už roboty gádži žiadna nedala!“

Jenže to není pravda, i já se umím chovat hezky, když je to zapotřebí, ne jenom Marina. Jenže říkejte to naší mamičce, nevěří mi ani za mák. Takže mamička není skoro doma, až navečer chodí domů a mně hodně schází a to je teprve jaro, v létě to bude ještě horší, to bude celý den až do pozdního večera fuč, pokud jí ovšem znovu nenaroste bříško. Dnes je sobota a to je poslední den, co jsme byli ve škole, v neděli máme volno, je to paráda, můžeme být u Fryda dlouho na televizi, to se nemusí ráno vstávat. Prší a my s Čikem a s Linkou jdeme ze školy domů.

„Linka, dneska dávajú veľmo pekný zamilovaný film, voľáký cudzí a volá sa to Rómeo a Júlia, prídeš sa dívať?“

„Určite, ale nesmie to vedieť náš tatko, on nadává, že tam chodíme, že si máme počkať, až my budeme mať televíziu.“

„Neviem, prečo sa hnevajú všetci na toho Fryda. Má televiziu, tak ju má, no a čo?“

„Náš otec sa nehnevá, ale chce mať aj on svoju!“

„Čiko, ty prídeš?“

„Pravdaže prídem!“

Jediný Čiko z nás má pláštěnku a jsme pod ní oba dva schovaní, Linka je chudák celá promočená. Už dávno nevybíráme vstupné, to nám zaplatili jen ten první den, druhý a další dny ani náhodou, takže jsme nevydělali žádné peníze, ani jsme nezbohatli. Naopak strejda Frydo nás poučil o morálce, jak bychom se měli chovat k cizímu majetku, to nebudu dál rozebírat. Na silnici jsme se rozloučily s Čikem a hnaly jsme domů. Doma je všechno v pořádku, mamička je doma, protože prší a venku na poli se nemůže v dešti pracovat, aspoň k tomu je déšť dobrý, máma je doma. A ještě jedna velká novina! Jožko Parko si přivedl milou až někde od Antola. To znamená, že by se nejhezčí kluk z celé osady už oženil, to budou mít děvčata po naději, protože každá si na něho dělá zálusk, zkrátka všechna děvčata od čtrnácti do nevím kolika roků si na něj myslela, každá chtěla mít modrookého Jožka za muže. A mají po naději. Jaká že je ta jeho nová milá?

„Mama a ty si videla tú Jožkovu frajerku?“ vyzvídám.

„Čo si taká zvedavá, Gužka, ty by si sa nemala starať o také veci.“

„Ale ja sa starám, mňa to zaujímá, kdo bude mať svatbu a také veci.“

„Je pekná, vyzerá ako gádži, iba má voľačo s očami, lebo nosí okuliare.“

No to tu ještě nebylo! V osadě nemá žádná ženská brejle, buď šilhá a lítá jí jedno oko sem, druhé tam, ale nešpatí si brejlema ksicht. Tak si myslím, že to bude nějaká vzdělaná Romka, jestli je to Romka.

„Mamička a je to Rómka?“

„Pravdaže a bohatá Rómka, je veľmo elegantne oblečená, voľaká študovaná.“

„A bude svatba?“ nedám pokoj mamičce.

„Ty by si chcela len hodovať, na Veľkú noc si skoro ani doma nebola a hodovalo sa.“

Raději jsem nechala otázek, aby se náhodou nevyptávala, kde že jsem to byla.

No a protože venku prší, tak jsme všichni doma, brácha ministrant je v knihách, věčně jenom čte, samé zamilované romány z červené knihovny nebo rodokapsy, dobrodružné příběhy.

A nechce mi je půjčit, jenže já mu je kradu, takže pokaždé vím, o čem čte. Verka si tajně ukrývá dopis od milého Ďulky, Boženka si chystá do tabatěrky ty svoje cigarety, Marina, mámina patolízalka, ta vesele plánuje, kam půjdou do práce, až se počasí umoudří, Bélko si zkouší novou písničku Dajánu a Milka je hodná, hraje si s miminkem Jolánkou. Věčně jí vytahuje flašku s mlíkem z pusy a celou ji vycumlá a miminko pláče a pláče a mamička neví, proč je ta malá věčně uplakaná, já to vím, ale nepovím, vždyť těch flašek ještě vypije spousty! U nás doma je pohoda, moc fajn, ale venku je zajímavěji, a proto jdu k Lince, abych se dozvěděla, co se povídá v osadě.

U Šulovců stejný pohled jako u nás, všichni jsou doma, protože venku prší a na televizi se může až večer k Frydovi, strejda Šuli má přilepený ucho u rádia a poslouchá zprávy, co všechno se děje ve světě, ale je tu přeci malý rozdíl, Valika má hodně vyplakané oči. Že by kvůli Jožkovi Parkovi? Ne, to určitě ne, ona by si na Jožka nemyslela. Dopisuje si nějakým Polákem Andřejem, seznámila se s ním při kšeftě, Šura ji totiž bere s sebou na cesty do zahraničí, kupovat zboží a tak se seznámila naše milá Valika s cizincem. Ale asi to nebyl moc veselý dopis, když je tak uplakaná.

„Počuli ste tú novinu u Parkovcov?“ vyhrkla jsem na polovičku rodiny Šulovců.

„My to už dávno vieme, aj sme ju videli a volá sa Magda!“ odpověděla mi Valika.

„A aká je, pekná? Moja mama hovorila, že je študovaná a má blond vlasy.“

„Má pekné žlté vlasy, nie také, aké ty si mala, celkom prirodzené, vyzerá jako rakli!“

„Nemôže mať prirodzene žlté vlasy. Ak je Rómka, tak si ich farbí kysličníkom, to sa dnes normálka robí, veď to je aj v televízii, je to nová móda,“ odporovala jsem.

„To vôbec nevadí, ak si ich farbí, hlavná vec, že jej to svedčí.“

„Pôjdeme sa k nim na ňu pozrieť?“ naléhám na Valiku.

Ona tam je u Parkovců stále jako doma, totiž babička Jožka má jenom jednu ruku zdravou, tu druhou má bohužel jen do lokte, je chudák postižená, nevím, jak se jí to stalo, zkrátka tu druhou ruku nemá celou. A tak jí Valika vypomáhá drobnými pracemi a za to ji mají rádi všichni Parkovci. Jestli jí za to dávají peníze, to nevím, možná jí dávají nějaké dobroty, ty Valika ráda.

„Gužka, vieš čo tam chodí Rómov každý deň? Každý je zvedavý na nevestu, ako na televíziu.“

„Aj ja som zvedavá, poďme, iba na chvíľu,“ nedám se odbýt a stále prosím Valiku.

„Čo mám s tebou robiť, tak ideme, ale to ti hovorím, nie že budeš voľakoho urážať, to sa neopovažuj a už vôbec nehovor o farbení vlasov, nebudeš robiť zo seba chytrú! Jasné?“

„Jasné, čo si pepka?“ a jdeme všichni.

Parkovci mají barák hned za Šulim, takže to máme blízko, vlastně všichni bydlíme blízko sebe. V celém baráku u Parků bydlí čtyři lidi, to u nás je to horší, nás je deset, také mají jen dvě místnosti, ale zato jsou hodně velké. Dnes je tu plný barák lidí, dá se říct půl osady a to nemají ani televizi. Zato je sem nahnala velká zvědavost, jaká že je ta nastávající nevěsta a také se zde slaví. A kde se slaví, tam je také víno a dobrá zábava. Vešli jsme do místnosti – my Romové jsme pohostinný národ, a tak nikdy nedáme najevo, zdali je někdo vítán, či nikoli, kdyby nás v místnosti bylo i sto, každému nabídneme židli a pokud ji nemáme, tak místo na sezení – a tak i nás kmotra Mara Parková přivítala.

„Dievčence, poďte si sadnúť tu do izby, v kuchyni je plno.“

Jak jinak, na stole plno dobrot a také pálenka a víno a za stolem jsou samí chlapi a v pokoji ženský a mládež a nevěsta. Je to pravda, vypadá jinak než my. Má blond vlasy a brejle a sluší jí to, pleť má světlou, je docela hezká, hodí se k sobě, bude z nich pěkný pár. Mara Parková jenom září, tak je šťastná, má radost z nastávající nevěsty, vesele nás obsluhuje a mladá jí pomáhá. Musí, aby ji nepomluvili, jenže ty naše Romky stejně pomlouvají. Potichu, aby to neslyšela hostitelka.

„Je pekná, ale trocha pri tele,“ šeptá Bumbajka Eče.

„To ništ, že je trocha silnejšia, to sa nosí, ale tie okuliare ju špatia.“

„Musí mať okuliare,“ přidala se Giza Pociko, „oči by jej behali jako eletrika.“

„To nárokom nosia dievky na očiach, aby boli zaujímavejšie,“ vmísila se do hovoru Iboja, která má dcery hezké jako panenky.

Její dcery jsou snad nejhezčí v osadě, to je pravda. Kromě naší Verky, Verka je ještě hezčí!

„Hovorte si, čo chcete, ja hovorím, nebude dajaká dobrá, vyprává len po slovensky, ešte som od nej nepočula ani jedno slovo po cigánsky, bude dajaká namyšlená, gyzdavá!“ Giza Pociko nerada někoho pochválí, navíc ještě děvče, protože ona sama má také dceru a ta moc krásy nepobrala.

„Nevyprávajte sprostosti, je to veru pekné dievča,“ Marka Imiho se zastala Magdy, „vyzerá jako gádži, neviem, čo sa vám nepáčí, taká pristane k Jožkovi.“

A mně se také zdá být moc hezká.

A má docela pravdu, využila jsem chvíle, kdy se na mě nedívala Valika a honem jsem se zeptala Magdy, jakou že to používá barvu.

Všichni najednou ztichli a dívali se na Magdu, co ona na to. Magda celá zčervenala a měla jsem dojem, že mi neumí odpovědět. Nechápu, proč se za to stydí, když si barví vlasy, co je na tom?

„No povedz Magduška, či si dáváš veľa kysličníku, alebo viacej farby? Ja som to prehnala s kysličníkom a mala som to hrozne biele.“

„Ja chodím ku kaderníčke, neviem, čo všetko do tej farby dávajú,“ odpověděla mi ne moc radostně Magda.

Valika se na mě koukala vyčítavě, nechápu proč, nic tak hrozného jsem neřekla, naopak jsem všem ženským pomohla navázat hovor s Magdou, a to o módě. A téma módy je hodně aktuální, hlavně pro ty ženy, které vlastně slovo „móda“ znají až nyní, co chodí k Frydovi na televizi. Co se týče Magdy, tak ta zná módu dokonale, rozhovořila se naplno, nádherně jim vykládala o tom, jak důležité je, jak žena vypadá, a že brýle, ty jsou také doplněk módy. Vypadá to, že skvěle zapadne mezi ženy z osady, mezi ty mladší, ale já mám pocit, že je jiná, taková zvláštní, možná je to tím, že je studovaná.

A tak se milá Magda rozhovořila coby nový člen rodiny Parkovců, i to nám prozradila, že má dvouletou školu učebního oboru. Spousta žen nevědělo, co to znamená, tak jim to Magda vysvětlila.

„Je to iba učebný obor.“

Stejně jí nerozuměli a měli ji za nějakou učitelku, protože u nás v osadě zatím nikdo nestuduje a Romové vůbec nevědí, co to znamená, možná jenom Janinka Kakov, který studuje někde v Brně na střední škole, ale ten je daleko, aby jim to mohl vysvětlit.

A je hrozně veselo, muzika hraje, už i začaly zpívat ženský a zamilovaný páry si jenom vyměňovaly pohledy a najednou se otevřely dveře a v nich naše babička Fána. To je jasný, babička nesmí nikde chybět, kde se slaví.

„Nie je tu Peter?“ To je její obligátní věta.

„Nie je, ale to nič, poď si sadnúť mezi nás,“ vítá ji domácí Mara Parková a hned jí podává sklenku vína.

„Ja nechcem, Marka, nemám chuť. Voľáko ma bolí žlčník,“ odmítá babička a přitom natahuje ruku po sklence a celou ji vyprázdní.

„Ale je dobré to vínko, no čak nalej ešte jedno,“ poručila si babička. Koukám, že s tím žlučníkem to není tak vážné.

„Šak len vypi, Fána, nak ti padne na zdravie, zapíjame našu mladú nevestu.“

„Ale máš peknú nevestu, to bude pár ako malovaný, môžeš byť na deti pyšná, nože nalej ešte trocha.“

To se ví, babička Fána bude mazat med kolem pusy, jen aby se mohla pořádně opít, už má v sobě takových skleniček asi deset a už se jí trochu i plete jazyk, vychvaluje Magdu až do nebes, jen aby nezapomněla, kde je a nezačala mluvit něco zcela jiného. Já babičku moc dobře znám a vím, co dokáže. Proto ji raději odvedu domů, aby zase neprovedla nějakou ostudu, jak ona umí.

„Starká, zasa si sa opila, starký bude nadávať na teba!“

„Veď som ništ nevypila, videla si? Troška vína, len tak za mak.“

„Starká, neklam, asi desať hrnkov si dokázala vypiť a tebe je to málo?“

„To není ani liter, z toho sa nemôže nikto opiť a ja vôbec. Nebolo vôbec dobré to víno, ako voda. Ani víno poriadne nevedia kúpiť, tak šetria. Ako voda, ako voda a nevesta nie je pekná, aby si vedela Gužka.“

„Ale, tam si hovorila niečo iné.“

„To nemôžeš povedať tak do očí, to by sa hnevali.“

„Alebo by ti vypiť nedali.“

„Ja som nechcela piť, videla si, ona ma len nasilu núkala Mara a ja som nechcela uraziť, nuž tak čo.“

„A čo žlčník, už ťa nebolí?“

„Jako čert, bolí to jako čert. Doma mám varenú pálenku, dám si pol deci a prestane.“

To je celá babička, všechno léčí alkoholem, nepotřebuje ani doktora, doktor je u ní doma v kredenci, pokud se řízne, naleje pálenku na ránu a zaváže, pokud ji bolí nohy, namaže si pálenku na bolavé místo a nohy opět fungují a ona ty nohy potřebuje zdravé, protože kšeftuje s různými věcmi, například farářům prodává jakési tkané provazy, nevím, k čemu to potřebují na faře, a zkrátka, různé věci. Už ráno v pět hodin vyráží po okolních vesnicích a oblbuje lidi tím svým zbožím, ale pokaždé prodá, daří se jí. Podle naší babičky by vlastně ani doktoři nemuseli existovat.

„Starká, mala by si ísť k doktorovi do Levic, on ti ten skazený žlčník vyoperuje a budeš mať pokoj,“ radím babičce.

„Ešte že čo! Veď sú to len takí felčari, ešte by ma pokazili. Ak bude najhoršie, pôjdem k Zágike a tá ma vylieči lepšie, ako sto doktorov a nepotrebuje na to žiadne školy.“

No tak to vidíte, nejenže čaruje, ale pro nás obyvatele osady je dokonce i léčitelkou, ta stará čarodějnice, kdyby to bylo podle mne, já bych ji nejraději vystřelila na Měsíc a byl by klid. Ale to ne, naši Romové si jí velmi považují a uznávají ji jako váženou paní, tak to tvrdí oni. Já tvrdím, že se jí zkrátka bojí, mají strach, že by jim mohla provést něco zlého, pokud by se jí znelíbili, a to je celá pravda. I naše babička jí hodně podlézá, jen aby u ní byla v milosti.

A taková není jen naše babička, je mezi námi více takových, kteří se Zágiky bojí. Konečně jsme došli k babičce domů a děda, hodně nabroušený, na ni křičí.

„To ideš voľako skoro. Celý deň sa táráš po všetkých diabloch, vypito máš dosť, na klebety chodiť, ale či si bola odniesť Lajovi peniaze, to ja už neviem.“

„Ty hluchý diabol, bola som, odniesla som mu tristo korun, však nenechám syna bez peniazí. A aby si vedel, vôbec som nič nepila, bola som u Parka sa pozrieť na nevestu a Mara mi dala za pohárik vinka, iba jeden pohárik som vypila.“

Ta babička umí zapírat, jenže jí to nepomůže, děda už ji moc dobře zná, jaká ona je. U nás je to zkrátka s penězi tak, že se vlastně nemůže stát, abychom byli úplně bez peněz, protože babička s dědou berou důchod před tatkovou výplatou, takže nám přinese půjčit nějaké peníze a potom o výplatě jim tatko vrátí a před zálohou zase berou Šulovci důchod, takže nám taky půjčí a my jim zase půjčíme ke konci měsíce. Zkrátka ty penízky se takto navzájem půjčují a vracejí, takže rodina má vlastně celý měsíc zabezpečený příjem, no, vlastně je to taková pojízdná banka. Není možné, aby jeden druhého nechal bez prostředků. I když se mezitím hrozně pohádáme, tak nám to nebrání v tom, abychom jeden druhému nepomohli, jednoduše je to takový nepsaný romský zákon.

„Čo ste sa všetci pobláznili s tou Parkovou nevestou? Najprv to bola televízia u Fryda a teraz nevesta? A kto to vlastne je?“

„Je to starej Madly vnučka z Antola,“ vysvětluje dědovi babička.

„Jáj, to je iná! Júj, to majú dobrú a bohatú nevestu. A je pekná?“

„Je ako gádži, ale má volačo z očami, lebo má na nich okuliare. Musím si dať štamperlík pálenky na ten žlčník, chceš aj ty, Peter?“

„Nie, mne daj trocha vínka zvariť. Gužka, počúvaj!“

Děda si kroutil kníra a pohodlně si natáhl nohy na postel, věděla jsem, že začne vzpomínat na dávné časy, ale já nemám náladu ho poslouchat, večer chci jít na televizi k Frydovi na zamilovaný film a děda jak začne vyprávět, neví, kdy přestat.

„Táto, Magda nie je hoci kdo! Jej starká bola až v kaštieli v Antole! Velká pani by z nej mohla byť!“

„Ako sa dostala do kaštieľa Rómka v tej dobe medzi takých pánoch, starký?“

„Bolo to veľmi dávno, ja som mal takých desať rokov a bývali sme v malých chatrčiach v lese. V tých časoch sme my Rómovia nesmeli mať domy pri gádžoch, to sa nesmelo. Naša rasa bola oddelená od ostatných, tak sme sa premiesťovali z jednoho miesta na druhý a tak sa žilo.Boli to také menšie pérova (osady), žili sme tam spolu viac rodín a žila tam s nami aj rodina Mady. Mada v tej dobe mala pätnásť rokov a bola veľmi pekné dievča. Všetci chlapci si na ňu mysleli, ale ona nemala pre nikoho oči, chlapci ju nezaujímali, len ten jej spev. Žila iba pre hudbu, to bol jej život, a spievala prenádherne. Keď zaspievala, Romovia zabúdali na každodenné starosti, na biedu, na ťažký osud Rómov. Jej spev sa rozliehal po celom lese a v srdciach Rómov zavládol kľud a láska. Dávala svojím spevom nádej na lepší život a budúcnosť. Aká bola pekná, tak bola aj poslušná k rodičom. Bola najstaršia, prvorodená a bolo ich dosť. Pomáhala svojej mame, ako len mohla, ako to najstaršie dievky robia. A tak jedného dňa varila vonku na kotlíku obed a vtedy sa to stalo! Naraz sa pred ňou objavil veľkomožný pán z kaštieľa. Stál pred Madou jako nemý a díval sa na ňu, počúval jej zpev a nebol schopný slova. Mada sa naňho pozrela a prestala spievať… Dívala sa naňho zo strachom. Nevedela jako sa má správať, cítila jako jej silno bije srdce.

„Očarila si ma svojim spevom, a nielen spevom, si krásná cikánka. A to varíte tak vonku?“

„Všetko robíme pod šírym nebom, pane.“

„A v zime tiež?“

„Aj v zime, sme na to naučení, ale spáváme v chatrčiach.“

Vyprávali sa tam hodnú chvíľu a pomalu sa schádzali všetci a boli velmo zvedaví, čo že tam ten veľkomožný pán robí. Zľakli sa, aby ích stade nepohnal preč. Otec Mady sa osmelil a pýtal sa pána .

„Pán veľkomožný, volačo nie je v poriadku? Stalo sa azda dačo?“

„Nebojte sa, niet čoho. Iba som sa zatúlal pri poľovačke a tu som začul spev tejto devy.“

„To je moja dcérka, žijeme tu spokojne a nikomu nič zlého nerobíme. Len nás nevyháňajte, sme tu už celý rok.“

„Nechcem vás vyháňať, to ozaj nie, ale chcem sa spýtať, nebolo by ľahšie vám, keby vaša dcérka žila v kaštieli. Rád by som sa o ňu staral.“

„Ó, to nie, pán veľkomožný, je to naša najstaršia dcéra, čo by sme si bez nej počali.“

„Zaplatil by som plno zlata. Žilo by sa vám pohodlnejšie, ako tu v lese, ľahšie by sa vám žilo.“

„Nikdy! To ako by sme predali vlastné dieťa,“ vykrikovala jej mať a všetci Rómovia jej dávali za pravdu.

„Nie, pán veľkomožný, to ja nikdy neurobím. Mám osem detí a Pán Boh je mi svedkom, že by som sa ani jednoho nevzdal za žiadne peniaze a ni za zlato!“

„Nemyslel som to zle. Vaša dcerka je veľmi pekná a žila by so mnou v kaštieli.

Pravda, nie jako moja žena, lebo spoločenské postavenie je veľmi rozdielne, ale žila by vo vážnosti a úcte a dal by som jej veškeré pohodli. Nemusela by takto žiť v lese po vonku.“

„My sme naučení takto žiť, Pán Boh nám pomáhá a ochrání nás.“

„Myslite na to, čo som vám ponúkal,“ hovoril k rodičom Mady a potom sa otočil k Made: „Nechcela by si Mada ísť so mnou do kaštieľa?“

Pozeral na Madu ako na zjavenie. Zaisto sa zaľúbil a čakal na jej odpoveď.

„Nie, pán veľkomožný. Môj život je tu u mojej rodiny, ja patrím sem, tu je moje miesto!“

A milý veľkomožný pán sa odporúčal, išiel svojou cestou nazad odkiaľ prišiel, no medzi Rómami nastalo vzrušenie, také dačo! Ale o týžden už skoro zabudli na veľkomožného pána. Jedného rána nás zobudil velký krik, velká novina, Mada sa stratila! Ráno sa zobudili a Mady nebolo, namiesto nej tam našli malú truhličku a v nej plno zlata. Toľkého bohatstva! Hneď sa vedelo o čo ide. Pán ju dal uniesť! Nastal velký smútok medzi nami, rodičia boli prenešťastní.

„No čo my budeme zo zlatom robiť, načo nám ho je! Načo nám je také bohatstvo, keď nemáme Madu?“

Smutok zavládol, utíchol spev, nebolo možno ju zachrániť. Veď by nás ku kaštieľu ani nepustili. Muselo sa iba čakať, čo bude dalej a bolo. O mesiac sa Mada vrátila. Bola ako voľáká barónka poobliekaná, ako veľkomožná panička, ale nebola šťastná. To bolo radosti! Razom sa preobliekla do svojich šiat a bola to zasa tá naša Mada. Utiekla z kaštieľa od veľkomožného pána. Mala dostatok všetkého, ale chýbala jej sloboda a nám chýbal jej spev.

Presťahovali sme sa od Antola ešte toho dňa a viac sme už nepočuli o pánovi.

A Mada? Bola s nami a o rok sa vydala a bola šťastná.“

„Dedko a čo to zlato?“

„To im zostalo, potom neskoršie si dali postaviť dom a žilo sa im dobre. Kaštieľ dodnes tam v Antole stojí; veľkomožný pán dal namaľovať Madu a jej obraz visí v izbe, kde ona po celý mesiac bola.

„To ale bola hlupaňa, tá Mada, že sa jej nepáčil život v kaštieli, žila by si jako panička.“

„To áno, ale nemala by slobodu, nebola by so svojimi. Bola by jako cudzinka a v živote je veľmo dôležité mať slobodu, slobodne si vybrať muža, podľa srdca!“

„Takže táto Magda je bohatá?“

„No zaiste je bohatá, Jožko si vybral dobre!“

„Starký a to je všetko?“

„To je všetko, tento príbeh je krátký a pravdivý. Mala by si si vziať z toho ponaučenie – a aké, na to musíš prísť sama. A neponocuj na televízii u Fryda, budú ťa bolieť oči!“

Dědečku, kdybys věděl, jak se už těším na tu televizi. Přijde i Čiko a budu mu vyprávět, co jsem se zrovna dozvěděla, jaké novoty jsou u nás v osadě. Dobře, že je všechno jinak, že nejsme v té době, kdy byl děda dítě, že je to všechno jinak, přeci už dnes můžeme jít kam chceme, můžeme chodit i do škol a nic hrozného se nám Romům nemůže stát. Naše mamička nás ochrání před zlem, mám kamaráda Čika a ten už píská, jdeme spolu na televizi, Rómeo a Júlie, to bude určitě film o lásce…

 

Báro brišind perel

o Roma ando véš bešen,

o stromy lengre prhala, o nebo lengri pheň.

Niko len nakamel, čak o gulo dél.

 

Pheň mange mri dajóry káj ovla mro kher

káj me dživá mre čávenca,

káj thová mro šéro, káj lačará mre romeske

phen mange, molinav man le devleske..

 

Velký déšť padá, Romové v lese bydlí,

stromy jejich bratři jsou a nebe sestra jejich.

Nikdo je nemá rád, jenom Bůh sám.

 

Pověz mně, mamko moje,

kde bude dům můj, kde žít budu s dětmi,

kde uložím svou hlavu

kde ustelu muži mému,

Pomodlím se k Bohu…

 

 

 

 

 

 

 

Léto (Linaj)

kapitola třetí

 

 

Konečně je tu léto, nádherné léto! Léto je krásné i proto, že jsou prázdniny, na které celý školní rok čekáme. V létě u nás v osadě všechno ožije, je více času na všechno, celý den jsme na pažiti, jak staří, tak mladí a samozřejmě my děti, pro nás je to vlastně nejhezčí období. Máme dovoleno koukat na televizi každý den, to myslím večer, toho my využíváme fest, přes den jsme venku. Je červenec a venku hrozné vedro, naši Romové se sluní, jako kdyby jim nestačily pigmenty, které mají od narození, někteří jsou tak černí, až se lesknou. Dokonce se vrátili z Čech i Hončiarovci, a to vám povím, oni vedou první ligu v pigmentech. Největší frajer z nich je Gézko a potom je tu Gita. Ta mi připadá zajímavá, protože neuvěřitelně krásně zpívá, oni si ji v Bratislavě půjčují v rozhlase a tam zpívá, takže i my máme možnost ji v osadě slyšet z rádia.

Těch Hončiarovců je taky dost, ani nevím, jak se který jmenuje, a že jsme černí, to nic, můj děda tvrdí: „To nič že sme čierni, šak na čiernej zemi sa rodí chlebík.“

Jen mě trošku trápí, že moje mamička skoro celý den není doma, pracuje u gádžů a vrací se až večer domů a opět jí roste bříško. Další přírůstek do rodiny! Co už naděláme s naším tatkou, nic, zkrátka, je to silný chlap a strejda Šuli, aby se nedal zahanbit, tak je teta Erža taky v naději.

A ještě je tu další novina. Jak jsme viděli v televizi film Rómeo a Júlie, tak skoro každý mládenec je teď Rómeo a Julka není Julka, ale Júlie! Nedej Bůh, aby ji oslovili „Julka“. Od té doby se s ní stalo něco zvláštního, její dveře už nejsou otevřeny každému, že by se z ní stala slušná žena? To nevím, jenom vím, že příběh Júlie se jí moc dotknul, příliš to prožívala, ale jak ji známe, ona to s tou slušností moc dlouho nevydrží.

A co je ještě zajímavější, jiná, skutečně slušná holka se zamilovala a představte si to, do gádža! A to je problém, velký problém, to se tu ještě v osadě nestalo, aby si Romka namluvila rákla!

A gádže? No to je něco hrozného, hotová tragédie! Všude se o nich povídá, v obchodě, v kostele a ne moc dobře.

„Zbláznil sa ten Paľo? Zošaľel celkom, Cigánku si nahovoril. Ako keby našich dievčat bolo málo, ako keby neboli pekné, Cigáňov si pustia do domu!“

„Nikdy, iba cez moju mŕtvolu, to nikdy nepripustím,“ vykřikoval Paľův otec.

„Veľkú hanbu na nás dal náš syn,“ přidala se matka, „to by som ho radšej zabila!“

„Súhlasím s tebou, susedka, nikdy by som nedovolil svojej dcére dačo také.“

„Veľkú hanbu na nás dal náš syn, tak je, tak je,“ smutně pokyvoval hlavou Paľův otec.

A co na to rodiče zamilované Maryšky? Nejhezčí to dcery Ibojky a Zlejky? Skutečně, Maryška je nejhezčí z celé osady, je celá nádherná, poměrně vysoká, její černé husté vlasy jí splývají až po pás a ty její oči! To jsou dvě velké černé tůňky, do těch černých ohnivých očí se zakoukal Paľo. Ibojka a Zlejka mají také požehnaně dost dětí a Maryška je z nich nejstarší, už měli pro ni ženicha, ale kdepak, ona si namluví gádža!

„Ľudia moji, zbláznila sa naša dcéra! Gádža nám chce do domu priniesť, kde ho len vynašla tá sprostaňa,“ lamentovala její máma Ibojka.

„Však ja jej vykúrím z hlavy toho gádža, ja jej vypucujem žalúdok. Či nás nebude počúvať? Či sme jej nedali dobrú výchovu? Ja, najlepší muzikant široko ďaleko. Mňa už iní ľudia počúvali a vlastné hovno mi nebude odporovať, počuješ Iboja?“

„Čo na mňa reveš? Ja za to nemôžem.“

„To je všetko tvoja výchova, si veľmo krotká na dievčence, aj tebe vypucujem žalúdok a nebude to dlho trvať. Nikto ma v tomto dome neposlúchá. Fero sa ťahá s Ančou Frydkou, všade sa s ňou váľá, po Rómoch, hanba. Araňa tá zasa si našla Ruda Šupeciho až v Pukanci. Robia si, čo chcú. Ale ja vám ukážem! Tu zavládne ruka tvrdá už od dnešného dňa, to ti vravím. Čím skorej to daj do poriadku s Maryškou, lebo bude zle, velmi zle!“

„Čo ja môžem, všetci vyprávajú, že ich videli spolu, ako sa bozkávali na pažiti a chodia aj do hája, to už je všetko špatne.“

„Ak už prišla o poctivosť, to bude zlé. Vyženiem ju z domu a nepôjde sama, rozumieš? Pôjdeš s ňou aj ty, to si pamätaj!“

A tak se hádají denně, nakonec to končí bitkou, chudák Ibojka je samá modřina, zkrátka nikdo nepřeje lásce těch dvou. Všichni Romové, jakmile je někde vidí spolu, hned utíkají dávat zprávy rodičům, už nemají ti dva kde se scházet, je mi jich docela líto.

Jdu na pažiťu a už mi jde naproti Čiko.

„Sevas, Čiko, prečo máš na sebe trenýrky?“

„Boli sme s chlapcami na kúpalisku. Čo sa tak hádajú Cigáni? Čo sa robí?“

„Ani sa nepýtaj, velká tragédia! Hotoví Rómeo a Júlia! Predstav si, Maryška Zlejková si našla frajera, voľákého gádža a je z toho veľké peklo.“

„Ja som ich videl, ako išli spolu, tuším tam, kde je ten háj.“

„Čiko, ideme za nimi, ich varovať, lebo ak ich chytí Maryšky otec, bude zle!“

„Ona je taká pekná!“

„Odkedy ty rozumieš ženám, nemyslíš, že ešte máš čas na také dačo?“

„To hej, ale kto je pekný alebo nie, tomu ja rozumiem, to je vidieť, na to mám oči, a ešte dobre vidím, Gužka!“

„No bodaj by si nevidel, keď Maryška je ozaj najkrajšia z celej osady.“

„Aj po dedine som počul o nich veľa, ale to som ešte neveděl o koho ide. Aj v kostole v nedeľu pán farár pekne vyprával o láske, že by nemali byť rozdiely, že to všetko je od Pána Boha, láska a také dačo.“

„No jasné, že je to od Boha. Pán Boh ti dá do srdiečka taký šíp, šíp lásky a povie ľúb, no a už si zaľúbený. Ale prečo by sa nemali ľúbiť Cigánka a Slovák, tomu nerozumiem. Prečo tí ľudia robia také zlo?“

„Tomu ty ešte nerozumieš.“

„A ty azda hej?“

„Tiež neviem, iba viem, že by to nemalo byť. Súhlasím s tebou.“

To by ještě scházelo, aby nesouhlasil, když mám pravdu.

Debatujíce kráčeli jsme za milenci, zašli jsme až do háje. Do háje chodí milenci, kteří to spolu myslí vážně, už jsme zahlédli Maryšku a Paľa. Chtěla jsem na Maryšku zavolat, ale Čiko mě zadržel, s prstem na ústech mi naznačil, abych byla zticha. Ukrytí za kopečkem jsme sledovali nádherný obrázek jako z televize. Máme nádherný výhled, jsou v objetí, dává jí pusinky a ona se vůbec nebrání.

„Tá je ale ľubni, že sa nehanbí!“

„Teraz buď ticho. Aspoň chvíľku. Bozkávanie patrí k láske.“

Pusinky mu nestačí, teď ji pokládá na trávu a on si na ni lehá, co to vyvádí!

„Čiko, ona asi omdlela a on jej dává umelé dýchanie – kyslík. Poďme jej pomôct, vieš ako sme sa to učili v škole?“

„Buď tu, ani nemukni, pekné umelé dýchanie!“

Bože, vždyť má padoucnici jako Margita Reguľová, háže to s ním a rovnou na Maryšku, chudák gádžo, asi má těžkou nemoc, jako ta Margita.

„Ale už zakročíme! Vidíš, že to s ním mece. Asi má záchvat! Poď mu pomôcť!“

„Gužka, přestaň! Buď chvíľku potichu, žiadny záchvat. Teraz ich nesmieme vyrušovať, buď v kľude.“

Konečně se přestal házet, ještě se pusinkujou, vstávají a vůbec nejsou nemocní, naopak se usmívají, upravují se a odcházejí.

„Čiko, čo robili?“

„Ľúbili sa, to patrí k láske.“

„Že tomu tak rozumieš. A čo si taký červený?“

„Z toho slnka, je velké teplo.“

„Máš pravdu, je horúco. Hovoríš, že je to láska?“

„Gužka, to sa zem zachvela a nebo sa otvorilo, počula si ako jej to šepkal?“

„Ja som žiadne zemetrasenie nevidela a ani v nebi nebola žiadna diera.“

„Keď budeme dospelí, potom sa to aj nám stane.“

„Ked budeme dospelí, tak ti to pripomeniem.“

Jdeme hodně daleko za nimi a přemýšlím, jak vlastně ti dva dopadnou, bude svatba, nebude? Já jim to přeju. A co ostatní? Ostatní sotva! Romové neradi vidí a neradi slyší, jak je odsuzují a nadávají gádže do „Cigáňov“. A gádže? Ti už vůbec nepřipustí, aby dal Slovák přednost cikánské dívce před Slovenkou, to teda ne, to bude zlé. A oni se mají tak rádi a tak jim to sluší!

„Čiko, mali by sme im pomôcť, čo hovoríš?“

„Prosím ťa, jako by sme my im mohli pomôcť? Do takých vecí my sa nemôžeme starať, to sú veci pre dospelých!

„Všetko sa dá, aj keď nie sme dospelí, trocha fantázie, Čiko!“

„Na čo myslíš?“

„Predsa sme videli film Rómeo a Júlia a dobre som si všimla ako si plakal pre tých dvoch, ako skončili.“

„Predsa by si nechcela usmrtiť Maryšu a Paľa.“

„Čo si pepka! Ja iba myslím, že by na chvilku umreli ako tamtí dvaja vo filme a potom…“

„Prosím ťa, to je vo filme, to sa dá všetko, ale toto je život, to by bola vražda!“

„Žiadna vražda! Ja myslím, že by nám pomohla Zágika.“

„S tou bosorkou už nechcem mať nikdy nič spoločné!“

„My sme jej predsa pomohli, ona nám to musí vrátit, veď ona tomu rozumie, Zágika to zariadi, ver mi. Predsa nedovolíš, aby tí dvaja boli nešťastní a to nehovorím o dieťatku!“

„Aké dieťatko?“

„No veď vieš, povedal si, že sa ľúbili a ak sa lúbili, tak jej narastie bruško a bude dieťatko, to je jasné!“

„To vždy nemusí byť.“

„Keď sa ľúbia, musí byť bábätko! Aj moja mamička už zasa má bruško, aj ona sa musela ľúbiť s tatkom, no vidíš! A vieš, aké bude nešťastné to malé, ak porodí Maryška a nebude s Paľom? Vieš, aké to bude něšťastie, to malé úbohé bábätko čierne a s bielymi vláskami?“

„A prečo by malo biele vlásky a bolo čierne?“

„Lebo sú pomiešaní rodičia. Maryška je Rómka a Paľo je predsa gádžo a jasné, že dieťatko bude dvojfarebné, chúďatko, nebude mať otecka.“

„Tomu musíme pomôcť! To by bol sirota skoro ako ja. Ja mám rodičov, ale som sám, ja viem, aké to je.“

„No vidíš, sám vieš, ako ti je ťažko na svete. Popritom máš aj rodičov, aj mňa a ako by bolo tomu malému, to nemožeme pripustit.“

„To máš pravdu, Gužka, pôjdeme k Zágike.“

„Spravíme to takto: teraz pôjdeme k Zágike a zajtra vystihneme tých dvoch, keď pôjdu do hája sa ľúbiť. Potom im dáme vypiť limonádu, v ktorej budú kvapky.“

„Aké kvapky?“

„Nuž čo nám dá Zágika.“

„Ako vieš, že to budú kvapky?“

„A čo azda, slanina? Čo mala Júlia – kvapky. No vidíš, aj my budeme mať kvapky.“

„Gužka a myslíš na to, že by si ich mohla otráviť?“

„Na čo ty hneď nemyslíš, aká otrava? To bude ich záchrana, na chvíľočku iba zaspia a potom sa zobudia a bude všetko v poriadku. Uvidíš, povolia svadbu aj gádže, aj Cigáni a bude veľká svatba. Taká veľká, že o nej pôjde chýr široko ďaleko a nikdy viac už nebudú zabraňovať ani gádže ani Cigáni, no nebude to fajn?“

„Bolo by to fajn, ak by si mala pravdu, Gužka. Čo ak to dobre nedopadne?“

„Už toľko nepochybuj! Pozri, už sme skoro u Zágiky, pôjdeme dnu a ty buď ticho. Ja budem vyjednávať, jasné?“

„Jasné, aj tak sa ňou nechcem vyprávať.“

Stará čarodějnice, ani v létě si nevyvětrá, okna má zabedněná a ten hrozný puch.

Nedá se ani dýchat, sedí za stolem a na stole spoustu bylinek, asi vyrábí lektvary, na sporáku se vaří v hrncích nějaké byliny, hrozné výpary.

„Čo sa stalo, že ste ma prišli navštíviť, azda potrebujete moju pomoc?“

„Ano, potrebujeme ťa Zágika. Ale mohla by som otvoriť trochu obloky, je tu veľká tma.“

„To veru nemôžeš, odišlo by kúzlo von oknom. Iba ak by ste spratali tieto bylinky, musia sa roztriediť tu do škatule osobitne, aby sa nepomiešali.“

Uklízíme bylinky a dáváme do krabic, poslušně, jak nám nařizuje Zágika, ještě jedny a je hotovo. Nakonec Zágika vzala kočku a utřela s ní celý stůl, kočka ani necekla, používá ji jako hadr.

Otevřela jsem okno a sedla si naproti Zágice, rozhodnuta jednat. Musím přiznat, že mám trochu strach i já, nejenom Čiko.

„Gužka, ten tvoj kamarád sa bojí, že sa tak trasie?“

„Kdeže! On sa vôbec nebojí, on ťa má rád.“

„Len aby! A teraz čo potrebuješ? Voľakdo je u vás chorý?“

„Nie, nič také. Počula si o Maryške Zlejkovej?“

„Pravda, to vie celá osada, aj celá dedina.“

„Zágika! Musíme ich zachrániť, nikdo ich láske nepraje! A budú mať bábätko, lebo sa ľúbili. Gádže nechcú Cigánku, Cigáni nechcú gádža, je to nespravodlivé.“

„Tak už to v živote chodí, Rom romeha, gádžo gádžeha a vy to nezmeníte.“

Zdálo se, že nám nechce pomoct.

„Ale mohli by sme, keby si chcela Zágika, predsa nedopustíš, aby bábätko nemalo otca.“

„To je všetko od Pána Boha, aký osud im predpíše, je to jeho vôľa.“

„Tak zasiahni do osudu, ty to predsa dokážeš. Veď si pomohla aj tej Aničke.“

„Áno, to boli rovesni, obaja boli gádže, ale tu je rozdiel a veľký.“

„Tak ty nemáš rada deti? Ak sa narodí a nebude mať otecka…“

„Nemáš pravdu, mám rada deti, to by si mi krivdila. Mám všetky deti rada.“

„A máš rada aj dvojfarebné decko? No vidíš a Maryška bude mať, tak sa postaraj, aby bolo šťastné.“

„A ako by si to chcela spraviť?“

„Myslela som, že vieš! Keby si spravila voláké kvapky.“

„Keby tu bol diabol, aj toho by si nahovorila. Aj teba nahovorila, Čiko?“

„Mňa nemusela, ja som chcel.“

„Tak ma počúvajte. Urobím to nie pre tých dvoch, ale pre vás, lebo ste mi pomohli. Dám vám jeden sirup, ale POZOR, velký pozor dávajte! Ak vypijú tento sirup, zaspia. Musia naraz vypiť, aby naraz zaspali a naraz sa zobudili, rozumiete, a musíte dať presnú dávku každému. Polovička by stačila, oni sú dospelí, ak by to vypili deti, spali by celý deň, preto dávajte velký pozor.“

„Ako dlho budú spať?“

„Tak tri, štyri hodiny.“

„To by stačilo.“

Zágika chystá kapky a já jsem spokojená, vyšlo to. Ale co se stane, když se nám nepodaří je najednout uspat? Co potom?

„Zágika, nemôžu sa otráviť?“ vyptával se Čiko.

„Ja ľudí liečim, nie trávim, mladý pán. To by si mal vedieť.“

Co to jen mele ten Čiko, ještě se na nás rozzlobí.

„Čiko, Zágika je ako doktorka. On len chcel povedať, či sa nemôže stať to, že by sa neprebudili.“

„Nič sa nebojte, žiadne obavy! Budú spat jako v rozprávke a naisto sa zobudia. Len dajte presnú dávku obidvom a všetko bude dobre.“

Ona určitě ví, jak to dopadne, jinak by nám nepomáhala, to vím určitě. Je to přeci čarodějka. Sirup máme a jdeme ven, rychle ven na vzduch!

„No vidíš a bál si sa Čiko, nemôžeš dopredu všetko vzdávať.“

„Všetko vidíš na ľahko. Čo keď sa aj tak nezmieria rodičia a nedovolia?“

„To by som sa na to podívala! Veď budú mŕtvi, ako mŕtvi. Ak je to Slovák alebo Nemec, každý má srdce a ak uvidia svoje dieťa takto ležať, tak im srdce pukne žiaľom, to mi ver!“

„Ty máš fantaziu, to nepoznáš ľudí, akí sú.“

„To nepoznám, ja iba viem, ako nás miluje náš tatko a naša mamička a moji rodičia majú zlaté srdiečka.“

„Ti to verím Gužka, ale uvidíme aké srdce budú mať Paľove rodičia.Všade vykrikujú: Iba cez moju mŕtvolu!“

„To sa tak iba hovorí, ale musíme sa dohodnúť my dvaja, ako to spravíme, zajtra? V takýto čas ako dnes, boli v háji, to znamená, že tam budú aj zajtra. Kúpime malinovku a nalejeme do nej ten sirup.“

„Musia mať presnú dávku, tak povedala.“

„Hej, kúpíme malinovky dve a dáme každému jednu. Určite jim bude chutiť.“

„Ideme ešte na pažiťu, Gužka. Sirup zoberiem k sebe a zajtra ho donesiem.“

Na pažiti je veselo, je jich tam plno, kluci, děvčata, všichni se baví o Maryšce a Paľovi a do toho hraje harmonika a kytary a je docela veselo a bude ještě dlouho do večera. Po celé pažiti je slyšet píseň o lásce…

 

Ando tikno kheréro

šukár čhaj bešel,

dukhal la lakro íloró

i daj la márel , bo la našunel…

 

Namár man daje, mry dajóry

kamav rákle, kýkne jakhenca

namár man dade, mro dadóro

naštik dživel by leste mro ilóro…

 

V malém domku žije krásná Romka,

bolí ji její srdíčko

a máma ji bije, protože ji neposlouchá…

 

Nebij mne, mamko má, mám ráda rákla

s očima modrýma,

nebij mne, otče, tatíčku,

nemůže bez něj žít mé srdíčko…

 

 

 

 

Vstávání u nás ráno – to je hotová hrůza! Hotové bojiště, máma už je dávno u gádžů v práci i s Marinou a doma velí jako obvykle naše kapitánka Verka. Musíme poslouchat všichni bez rozdílu, tatko je také v práci, nemůžeme odporovat a řeknu vám, že Verka vydává rozkazy jako pravý kapitán.

„Lajo, otec nakázal, že máš ísť na drevo s Boženou. Gužka, ty zobereš zo sebou Milku a budeš na ňu dávať pozor, počula si? Bélko, ty mi skočíš do obchodu, ja ti napíšem, čo treba, lebo Jolanku nemôžem nechať samu, rozumeli ste? A vodu s lavórom máte vonku na dvore, bežte sa poumývať.“

Tak a je to v háji, vlastně máme jít do „hája“, málem jsem zapomněla na náš velký plán!

„Verka, ja sa dnes nemôžem starať o Milku, ja…“

„Čo máš také dôležité, prosím ťa? Poznám to tvoje „nemôžem“, s Čikom vystrájať somariny! Ani slovo, budeš s Milkou a žiadne vykrucovanie, lebo ak príde domov mama, bude velká rapotačka. Ešte z minula ti je dlžná poriadnu bitku, ty vieš za čo!“

To je konec! Jak se já dostanu ven za Čikem, to nevím. Něco vymyslím.

Nasnídáme se, Milka už se těší, jak se mnou půjde ven.

„To ti hovorím, Gužka, daj na ňu pozor,“ ještě za námi volala kapitánka.

U Šulovců jsou už děti venku na dvoře, mají docela velký dvůr a pěknou zahrádku. Kdybychom my měli takovou, je po starostech. Milka by mohla být celý den na zahradě a byl by klid. A proč by nemohla být u Šulovců? To je nápad!

„Sevas, Linka. Aj ty strážíš vašu Milku Trnku?“

„Načo by som ju strážila? Veď je tu na zahrade, celý deň sa hraje na dvore. Ideš von, Gužka?“

„Až po obede, pôjdeme z Čikom na heliska.“

„Gužka, vsadili sme sa s Evou Nemáčkou, že Maryška a Paľo sa rozídu, o dvadsať korun.“

„A ja dám desať navrch, že z toho bude velká svadba.“

„To prehráš Gužka. Ešte jeden mesiac a sú od seba!“

„Prisahám vačku, že za mesiac bude svadba!“

„Priznaj Gužka, bola si u Zágiky?“

„Čo si pepka? Ja som tam nebola od Veľkej noci! Čo by som tam mala robiť!“

„To len, že si taká istá.“

„To nie, iba ím to prajem, je to velká láska. Ľúbia sa a veľmo pekne.“

„To hej, pristane im to, ale ja tomu neverím. Vieš, ako Rómeo a Júlia, hneď som ti hovorila, že to dobre nedopadne, a nedopadlo, no vidíš.“

Náš rozhovor přerušil pískot Čika.

„Už ti prišiel Čiko, to je strašné, celé prázdniny budeš len z Čikom.“

„Už idem!“ volám na Čika.

„Linka, pozri ako sa pekne hrajú Milky. Nechám ju tu u vás, aby nebolo smutno vašej Milke. A na našu Milku daj pozor a potom ju odnes domov, ak bude hladná, dobre?“

„Zasa už beháš s Čikom, doma budeš mať zle. Tvoja mama ťa zbije, že si nechala Milku u nás!“

„Veď jej nemusíš nič vyzradiť. Nebud zlá Linka, to sme sa prestali kamarátiť? Niečo si vymysli, že dievčence chceli byť spolu a je to. Ja musím už ísť.“

„Čiko, čo sa robí, že nemôžež chvilku počkať?“

„Azda si zabudla na čom sme sa včera dohovorili? Mám sirup, zabudla si? Rómeo a Júlia?“

„Nezabudla, ale eště je priskoro, oni sa pojdu ľúbiť do hája až po obede, máme ešte čas.“

„To máš pravdu, ale musíme kúpiť eště malinovky.“

Má pravdu, Čiko myslí na všechno.

„Naša Verka mi dala na starosť Milku. No predsa ju neveznem zo sebou do hája, dala som ju k Linke.“

„Tak poďme do obchodu kúpiť malinovky.“

„Čiko, ja nemám ani korunu.“

„To nič, ja som s tým počítal, ja mám tri koruny. Kúpíme si aj pre seba. Pre každého bude jedna malinovka.“

„To znamená čtyri. Musíme aj pre Maryšku aj Paľa.“

„Gužka, čo se deje?“

„Aven Romalé, máren pe o romňa! (Pojďte Romové, bijou se ženský!)“

Z Julčina domu vyběhla Margita Reguľová a není sama.

Milou Julku tahá za vlasy a háže s ní ze strany na stranu, přitom nadává:

„Ty jedna suka, lubni jedna, nedáš si pokoja? Tebe nestačia slobodní chlapci, to ťaháš aj ženatých, ja ti dám, ja ťa naučím poriadok. Tu máš jednu a ešte jednu, aby si vedela, že máš nechať môjho muža na pokoji!“

„Pomóc, ľudia zabije ma, ja som s ním nič nemala!“

Ale pro temperamentní Margitu z východu to neplatilo, milou Julku mlátila jako o život, koukali jsme na ně jako diví a nebyli jsme sami.

Za chvilku bylo kolem nich plno lidí, celá osada, seběhli se jako mravenci a koukali na živé divadlo. Starší ženy dávaly za pravdu Margitě, mladí se zastávali Julky, no, bylo na co koukat! Margita strhala z Julky šaty a bylo vidět to, co nemělo být viděno.

„Už ju nechaj, Margitka, dostala už dosť, daj jej pokoj!“ okřikovali chlapi Margitu.

„Čo sa vám nepáčí, že dostala bitku? Nabudúce ju ostrihám dohola.“

„Či sa len bojíš o muža? My sa nebojíme o svojich mužoch, veď z nich neubudne, keď sa trocha pobavia, nemám pravdu, ženy?“ začala se i teta Erža zastávat Julky.

„Ty máš čo vyprávať! Tvoj muž je večne doma zavretý pri rádiu, on nechodí hrávať ako môj Laci. Nikde ho nepustíš, iba na výbor na schôdzu a pri tom ideš aj ty s ním, aby si ho špehovala.“

„Počuli ste ženy, čo na mňa povedala tá východniarka? Ja že špehujem muža? No toto! Ty ani nevieš, čo je hanba! To by si sa mala naučiť od nás. Biť ženu pre chlapa!“

„Aká hanba? Ja mám mať hanbu? Ona by sa mala hanbiť, zvádza chlapov ku sebe a nie len chlapov, aj mladých chlapcov, to je hanba.“

„Má pravdu Margita, je to len taká lubni, tá Julka. Dobre si jej dala, nedá si pokoja, aby ju guta zabila!“ přeje Giza Pociko Julce všechno zlé.

A najednou se do sebe pustily Romky, mladší i starší se hádají, až teď se dozvídají, kdo všechno chodí k Julce.

Jenže Julka využila situaci a schovala se do svého domku a Romky se bijou jako o život mezi sebou.

„Čiko, poďme! Tu nemáme čo robiť, nech sa pozabíjajú. Dobre, že naša mamička je v robote, ona nemá čas na takéto dačo.“

„Ešte, že sa tá Julka schovala, boli by ju zabili. To som ešte nezažil.“

„To nič není, Čiko, to sú veselšie bitky, keď sa mulatuje. Takto, ak sa to stane cez deň, to nič zaujímavé. Videl by si, keď sú všetci po kope, to je sranda.“

„Tomu ty hovoríš sranda? Veď sa mohli pozabíjať.“

„Ále ba, zajtra o ničom nebudú vedieť, všetko si prepáčia. U nás je to normálne, nudia sa. Nemajú čo robiť, televíziju nemajú, tak čo. Nuž sa tak bavia a je veselo.“

„Gužka poďme pre tie malinovky, už som hotový ako lokša. Taká kovbojka, chudák Julka.“

„Nesmieš sa všetkého tak báť, to z teba voják nebude. Chlap musí byť silný a odolný a ty nie si ani jedno ani druhé!“

„Ešte do chlapa mám dosť ďaleko.“

„Už teraz trénuj! Ak budeš od teraz trénovať, ako chlapovi sa ti to zíde, to hovorí moj starký a má pravdu.“

„Aj tvoj starký bol u Julky.“

„Vidíš, aký je frajer, vôbec sa nebojí starkej, to je silný chlap!“

„Gužka, ja idem dnu a ty počkaj.“

Jo, počkám, je to naše opatření, aby gádže nežalovali Čikovým rodičům, že nás viděli spolu.

„Pozri, mám malinovky a kúpil som ti marcipán.“

Na nic lepšího nemáme peníze, nežli na marcipánek, je to naše pochoutka, za dvacetník dostaneme dost velký kousek. A když dostaneme hlad, tak si jednoduše skočíme do některé gádžovské zahrady a vezmeme si, co chceme, vlastně si natrháme, co hrdlo ráčí, a je po hladu. To v létě není problém, zahrad je tu plno ve vesnici, celý den se stravujeme zdravě, jenom je zapotřebí, aby majitel gádžo nás nechytil, ale nemá šanci proti nám, nikdy nás nedoběhne a to je dobře. Když máme dost té zeleninky, tak si jednoduše zaskočíme do vinic a tam je ráj! Tam je ovoce jaké duše zažádá! Broskve, meruňky, hrozno, no zkrátka samé dobroty. O vitamíny nemáme nouzi, vlastně přes léto si nedělám starosti se stravou, celý den se stravujeme tím, co gádže v dědině zasejí, jen o tom nesmí vědět. Jůj, to by bylo zlé. A Čiko už se také naučil stravovat u cizích a docela je spokojený.

„Minule som bol s chlapcami za potokom a videl som aké uhorky má ten sused v záhrade. Gužka, takéto!“ ukazoval rukama, jak velké.

„No to je fajn, tak si pôjdeme natrhať, veď nevieme, ako dlho budeme v háji, kedy sa uráčia milenci prísť.“

„Tak máme čo robiť, ideme!“

A šli jsme, ale chyba. Gádže tam dali hlídat psy, to je špatné, já se psů moc bojím.

„Čo budeme robiť, Gužka? Ty za plot nepôjdeš?“

„No to teda nepôjdem, ale musíme oklamať psoch, daj im kúsok marcipánka, ale iba kúsok. Vieš čo? Já mám ešte lepší nápad! Daj im trocha kvapiek nech zaspia!“

„Myslíš?“

„Nemyslím, ja ti to prikazujem, trocha nakvapkaj na marcipán a uvidíme, čo to spraví!“

„No to je bohovský nápad!“

„To si myslím!“

Pokapali jsme trochu kapek na marcipánek a voláme psy k sobě, přes plot jim strkáme papáníčko a oni si libují a olizují se, moc jim to chutná, bodejť ne. Vždyť je to marcipánek, a slaďoučký.

„Už dosť Čiko, oni by všetko zožrali, počkaj, čo to s nimi urobí, aspoň vyskúšáme, čo sa stane s milencami, ak vypijú malinovku.“

„Máš pravdu, pozri, už sa motá, už sa mu nohy podlamujú, to sú kvapky!“

„Nebezpečne perfektné kvapky, to je paráda, takto zaspia Maryška a Paľo. To bude sranda! To bude haló po dedine a všetko splnia ich rodičia a urobia po vôli tým dvom a potom bude velká svadba, svadba storočia.“

„Spia jako mŕtví, až mám strach.“

„Zasa sa bojíš? Preskoč plot a pozri, či dýchajú.“

Přeskočil a poslouchá na hrudi psy, jestli dýchají.

„Dýchajú, je to dobré, žijú. Preskoč a nabereme uhorky.“

To je úroda! Panečku, takové okurky jsem ještě neměla. A jak chutnají!

„Nekŕm sa toľko a zbieraj, aby nás nevidel sused. Čím skorej odtiaľ vypadneme, tým lepšie.“

Má pravdu, kdyby nás majitel chytil, nevím, nevím, jak by to dopadlo!

Není do čeho dát tolik okurek, dám si je za tričko a Čiko taky a je to, můžeme jít, musíme si pospíšit, protože gádžo volá na psy.

„Čiko, čo budeme robiť? Dáme aj jemu trocha kvapiek.“

„Zbláznila si sa? Bež! Ty by si najradšej uspala celú dedinu.“

Konečně jsme ven ze zahrady! A utíkáme, seč nám nohy stačí.

„Čikó, zastav, ja už nemôžem. Ani jednu uhorku nemám, všetky som stratila.“

„No bodaj nie, keď máš také sprosté tepláky, guma nič nedrží, museli ti vypadnúť. Ja mám opasok a ten nepovolí, pozri, ja mám uhorky všetky.“

„A či ja mám nosiť opasky, čo som chalan?“

„Nevadí, máme dosť, to nám postačí. Poďme už radšej do hája, treba prichystať malinovky.“

Je hrozné vedro a my s Čikem pospícháme k háji, aby nás nezahlédli milenci.

Čas se nachýlil, v tuhle dobu se oni chodí „ľúbiť“, jak tomu říká Čiko. Ale přišli jsme pozdě, milenci jsou už v nejlepší náladě, musíme se schovat za stromy, aby nás neviděli.

„Čiko, nezízaj ako sprostý na nich a rychtuj malinovky!“

„Počkaj chvíľku, teraz je to napínavé.“

„Tak daj sem tie kvapky, ja to zrobím, nalejem do malinovky.“

„Na, tu máš, ale daj pozor, presne polovic každému.“

Jasné, půlku pro každého. Čiko se cpe okurkou a oči mu lezou z důlků, jak na ně civí, co víc si můžeme přát. Jídlo máme, pití taky a před sebou živou „televizi“!

„Malinovky sú nachystané, otvoríme si aj sebe, dobre?“

„Hej, za chviločku ja otvorím.“

„Dává jej kyslík. Čiko, a zasa má ten záchvat, hádže to s ním ako elektrika. Ja tomu nerozumiem. Prečo sa tak unavuje ten Paľo?“

„Bere ho to fest! Asi to tak musí byť. “

„Čiko, daj malinovku, ja som smädná!“

„Všetke sú zatvorené a teraz ktoré sú bez kvapiek?“

„Tieto sú naše, vidíš, sú celkom čisté.“

„Sú stejnaké. Na, tieto sú asi čisté. Napi sa a pozri, už budú pomalu končiť. Daj nabok ích malinovky a dáme im!“

To víte, že jsem vypila půlku flašky, taková žízeň, než se oblečou ti dva, my s Čikem hasíme žízeň.

„Gužka, na tie uhorky malinovka velmo dobre nesedí, dúfám, že sa z toho neposerieme!“

„Čo si pepka! Boli horšie veci a ništ nám nebolo, také uhoročky nám nemôžu ublížiť. Na vypi, vypime všetko a pojdeme k nim, aby sa aj oni napili.“

„Máš pravdu, aspoň budeme mať istotu, že sme vypili správné malinovky!“

„Aha, Maryška už vstává, už sú hotoví, ešte nemajú dost, ešte sa bozkávajú, no toto.“

„Máš vypité? Tak vstávaj, ideme ku nim.“

Dopila jsem limonádu a pomalu se zvedám, ale nějak mi dobře není, zřejmě mi uškodily okurky.

„Maryška, Maryška počkaj na nás,“ volám na Maryšku.

„A čo že vy tu robíte? Aj vy už chodíte do hája?“

„Kdeže! My s Čikom sme boli na heliskách a videli sme vás z diaľky, tak reku či nechceš malinovku, je teplo.“

„No to som nevedela, že si tak dobré dievčatko. A nie si vôbec lakomá!“

„Čiko našetril trocha peňazí a kúpil malinovky a my sme už vypili a čo s tými dvomi budme robiť? Tak som si povedala, že voľakomu dáme a stretli sme vás, nuž tak. Na, zoberte si a vypite!“

Maryška se začervenala, ale vzala limonádu a podala i Paľovi a pijou.

„Je dobrá, ale trochu teplá.“

„Však je horúco, ohriala sa trochu, ale dá sa piť.“

„Máš pravdu Gužka, trocha oblaží, je dobrá.“

To si myslím, že tě oblaží, když jsi ze sebe vydala. Milenci vypili limonádu a koukají se na sebe jako diví, jako kdyby se teprve teď poznali, to není možné.

Ono jim za chvilku bude dobře, až usnou, aspoň na sebe přestanou civět.

„Vďaka decká za malinovky, sevaste. Nehovorte nikomu, že ste nás videli spolu!“

„Ani keby nás rezali,“ ujistila jsem Maryšku.

Vzali se za ruce a vzdalovali se od nás.

Najednou jsem viděla dvakrát, ne, třikrát tolik Maryšek a Paľů. Co to znamená?

„Čiko, mne je dajako zle, vidím dvojmo.“

„Aj mne není do spevu, chce sa mi strašne spať.“

„Čiko, asi umieram, daj mi ruku, umrieme spolu. Mamička moja zbohom, tatko moj drahý, už nikdy ti nezaspievám tvoju pesničku: Prišla Jeseň, bratia moji, sestry drahé, osada moja ľubená…!“

„Čo si sa zbláznila, čo sa zberáš umrieť? Skrátka sme to posrali. Vymenili sme malinovky, vypili sme otrávené a im sme dali riadne, oni spať nebudú, ale my áno.“

„Bože môj a čo s nimi bude? Ako bude svadba, ako povolia rodičia, čo bude s Maryškou a Paľkom a s dvojfarebným bábätkom?“

„Čo bude s bábätkom a s Maryškou? O to ti ide. Ale čo bude s nami? Myslíš na to? Vieš ako dlho budeme spať? Povedala Zágika, že deti nesmú vypiť. A je to tu!

Premenili sme flaše!“

„Ty si premenil! Lebo si sa nemohol dokukať ako sa ľúbia, furt si mal oči na nich ako somár… Nič na svete ťa tak nezaujímá, ako keď si ľudia dávajú kyslík a umelé dýchanie.“

„Veď sa už nehádajme. Gužka, ja si necítím nohy…“

„Ja tak isto, už ani nevidím, už spím.“

A spím, ležíme na louce, kolem dokola jsou břízy a nad námi nádherná modrá obloha, ale je to divný spánek, tělo je ztuhlé, údy nemůžu ani hnout, ale všechno vnímám, slyším zpěv ptáků i šumění listí stromů, jen nemůžu mluvit, Čiko je na tom zřejmě stejně…

Nevím, jak dlouho spíme, ani kolik je hodin, jestli už je noc nebo ještě den, jenom je trochu míň teplo, už není takové vedro, to znamená, že už bude asi večer. Naši mě zabijou, jak mamička zjistí, že jsem nebyla vůbec doma a Milku jsem nepohlídala, to bude rapotačka, bude konec s Čikem, žádné kamarádění. A jeho rodiče! Slyším hlasy, hodně hlasů, zní to hrozně daleko, kdybych tak mohla zavolat. Tady jsme! Nejde to, nemůžu pohnout pusou, nemůžu nic, mamičkááááááá, ty hlasy jsou slyšet víc a víc a je jich hodně.

„Tu sú, Putáčka, tu sú obaja!“

„Gužkáááááá!“

To je mamička, to je moje mamička. Díky Bohu, našli nás!

„Čikoóóó!“

To je Čikova máma.

Najednou je kolem nás slyšet plno hlasů, poznávám všechny ty hlasy, jsou tu všichni, celá osada, i děti i dospělí, jsou tu i Čikovi rodiče.

„Bože moj na nebesiach, moje dieťa mrtvé!“ křičí jako splašená Čikova máma a naříká, jak se patří na mámu.

Jenže moje mamička ji překoná a ječí takovým způsobem, že by ji bylo slyšet až do Bratislavy.

„Gužka moja malá, položila si život pre kamaráta? Čo si to len porobila! Bože, čo budeme robiť? Ja si zoberiem život, ja to neprežijem!“

Kdosi řekl: „Toľko peňazí na pohreb nemáte.“

„Čo toľko božekujete, ženy, mali ste dávať väčší pozor na tie deti a nie ích katovať za to, že sa kamarátia, teraz už je neskoro,“ rozdával rozumy cikánský předseda Šuli.

Najednou byl takový křik, že jsem nerozuměla, kdo co říká, všichni brečeli jako o pohřbu.

„Chále i otrava, otrávinde pe! (Snědli jed a otrávili se!)“

„Za to všetko môže váš syn, on Gužku všade ťahá, ona by také dačo nikdy nezrobila,“ vyčítala mamička Čikovým rodičům.

„Ako že môj Čiko? Tvoja dcéra ho všade vyhľadává, ona ho ku všetkému vedie, ona je huncút a nie hoc jaký.“

„No toto? Moja Gužka, to je sväté dievčatko, má samé jednotky, je trocha živá, ale to tak deti sú v jej veku.“

„Sväté dievčatko, diabol s ňou šije! Vystrájá samé voloviny, však my vieme.“

„Keby s ňou nebol tvoj syn, moju Gužku by v živote nenapadlo niečo také, to všetko tvoj rapavý Čiko.“

To si nemusela, mamička. On není rapavý, jen má trochu pihy.

V háji se rozhostila velká hádka, na místě, kam se chodí za láskou a pro milování, nastala válka mezi gádže a Romy. Možná by se i začali mlátit, nebýt toho, že přišel i místní žandár a plno gádžů.

„Ukľudnite sa občania, čo sa tu stalo? Po poriadku a potichu kdo sú rodičia tých detí?“

„Naša je Gužka,“ mamička s tatkom se ke mně hlásili smutným hlasem.

„A syn je náš, asi sú mrtví.“

Nejsme mrtví, jenom spíme!

„To sa musí vyšetriť, treba ku tomu doktora.“

Konečně někdo rozumný, doktor pozná, že nejsme mrtví. Konečně by se utišili a přestali by naříkat, už se to nedá vydržet. Takhle nám nemusejí dokazovat, jak jim na nás záleží, už to stačilo.

Cítím, jak mne moje mamička hladí a laská, tvář má celou promáčenou od slz.

„Nikdy by som ti nezakazovala, keby som vedela jako strašne máš rada toho Čika. Mohla by si sa s ním kamarádit, ako by si chcela, len aby si žila. Dieťa moje drahé, však už by som ti nikda nebránila!“

To se nedá vydržet! Tak se chci probrat a říct jí, že žiju.

Čikova máma si asi vzala příklad z naší mamičky a to samé opakovala s tím rozdílem, že by povolila i to, abych u nich přebývala.

Nakonec dodala: „On je sám, chudáčik jedináčik, tak mu je smutno. A Gužku má za sestru.“

Všichni se rozbrečeli a naříkali.

„Prestaňte už! To sa nedá vydržať, srdce mi pukne od žiaľu,“ chudák žandár se také rozlítostnil.

„Zoberte si svoje deti a poďme. Musíme ísť do dediny a za doktorom,“ jeho hlas se chvěl.

„Počkaj, Gužka je moje dieťa!“ slyším jak můj tatko křičí na Čikova otce.

„Prepáč, celý som popletený, taká vec,“ omlouval se táta Čika.

„To nič, daj mi moju Gužku.“

A už jsem v tatkovom náručí a je mi fajn. Najednou cítím ruce, všechny údy, objala jsem tatka kolem krku.

„Mara! Ona žije! Gužka žije!“

To bylo haló! Já jsem se probrala a co Čiko?

Otočím se za sebou. Ne, Čiko ještě stále bezvládně leží v náručí svého táty, co to znamená?

„Musí sa prebrať, musí sa prebrať!“ křičím jako pominutá a tahám Čika za ruce.

„Čo ste porobili, čo ste pojedli?“ křičí na mě máma Čika.

„Nič, uhorky a malinovku!“

Čiko, prosím ťa, zobuď sa! Prosím, prosím.

Položili Čika na na zem a třou mu ruce, nohy. Zřejmě to prováděli divoce, protože Čiko se směje, směje se hrozným způsobem, směju se i já, smějí se všichni a moje mamička se také směje a slzy jí kanou po tváři, jsou to slzy štěstí…

 

 

 

 

 

„Nastane vám všetkým velký režim od dnešného dňa, všetkým do jednoho!“

Naše mamička dělá pořádek v rodině, je sobota a všichni jsme doma, nikdo z nás jí neodporuje, ani tatko! Má hlavní slovo.

„Kedže sú prázdniny, to ešte neznamená, že po celý deň môžetě byť vonku; sú tu aj povinnosti, ktoré platia pre každého z nás. Kostol vám už dávno nevonia, okrem Lajka tam nikdo z vás nechodí…“

„Máme farára dosť cez školský rok na katechisme a stejnak nás len bije rákoskou a nič nás neučí,“ přerušila jsem mamičky řeč.

„No hlavne ty by si potrebovala najviacej sa učiť od pána farára, lebo s tebou chodia všetci čerti a preto vystrájáš samé somariny. Ale tebe to zatrhnem! Nepyskuj! Do hája ty nemáš čo chodiť, tam chodia mladí, čo sa ľúbia, a ty si ešte na také veci malá. Aj do gádžovských záhrad máš takisto zákaz. V obchode som počula, že niektoré deti vraj boli na uhorky a ešte aj psov skoro otrávili. Gádže si sadia zeleninu pre seba a nie pre cudzích! Nie, aby ťa napadli také veci, počula si? Takú hanbu by som neprežila, aby ťahali moje meno po schôdzach!“

„Ja vôbec také veci nerobím, mamička.“

„No, len aby to bola pravda. Že sme ti dovolili slobodne sa kamarádiť s Čikom neznamená, aby ste vystrájali nehoráznosti. Budeš slušné dievčatko, ako tvoja sestra Marina! Vidíš, všade ju len vychvalujú, je poriadná, robotná, do roboty je ako oheň.“

Tvoje Marina! Mazel, žalovnička, co neví, to nepoví, je to tlustá a protivná ségra. Ale naše mamička ji má nejradši, já nevím proč?

„Mara, kedy upečieš tú hus?“ vyptává se náš tatko.

Ale aká hus?

„Zajtra bude k obedu, v nedeľu. Predsa nebudeme robiť dnes hus.“

To snad není pravda, my máme husu a já o tom nevím.

„Mamička, akú hus máme?“

„Včera mi gádžinka dala jednu hus, že má zlomenú jednu nohu. Namiesto platu mi dala hus.“

„Mamička, prosím ťa, požičaj mi ju len na chvilku.“

„Načo že by ti bola hus?“

„Ona je ešte živá? No predsa ja by som raz v živote chcela pásť, jako to robia dievčence, raklióra.“

„Celkom si sa zbláznila! Jednu hus chceš pásť. Veď ju zajtra aj tak zarežem. Smiali by sa ti v osade.“

„Nikdo sa mi nebude smiať. Kde je tá hus?“

„No nehovorím, že tá Gužka je blázon? Lajo, robí z nás blázny.“

Daj jej pokoj, tak jej daj tú hus. Nak sa vyhraje a zajtra ju zabiješ. Nič s ňou neurobí, aspoň bude kľud. Ona nedá pokoja.“

„Mamička, kde je tá moja husička?“

„Není tvoja,“ obořila se na mne Marina, „ja som bola s mamou v robote a ja som dostala s mamou hus, tak je moja.“

„A ty málo pasieš husy gádžom? Mamička, povedz jej, že je hus moja.“

„Tvoja, tvoja a už daj pokoj. Hus je vonku za domom priviazaná u stromu. Ale to ti hovorím, po obede budeš doma s husou a bude v poriadku.“

Konečně mám vlastní husu! Mám takovou radost! Čiko, to musíš vidět, jakou já mám husu!

Už budu skoro jako raklióry, já jim tak závidím, oni si krásně pasou husy i housátka, mají s sebou i nějakou knihu a čtou u toho, jsou velmi zajímaví, každou chvíli vstanou a mají také proutek a s ním prohánějí husy a dělají u toho héš, héš a při tom jsou hrozně důležití. A to se mi tak náramně líbí, romské dívky vůbec nepasou, protože nemají husy, já budu první!

„Husičko moje malá, ty máš zlomenou nožičku? Chudinko malá!“

Ona je opravdu chudinka, je přivázaná ke stromu a něco zobe v trávě.

„Počkej tady na mě, já hned přijdu!“

Přeci nemůžu jít takto v teplákách pást na pažiťu? To musím na sobě mít sukýnku a zapletený copánek, jako mají raklióra.

„Mamička, daj mi sukňu a zapleť mi vrkoč!“

„Ideš do kostola?“ raduje se mamička.

„Nie, na pažiť pásť moju Fifinku!“

„Fifinku?“

„Ano, ja som jej dala už meno, ona je Fifinka.“

„Gužka sa hrá na gádžovku!“ vysmívali se mi sourozenci.

„ Gužka, ale veľmo ju nepreháňaj. Taká je chudá ako rakovina, nechaj ju v kľude, nak sa pasie.“

„Pravdaže, len mi daj tú sukňu a sprav mi vrkoč. Apo, ja nemám prútik. Prosím ťa, choď mi spraviť, ale ja chcem veľmo dlhý aby bol!“

„Gužka, toľko roboty mám a ty si na mňa vymýšláš somariny s husou.“

„Mamička, prvý raz idem pásť a ty mi robíš prekážky. Chcem vyzerať k svetu, ak budem husopaska, neťahaj mi vlasy.“

„Nemá cenu ti robiť vrkoč, máš riedké vlasy a vrkoč je veľmo tenký.“

„To nevadí, ja chcem vrkoč.“

„Bože dieťa, čo z teba bude! Na pastvu sa rychtuje ako keby išla do kostola.“

„Gužka, tu máš prútik a veľmo ju nepreháňaj!“

Tatko mi přines’ proutek, ale moc krátký. Musím si ho udělat sama. Tak už jsem celá oblečená, jdu za mojí Fifinkou. Ještě vylezu na strom a udělám si sama proutek a pořádně velký.To je správný proutek!

„Fifinko, vidíš, co mám? Musíš být hodná a poslouchat mě, jinak proutek bude mít práci.“

Mamička má pravdu, Fifinka je opravdu hodně hubená, musím ji pořádně napást, aby z ní byla dobrá husacinka. Odvázala jsem Fifinku od stromu, má hodně dlouhý provaz, ale husy nemají provazy, ony se pasou volně. Ale co, Fifinka bude první husa, co bude jako pejsek a hotovo.

„Fifinko, jdeme, musíš se pořádně napapat, aby si měla plné bříško.“

Ale co to, ona nechce chodit, nebo nemůže, vlastně ona kulhá!

„Fifinko, běž a nekulhej. Koukají na nás lidi. Hezky se narovnej, ať každý vidí, jak jsi hezká, jak nám to sluší, já jsem si kvůli tobě vzala sukni. Tak se snaž!“

Jdu s Fifinkou po osadě a všechny děti jsou venku a řeknu vám, koukají na mě a mají na co. To víte, že mi závidí!

„Gužka, kde si zobrala tú hus? A prečo je uviazaná ako pes?“ vyzvídá zvědavá Linka.

„Mame dala gádži a že je priviazaná, to je taká nová metóda. Všetky husy takto sa budú už pásť, to som čítala v jednom časopise.“

„A kde ideš s tou husou?“

„To je Fifinka, ona sa tak volá. Idem na koniec pažiti ju trocha napásť.“

Najednou se kolem mě shlukly všechny a mají na mě plno otázek, jako kdyby nikdy neviděly husu. To jsou ale pitomci.

„Gužka, to není hus, to je husopes, aby ma ešte neuhryzol,“ posmívá se mi Jožo Zlejka, který má za úkol hlídat mladšího brášku Lajka Péloše.

„Čo sa posmievaš, to je nová metóda pastvy, to čítala Gužka,“ zastala se mě Linka.

„A čo má s nohou? Prečo jej nedáš nohu do sádry?“ radila chytrá Eva Nemáková.

„Netreba jej sádru. A vôbec, nezdržujte ma, musím ísť pásť.“

„Gužka, to je nebezpečná hus, to ti veru poviem. Ako si len dokázala ju takto okolo trupu obviazať, že sa ti dala,“ nedal mi pokoj Jožo Zlejka.

„Na rozdiel od teba je poslušná, nie ako ty! V škole namiesto učenia sa rýpeš v nose a máš samé päťky.“

To jsem mu to natřela. Celý zrudl od vzteky.

„No len sa toľko nevynášaj. V škole mi to až tak dobre neide, zato mám vycvičeného psa na jedničku.To si píš! To tvoja huso-pes nedokáže.“

„Moja Fifinka? Ak chcem, tak ťa uhryzne do nohy jedna dve, ani nežmurkneš.

Fifinka, chyť ho!“

A milá Fifinka vystartovala proti Jožkovi, musel hodně uskočit, aby ho Fifinka neštípla. Rázem všichni strnuli, nechápají, co se to děje, co to je za husu?

„Jaj, mamička moja, veď to nie je hus, to je satan. Ty si ju určitě počarila,“ přestal dělat polekaný Jožko vtipy na Fifinku.

„Počarila? Moju Fifinku? Kdeže! Ona dokáže ešte inšie věci! Skáče do výšky dvoch metrov a lieta. To tvoj pes nedokáže.“

Jasně, že si trochu vymýšlím, ale jinak to nejde, oni by se mi posmívali a to nepřipustím.

„Gužka, ide Čiko, už nemáte zakázané sa kamarádiť, už ani nepíská,“ ukazuje Linka žárlivě na Čika, který právě přichází.

„Čiko, poď sa pozrieť, mám hus,“ vítám mezi námi mého kamaráda.

„Čo z toho robíš taký cirkus! My ich máme asi dvacať, to nie je žiadny zázrak.“

„Ale pre mňa je to zázrak, volá sa Fifinka a je moja.“

„Nie je to obyčajná hus, Joža skoro uhryzla,“ vysvětloval Mirko Frydo Čikovi, „ ona ti dokáže veci, Čiko, to by si kukal. Vraj skáče do výšky a lieta! Veríš?“

„Ak je hus Gužky, tak hej. Ale prečo je priviazaná?“

„Nová metóda,“ oznamuje Linka.

„Nová metóda, to som nepočul. Predstav si, ak by mala Gužka desať hús a všetky priviazané – no to už môže mať aj koč a nak zapriahne ich namiesto koní.“

„Moje husy to dokážu, to si piš Čiko, ak budem chcieť, tak budú robiť aj kone.“

„Už zasa fantazíruješ! Husy ťahať vozy, to je šialenstvo. To som nikdy nepočul! To nie ako kone, tie majú inteligenciu a husy nemajú!“

„Ale budú mať, uvidíš! Lebo to budú cigánské husy. My im tú inteligenciu dáme a hotovo. Pozri, už teraz mám jednu husu, neskoršie ich bude viac a ja ich vycvičím všetké; budú ako vojáci, ver mi. Teraz ju idem napásť. Ak chceš, poď so mnou.“

Vzala jsem svoji husičku a vyrazila na pastvu a všechny děti za mnou závistivě koukaly. Moje Fifinka kulhá přede mnou a já držím provázek pevně a hrdě.

Bylo slyšet, jak Mirko Frydo říká, že taky bude muset sehnat nějaké husy.

„Vidíš, Čiko, už budú chcieť všetci husy. Stačí im ukázať len maličko a hneď sa opičia. Všetko chcú mať, čo mám ja. Lenže to nie tak, až prídem domov z pastvy, tak ju mamička zabije a bude k obedu v nedeľu – bude po husi.“

„To prečo si robila také divadlo pred deťmi?“

„Ako keby si to nevedel. Nič zaujímavé sa tu nedeje, žiadna novina, televíziu už každý pozerá a čo im natlčieš do hláv? Tak som spravila aspoň malé divadlo z husy, nak majú o čom premýšlať. Aspoň ten Jožo Zlejka sa prestane každému posmievať.“

„Ozaj skáče Fifinka?“

„Iba tak trocha, ak jej dovolí tá chorá noha. Vidíš, že krívá, má ju asi zlomenú, chuderka.“

„Tak ju trocha šanuj.“

„A čo také robím, šak jej nič nerobím, kľudne ju len vediem.“

„Ale mohla by si jej ten zbytočný motúz odviazať?“

„To v žiadnom prípade! Len jej ten motúz nechaj. Ona musí vedieť, že ja som tu pánom a musí poslúchať.“

„Gužka, všetky husy počúvajú pasačky a ani nedutajú. Nemusia mať ani motúze ani reťazy. Husy sú už tak naučené, poslúchať bez motúzov.“

„Ten motúz jej nechám, aby bola pri mne, jasné?“

„No dobre, ako myslíš, nakoniec je to tvoja hus.“

„Pozri, Čiko, tam sú gádžovky s husami. No len pozri, aké sú namyšlené, vidíš?“

„Mne sa nezdajú namyšlené, naopak vyzerajú unudene.“

„Dívajú sa na teba, asi sa im páčiš, a tebe sa páčia?“

„Vóbec, ani trochu.“

„A mne sa páčia, vidíš, aké majú vrkoče a tie sukne aké ony nosia pekné. Koľko ony majú tých hus! A ja iba jednu! A ešte chorú a chudučkú, ale ja ju napasiem. Héš, Fifinka moja, héš a papkaj!“

„Gužka, prečo ju tak preháňáš, šak ona ledva chodí.“

„Ty nevidíš, že len stojí, ani sa nehne, ani nechce žrať a pozri na tie slovenské husy ako žerú jako divé a táto moja ako keby mala diétu.“

Takovou ostudu mi dělá Fifinka před Čikem, vůbec mě neposlouchá, stojí na jednom místě a čumí do blba, vlastně ne, ona mi kouká přímo do očí a ani hlásku nevydá ze sebe, pěkně mě štve.

„Fifinka, hovorím ti, žer! Prečo ma nepočúváš, čo som ti spravila? Žer, pozri na svoje susedky, jako žerú, nehanbíš sa?“

„Veď ona ti nerozumie, Gužka.“

„Ako to myslíš, že nerozumie, mám na ňu hovoriť po cigánsky?“

„Tak som to nemyslel, stačí keď jej len naznačíš a ona poslúchne.“

„Fifinka? Už dobrú hodinu do nej hučím a ona sa tvári, ako keby bola hluchá. Pozri, tá gádžovka prútikom zháňá všetky naraz a ony ju poslúchajú. Treba na Fifinku už použiť prútik.“

A vzala jsem proutek a začala prohánět husu pěkně kolem pažiti, najednou husa gágá jako na poplach, už jsem jí rozvázala jazyk.

Čiko za námi běží a něco pokřikuje, není mu moc rozumět, milá husa gágá a gágá, až se přidávají i husy gádžovky. Najednou se všechny husy pobláznily, proháněly se jak divé, to jsem ještě neviděla! Všechny gágají, gádžovky si neumí poradit. Fifinka se zapletla mezi ně, tolik hus! Nemůžu se dostat k Fifince, je mezi ostatními, a která je teď ta moje? Provázek, Fifinka má provázek, ale kde je? Rozháním proutkem husy, á, tady jsi! Fifinko poď sem.

„Gužka, ty si sa zbláznila, prečo nám biješ naše husy?“ křičely na mě gádžovky.

„Zabehla sa mi moja Fifinka mezi vaše husy, tak som iba rozohnala tie vaše, ale biť ich nechcem.“

„Husy sa pasú a nie bijú.“

„Už som vám povedala, že ich nechcem biť, ale keď si to želáte, tak ja vám spravím po vôli.“

A pořádně jsem přetáhla proutkem husy i gádžovky, aby jim nebylo líto, že nedostaly. Vzala jsem si svoji Fifinku a odkráčela jsem od nich.

„Gužka, oni ti ubližovali? Udreli ťa?“ měl starost Čiko.

„To by si mohli skúsiť. Vidíš, tento prútik mal robotu.“

„Budeš mať zasa problémy.“

„A za to môže táto hus. No len pozri na ňu, aká je drzá. Ani sa nepohne. Leží si ako barónka, za to môže len ona. Hovorím ti, vstaň!“

„Gužka ona nemôže!“

„Prečo? Ona zasa nerozumie?“

„Má aj tú druhú nohu zlomenú.“

„Ako si na to prišiel? Nič nemá zlomené, iba je pekně drzá, dívá sa mi do očí a ani nemukne, to je výchova.“

„A to si jej chcela dať inteligenciu. Ale máš pravdu, táto je dosť neposlušná a drzá, takú som ešte nevidel.“

„To je zvláštné, ako začala gágať, keď bola s tými ostatnými husami, gágala o preteky a teraz jej jazyk zdrevenel. Asi mňa nemá rada, čo povieš?“

„Možno, ja neviem, ale dačo na tom bude.“

„Čiko, pozri sa na ňu, leží jako sviňa na tráve. Nemá cenu sa s ňou jedovať. Idem domov, nak ju mamička zabije, keď je taká neposlušná. Héš, Fifinka, ideme domov, vstávaj. Prídeš večer, pôjdeme na televíziu?“

„Prídem. Pozri sa na ňu, ona sa plazí po bruchu, človeče, to je frajerka.“

Jdeme po pažiti s Čikem a s husou, která je tak líná, že se plazí jako voják. Na pažiti před osadou je plno dětí i dospělí Romové.

Pokřikují na mě, jeden přes druhého: „Gužka, čo to máš za hus? Už si ju napásla? Ta je vypasená ako krava! Z tej bude husacina pre celú osadu, to bude hostina. To si ju dobre vycvičila, aj plaziť sa naučila.“

Smáli se, posmívali se mi, ale mně to nevadí, já vím, že mi závidí, všichni. Rozloučila jsem se s Čikem a šla domů.

„Mama, už som doma!“

„Dobre a kde je hus?“

„Dala som ju za dom.“

„Mala si ju dať dnu, musím ju zabiť a ošklbať. Verka, dones ju! Už si spokojná, že si pásla hus?“

„Hej, ale bola neposlušná, nevie vôbec počúvať.“

„Mama pozri, čo je s tou husou, voláká je divná, nechce sa postaviť na nohy,“ Verka donesla husu do kuchyně.

„Čo si s ňou porobila, Gužka, veď má obidve nohy zlomené. Ty si ju dobila?“

„Nie, mamička, iba s prútikom som ju prehnala.“

„To si viem predstaviť, jako si ju prehnala.“

Radši se jdu převléknout do izby, nemusím poslouchat, jak mamička láteří.

„Bélko, prečo si v izbe a nie vonka. Je tak krásne venku, sú tam všetkie deti.“

„Aby som počúval sprostosti, to radšej cvičím tu na gitare, Vlado ma urazil.“

„Čo ti povedal?“

„Že neviem hrať, že som slabý. Čo ty myslíš, som slabý muzikant?“

Nesnesu ten jeho smutný pohled.

„Nie si slabý, si lepší jako Vlado! To si pamätaj!“

„Myslíš to vážně?“

„Smrtelne!“

„Mám novú pesničku, počúvaj, “ a začal vybrnkávat na kytaře, jenže já tomu vůbec nerozumím, co hraje.

„Je to veĺmo pekné Bélko, ale smutné. Daj do toho trochu radosti.“

„Myslíš toto?“ změnil melodii.

„To je ono! Nacvič si to poriadne a potom ju zahraj Vladovi, ten bude kukať.“

„Gužkááááááááá,“ mamička na mne volala.

„Čo je, mama?“

„Čo si porobila s tou husou? Ty si ju dočista dokaličila, no len sa pozri!“

To je hrůza! Mezitím mamička husu oškubala, ale to nebyla růžová husa, ta byla tak barevná, nejvíce převládala modrá.

„Teraz mi povec, čo si s ňou robila?“

„Ja ozaj nič, takto ju zbili husy. Ja za to nemôžem, ona sa s nimi pobila!“

„Ešte aj klameš, no len mi povedz: bol s tebou aj Čiko?“

Vidím, že je zle.

„No on tam prišiel až potom …“

„To je jasné, toto ja nemôžem uvariť, to by sme dostali volákú chorobu. Žiadne mäso zajtra nebude. Čo len s tebou mám robiť?“

„Mara, daj jej pokoj! Tak uvaríš niečo sladké k obedu. Predsa nebudeš ju biť pre dajakú hus,“ tatko se mě zastal.

„To ty si jej dovolil pásť. Neviem čo z toho dieťaťa bude. Prečo nie je ako ostatné deti? Tvoja mati vie, že máme hus, tak vieš dobre, že prídu a čo im dám?“

„Tak skoč k susedke Kardošovej, nak ti predá sliepku a je to.“

Rapotačka nebude. Ještě, že je tatko doma!

„Mamička, čo urobíš s tou husou, dáš mi ju?“ zeptala jsem se mamičky za chvíli, když se uklidnila.

„Čo s ňou budeš robiť?“

„Pochovám ju dôstojne, urobím jej hrob.“

„Ale to ti hovorím, daj ju poriadne hlboko, aby ju nevytiahli psi, rozumela si?

Gužka povedz mi, v škole sa tak dobre učíš, si poslušná, tak prečo mi doma vystrájáš také somariny?“

Neumím na to odpovědět, protože si myslím, že nic špatného nedělám.

„Mamička a prečo my nemáme aspoň desať hús alebo dvadsať?“

A na tohle neuměla odpovědět mamička a pořádně se namíchla a dala mi pěkný políček. A tak jsem radši utekla ven i s husou. Za naším domem jsem vykopala jámu a milou Fifinku jsem pochovala, jak se patří.

Už nikdy víc nebudu pást husy, nikdy…

 

Odoj áry báry pažiťa,

kin mange mamo papyňa.

Ajse šukár párňóra

Sar hi la raklióra.

 

Phírá la te pásinel

káj te ovel thúli, láči

Cchutny ovla pro pekáči…

 

Tam venku je velká louka,

kup mně mamko, husičku.

Tak pěkná bílounká,

jakou má jen gádžovka.

 

Já ji budu pásti,

aby byla tlustá, dobrá,

na pekáči bude chutná…

 

 

 

 

 

Ještě máme celý měsíc prázdnin, možná je srpen nejteplejší měsíc v létě, aspoň si to myslím, protože je opravdu hodně teplo a hodně veselo. Celá osada vzůru nohama, co osada! Celá dědina! Představte si to, bude svatba a ne ledajaká! Cikánsko-slovenská. Konečně si dali říct rodiče Maryšky a Paľa a dali souhlas, aby se mohli vzít! To je nádhera. Možná je donutilo k rozhodnutí to, že opravdu čekají miminko, vždyť na tom denně pracovali usilovně v háji, já jsem to moc dobře viděla a Čiko měl tentokrát pravdu, když tvrdil, že jí nedává žádný kyslík, ale něco jiného. Jsem moc ráda, že to takto dopadlo!

Pro osadu je to velká událost, to je událost, i když je jen romská svatba, jenže tato je navíc výjimečná. Musí se Romové trochu ukázat a to v každém směru, i když nejsou tak bohatí, musí dostat nevěsta věno, jak se patří.

A chovat, chovat se musí opravdu důstojně, jak od nich očekávají gádžové. Žádné hádky, žádné bitky, něco takového gádže nedělají.

Každý z Romů má starosti, jaký že to mají donést svatební dar.

Romský předseda to vyřešil za všechny. Povolal všechny Romy na pažiťu a zahájil schůzi.

„Viete dobre, že Zlejka ako aj my nemá toľko peňazí a keby sa aj nám stalo, že by se nám deti pobláznili a povydávali by sa do gádžov, tak aj on by nám pomohol. A preto namiesto darov mu dáme hotové peniaze.“

„A kde my zoberieme toľko peňazí?“ odporovali mu Romové.

„Myslím to takto. Každá rodina dá po päťsto korún. To nie je tak veľa, ak sa spočítá, koľko ľudí je v jednej rodine. Predsa máme dajakú hrdosť, nedáme sa zahanbiť pred gádžami.“

„To je pravda, ja hrdosť mám, ale kde mám vziať tých päťsto korún? Pri toľkých deťoch, však vieš Ďulo, koľko ich mám.“ ozval se smutně Ďulo Pociko.

„Všetci máme plno detí, aj keď je pravda, že ty si nás všetkých predbehol. Nemusí tvoja žena každým rokom rodiť. Peniaze si požičaj. Pozri, Janinka je doma z Čiech a má dosť peňazí, on ti požičia.“

„Ani ja teraz pri sebe nemám peniaze, do výplaty ďaleko, mám ísť aj ja k Janinkovi?“ Jano Suchy se také hlásí.

„Pravdaže! Treba ísť. Aj ja si pôjdem vypožičať. Kto nemá doma toľko peňazí, nak sa prihlásí a pôjdeme všetci k Janinkovi. On nám dá a na výplatu, alebo ak dostaneme dôchodok, tak mu vrátíme a je všetko vyriešené,“ zakončil romský předseda svou řeč.

„Ale je rozumný ten náš predseda!“ kdosi zvolal.

„On náš predseda má vždy dobré nápady.“

„Nadarmo on nečítá tolko knih a počúvá rádio. Stade on bere tie rozumy.“

„ Báro goďaver, amaro Ďulo!“ (Velmi je rozumný, náš Ďulo!)

„Ďulo a či schôdzovať budeme len tak nasucho, trebalo by dačo vypiť.“

„Nuž, môžme. Dáme každý po desať korun, nakúpíme vínka a môžme zapiť aj našu romskú nevestu. Ja dávám tu desať korun, poskladajme sa a nak dakto skočí do gádži kúpiť víno. A ja dôjdem k Janinkovi orodovať za nás všetky.“

Najednou nás je ještě víc než při schůzi, děti, mládež i dospělí i staří. Je nás jako máku, plná pažiťa a řeknu vám, je tu hodně veselo. Během chvilky si naši otcové dotáhli své nástroje a hrají jako o život, hrají čardáš a mladí i staří tancují.

A můj tatko přestal hrát, opřel svou basu a bere mamičku do tance, to je pro mě nejhezčí pohled, takto se na ně dívat, jak jsou v tanci krásní, bezstarostní, vnímají jenom sami sebe…

 

O ča, Roma bašav mange

pre lavuta, bašav mange ando ghelibe,

the khelav mra romňaha!

 

Likerá la le pásostar

ando jaka pre ma dikhla,

odá hi mro dživipen,

kamav tut, me igen mange phenla…

 

Hola! Cikán, zahraj mně na housle,

zahraj mně do tance,

ať tančím se ženou svou!

 

Obejmu ji kolem pasu

do očí se mi bude dívat.

Toto je můj život,

miluji tě moc, mi bude říkat…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konečně je tu svatba, jakou jsem ještě neviděla. No bodejť! Na naši romskou svatbu jsem zvyklá, ale tato – to je něco docela jiného!

U nás, když si chce vzít Rom Romku, tak jednoduše si ji vezme a uteče s ní do světa. Svět, nevím, až kde to je, ale zkrátka pár kiláků od osady. Tam s ní žije asi týden, no a potom, jak se vrátí zpátky do osady, jsou z nich manželé.

Se vším všudy i s rodičovským požehnáním, potom je teprve velká oslava, pije se a veselí trvá až tři dny, ne-li více. No a je po svatbě. Že jsou úředně manželé, na tom nezáleží, to se může provést po letech. Tak to provedli i moji rodiče, až při šestém dítěti je oddali na místním výboře.

„Oddací list nie je dôležitý, to je iba papier pre pánov,“ tvrdí náš děda,“ to že sú manželia, dokazuje ich láska a vernosť až po hrob, to je pravé manželstvo.“

Ale u gádžů je to zcela jiné. V první řadě jdou rodiče ženicha na pytanky k nevěstě, jasně, že rodiče tu nevěstu dají, co mají dělat, když tolik peněz je to stálo. Výdaje náramné, ke všemu ještě bříško roste nevěstě a potomek se hlásí na svět, aby nepadla hanba na rodinu, s radostí jí sňatek povolí.

Potom následuje obřad v kostele. To je vám nádhera! Kostel je přeplněn a pan farář má jako obvykle hlavní slovo. Usmívá se na nevěstu, která je hezká jako obrázek, a na ženicha, který má své modré oči plné slz. Jak je dojat nebo zamilován?

„Čo Boh spojil, člověk nikdy nerozdvojí.“

Tímto výrokem skončil obřad v kostele, od kostela k národnímu výboru a další obřad. Je nás svatebčanů plno, skoro celá osada a skoro celá dědina. Všichni jsme se ani nevešli do obřadní síně, tolik nás je. Jenže na naše Romy jsou moc zdlouhavé takové ciráty a dávají to dost hlučně najevo.

„Ajso dilinipe, akajso bijav, tavka laha má sůťa so keren ajse zdržovačky! Taká sprostá svatba, taká blbosť, aj tak už ju prespal, tak načo robia také zdržovanie.“

„Nek den palenka prypijaha lenge a má hi! Nak dajú pálenku a my im pripijeme a je po svatbe!“

„Romale, čiten, makeren ladžavipen!“

„Romovia, buďte ticho, nerobte hanbu!“ okřikl Romy předseda Šuli, jenže Romové si nedali říct a netrpělivě se vrtěli.

Je vidět, že Romové drží pěkně spolu a mají také svou hrdost. Vybrali dohromady dvanáct tisíc korun a odevzdali je Zlejkovi, aby měl na věno pro svou dceru.

„Nikdy vám to nezabudnem!“ přijal Zlejka peníze se slzami v očích.

Na jedné straně sedí gádže a na druhé Romové a mezi nimi v uličce novomanželé: Cikánka a gádžo, kteří uzavřeli sňatek na celý život.

Mělo by jim už dojít to, že tímto manželstvím vlastně vzniká jakési spojení, černí, bílí, všechno jedno, všichni jsme lidi. A nebo se tváří tak cize, že nemají ještě vypito? No uvidíme!

Konečně jsme na velké zahradě u gádžů, protože je léto a je hezky. Stoly jsou sakra velké a na nich tolik dobrot. A těch dortů! Ráj dobrot! Po jedné straně Romové a rodiče nevěsty a po druhé straně gádže a rodiče ženicha. Uprostřed stolu sedí novomanželé a čestný host pan farář a vedle něho náš romský předseda Šuli v roli stařešiny. Potom jsou ještě další stoly a je jich dost.

Na pódiu je romská kapela, jak jinak, vždy, když je nějaká svatba, pozvou si cikánskou kapelu, a toto je naše společná svatba. Hrajou naši Romové, Bumbajova cimbálovka, a hraje tam s nima i náš tatko. Všichni slíbili Šulimu, že nebudou moc pít, aby neudělali ostudu Zlejkovi. Dokonce i Nemák cimbalista se chová důstojně a vážně, jenže on to nemusí předstírat, on má stále vážnou tvář, dokonce až příliš. Všechno je v naprostém pořádku, svatba, jak má být.

Po polévce a hlavním jídlu má ke všem proslov a přípitek pan farář. A je požádán i náš předseda Šuli o přípitek a zhostil se toho na výbornou!

„No keďže ste ma požiadal o prípitok, nuž tak ja rád vám pripijem a poprajem. Čo sa u takých vecí praje? Láska, tú nepotrebujú, majú ju až až, to je v poriadku. Zdravie, to vám prajem novomanželia zo srdca! To je náramně dôležité, to by som aj ja potreboval. Ako viete, som dôchodca, takže zdravie, to je veľmi dôležitá vec. Ale ja by som vám chcel priať niečo naviac. Toleranciju, to je také ťažké slovo, že ho ani neviem vysloviť, ale tá je pre vás v budúcnosti veľmo dôležitá. Nič nie je dôležité tak, jako keď sa dvaja ľúbia a k ľúbosti patrí aj to, že vznikne rodina, a vaše dieťatko bude, povedzme si pravdu, trocha rozdielne, a preto budete mať ťažkosti s výchovou, a čo len to! Ako mu budete vysvetlovať, keď pôjde do školy, že je trocha iné jako ostatné deti? Ak ho budú odstrkovať ostatní, pri takých momentoch treba veľa, veľa sily, veľa lásky, porozumenia a tu treba toleranciu ostatných, okolia, aby dieťa netrpelo předsudkami. Na takéto chvíle sa treba prichystať, aby ste to zvládali na jednotku. A teraz pripíjám na to, aby v srdciach ľudí vznikla láska voči ostatným, aj nám Rómom, lebo už ty Paľo si jedným z nás. Veď dnešným dňom vzniká mezi nami akési púto rodinné. My Rómovia ťa Paľko mezi nami prijímame jako svojho a vy prijmite Maryšku tak isto jako svoju. A preto všetci jedným razom pripime manželom na šťasný spoločný život, aby sa im darilo len čo najlepšie. Na zdravie!“

„No Šuli, lepšie by som ani ja nevedel, dobre si to povedal!“ pochválil pan farář našeho předsedu a utíral si slzu, která mu skanula po tom tlustém líci.

„Amáro preceda, báro goďaver! Džanel te vakerel, sar odá ministery! Náš předseda umí mluvit jak ministr, on je moc chytrý!“

Romové nepřestávali s chválou na Šuliho, a naše mladé Romky? Ty se vymódily jako na přehlídku, jedna hezčí nežli druhá, a kluci romští? Ti hlídají holky jako ostříži před klukama gádžovskýma.

Zábava pokročila, víno a pálenka se jen prolívá a chutná všem, bez rozdílu. I muzikanti zapomněli na sliby a pijou na záhal! Svatba jak má být, sólo novomanželů se mi hrozně líbí, potom mají sólo rodiče a potom každý chce mít sólo, ale to nejde! Muzikanti si ani neodpočinou od hraní.

Už je hodně pozdě a zábava je v plném proudu, už nejsou vůbec gádže cizí, dokonce se s Romy i objímají a tancují s Romkami. Jenže to se nelíbí Romům, něco visí ve vzduchu! A není to dobré.

Jeden gádžo si poručil muzikantům zahrát písničku a to co si dal zahrát, to se vůbec nelíbilo Romům.

„Ty jsi, Martine, strom zelený, tobě nebylo třeba ženy…“

Romové si špatně vyložili text písně.

„Šunes Fero? So dilavel o ráklo? Že tebe netreba ženy, to myslel na Paľa, že vzal Cikánku! Našu Maryšku takto urážať, nás všetkých, do cigáňov takto na nás!“

„Ále to nie je pravda! To je taká svadobná pesnička!“omlouval se zpěvák.

„Len neklam, ja viem, my všetci vieme, ako to myslíš!“ nedal se Pociko a pořád tvrdí svoje, už má pořádně vypito a vůbec mu to nemyslí, ono mu to nemyslí, ani když je střízlivý.

„No na moju dušu, nič zlé som nemyslel,“ stále trval na svém gádžo, jenže to už bylo pozdě, muzikanti přestali hrát a všichni se dali do hádek.

„Ešte povedz, že sa ti naše ženy nepáčia?“ strkal do gádža Pociko, který nerad souhlasil, že jeho Ilona tancovala s gádžem.

Slyšela jsem jak na ni křičel: „Gádža sa ti zachcelo! Aj ty chceš bieleho jako Maryška, ty lundra jedna, tak by si chcela chlapa! Ty jedna sviňa neumytá, ja ťa naučím takto za chlapama brúsiť očami a krútit so zadkom na chlapov!“

Chudák ženská nevěděla, co má na to říct, styděla se až hrůza. To bylo to ticho, které viselo ve vzduchu a už to začalo. Čiko ke mně přiběhl.

„Gužka, už to začalo. Už sa rúbajú, poď sa pozrieť!“

To je něco! Vidím jak Nemák vyskočil od cimbálu a rovnou si to míří ke své ženě Eče! A křičí na ni jako pominutý.

„Ešte povedz, že si netancovala aj s tym gádžom. Na to si prišla na svatbu? Ja som ti doma prikázal, budeš sedieť u stolu ako pribitá, ale ty nie! Ty sa musíš ukazovať!

„Veď celú dobu som u stolu tu s panom farárom,“ obrací se třesoucí se Eča pokorně na svého muže.

„Upokoj sa, prosím. Však sa pekne zabáváme, pekne sa chovaj, veď sme na svadbe,“ pan farář s úsměvem uklidňoval Nemáka.

Jenže na něj to neplatí! Jakmile svraští Nemák obočí – je zle!

„Aj vy pan farár ste dobrý fifík na ženy,“ farářovi zamrzl úsměv na tváři.

„Nerúhaj sa, synak, nebuď taký hriešny, nak ti všetci svätí odpustia!“

„Ja sa s tvojimi svätými nekamarátím, mne ich netreba! Nak stoja pri vás, vaša kuchárka vám nestačí, to ešte by ste chcel aj Cigánku, tak to teda pán farárko nie!“

To už bylo i na faráře dost. Bouchl do stolu s takovou silou, že mísa poskočila na stole a obsah guláše vystříkl na tvář pana faráře.

Gádže v domnění, že farář je od krve, povstali jak jeden muž a chrání ho.

„To ste prišli biť našeho farára, tak to teda nie! Pán farár, čo je, ste zranený?“

Pan farář, aby nebylo nazmar drahé jídlo, žvýká maso a zřejmě mu chutná.

„Moji milí, ten guláš sa vám podaril, kto ho varil? Na, ochutnaj, je naozaj výborný!“ nabízí vystrašeným věřícím pan farář a vesele se dál cpe.

Mezitím už vesele mydlí Nemák svou polovičku a není sám. Ilona také příjímá rány od svého muže, jenže je o něco mladší než Eča a daří se jí utéct od Pocika, krouží kolem stolů a on za ní.

Nemák nešetří slovy a nadává na Eču na plné kolo.

„Aj farára by zviedla, všetko jedno!“ vykřikuje.

Ale gádže neradi slyší o faráři něco špatného.

„Na pána farára nám nešiahajte, to nikdy nedovolíme!“

„Trebalo by mu tiež narezať na tie tlsté pysky!“ křičí někteří Romové.

Jenže náš pan farář se umí bránit sám a dobře! Přemístili ho gádže k dalšímu stolu a tam zase velká mísa s bramborovým salátem, také se jim vydařil.

„Moji veriací, ja sa nebojím nikoho!“ a bouchnul opět silou, že by mu kdekdo záviděl. Tentokrát převrátil bramborový salát a ten se mu vysypal přímo do klína. To neměl dělat!

Vrhli se na něj psi a začali ho olizovat a sem tam si i kousli. A milý farář až teprve teď je od opravdové krve!

„Pomóóóóc, farár je od krvi! Zažeňte voľakto tých psov!“

„To nič, to je pán farár od guláša červený,“ protestuje gádžo „ to sú naše psíky, tie mu nič nezrobia, len ho olížu. Veď je svadba, nak sa aj psi nažerú.“

Ale není to pravda, pan farář opravdu krvácí a nejsou to žádní pejsci, jsou to velcí psi a jsou pěkně hladoví. Asi jim připadá farář jako dobrá potrava.

„Ľudia boží! Pán farár krvácá ako žena pri pôrode! Ratujte ho, veď máme len jednoho farára, jediného v dedine! Kto nám bude odriekať naše deti?“ křičela máma ženicha.

A to je vzalo. Bez faráře by nebylo křtin ani svateb ba ani pohřbů. A vrhli se na psy, pochytali je a uvázali k boudě. Od psů byl klid, horší to bylo se svatebními hosty, ti byli ve svém živlu.

Muzikanti dávno přestali hrát, mlátilo se to jedna radost, jako na povel, házeli po sobě, co jim přišlo pod ruku. Sem tam flaška, sem tam i kuře pečené, to už nebyla svatba, ale zápas černí a bílí, každý něco dostal, někdo políček, někdo svatebním darem, každý něco schytal, i naše mamička chytla od tatky pořádnou facku.

Tatko také žárlil na mamičku, aby se nezahanbil, také dokázal, že je správný chlap. Všichni udělali pořádnou ostudu před gádžemi. Jediný, kdo se choval důstojně, je náš předseda Šuli, každého uklidňoval, usmiřoval, ale nebylo to nic platné, nikdo ho neposlouchal.

Všichni jdeme domů, do osady, zůstali tam jenom nevěsta a její rodiče, vždyť oni jsou už rodina, drží spolu, nevěsta hodně plakala, velká ostuda!

Její noví rodiče gádže jí domlouvali: „To nič, však boli napití, to sa prepáčí. A nezačali vaši Rómové, ale náš sused gádžo, netreba ti plakať!“

Tak ji utěšovali, ale já si myslím, že slzy k svatbě patří.

A Romové? Dávno zapomněli na rúbačku a vesele jdeme všichni domů a muzika hraje ostře. Ženy už také zapomněly na bitku a vesele doprovází písněmi svoje drahé polovičky.

„A že bola dobrá svadba, čo povieš, Šuli?“

„Svadba bola dobrá, čo je pravda! Veľa jedla, veľa pijatiky, len tej bitky keby nebolo!“

„Ale, dobrá svadba bez poriadnej bitky ani nie je svadba!“

A tak je všechno dobré, už je ráno, svítá a nehrajeme a nezpíváme jenom my Romové, doprovází nás i zpěv ptáků a ráno začíná vesele.

 

 

Kamende sia o bijav (U nás byla svatba)

 

Zabudni na tie chvíle,

ja pomaly zabúdám, viem bolo to tak milé,

rada zaspomínám…

 

Bolo to kdesi v háji,

a práve bol tu máj

nežne si ma bozkával

a šepkal rád ťa mám…

 

Romský text?????

 

 

 

 

 

 

Podzim (jéso)

kapitola čtvrtá

 

 

Prázdniny jsou pryč, znova jsou tu povinnosti – škola! Pomalu končí září a blíží se podzim a za ním zima a zimu nemám ráda, nic naplat, já ani nikdo to nemůže změnit. Už ani na televizi nemůžeme koukat dlouho, abychom byli vyspalí a čerství ve škole, je to nanic, samé zákazy, to není žádné dětství.

Ale ještě se drží teplíčko, prý to je babí léto, všechny děti jsou na pažiti a sbírají chrousty, to děláme každý rok, máme takovou soutěž. Posbíráme je a dáváme do skleniček a potom si hrajeme na vojáky, pokaždé jich ale hodně odletí a nakonec nám jich zbude málo. Já a Čiko jdeme taky, jenže my s Čikem jsme si udělali zlepšovák na chrousty, nám tak lehce neodletí. Sklenky jsme vymazali lepidlem, tentokrát vyhrajeme soutěž my!

„Už sme tu, už sme tu! Linka, Mirko, už dlho zbieráte? Kolko máte?“

„Pozri, ja mám skoro polovku,“ ukazuje hrdě Mirko sklenku s chrousty.

„Júj, tie su veľké, pekné!“ ale dá to pořádnou práci honit se po pažiti a lézt po kolenou a sbírat ty hnědý potvůrky.

„Čiko, budeme mať spolu v jednej sklenke, ale ja nechcem veľké, v žiadnom prípade. Len také malé, jasné?“

„Lenže to sa bude horšie plnit, nebude vidno nič,“ má starosť Čiko.

„Veď vieš, oni sa nalepia, nám neuletia, nič sa neboj a zbieraj.“

A sbíráme jako diví všichni, všechny děti, každý chce vyhrát, snaží se, jenže jim to nebude nic platné, vyhrajeme my!

A už skoro máme plnou sklenku od okurek, to je chroustů. Ale jsou ti naši nějak divní, málo se hýbou.

Á, já už vím proč, ona se jim totiž odlepila křidélka. To je zlé, to bychom je nemohli vypustit, oni by nevyletěli.

„Čiko, to sme spravili sprostosť, čo teraz?“

„Ja som ti vravel, takto nie, Gužka. Lenže ty máš svoj rozum a nedáš si povedať. Ešte si hovorila, že je málo lepu.“

„Teraz sa nebudeme hádať. Musíme spraviť niečo, aby na to deti neprišli, jasné?“

„A čo im povieš?“

„Volačo si už vymyslím, musíme to vyhrať my. Ja ich všetky povolám a ty zatvor sklenku.“

„Poďte sem všetci a ukážte, koľko máte!“

Všechny děti se shlukly kolem nás.

„Ešte chvilku musíme zbierať, Gužka. To nie je spravodlivé, ja ešte nemám hotové,“ okřikli mně Jolanka Zlejková s Lajom Bujakom.

„Ja sa nehrám,“ přidal se i Mirko, „ešte sme neskončili.“

„Ale my áno. Už máme plno, to znamená, že sme vyhrali, pozrite všetci, plná sklenička,“ zvedla jsem sklenku do výšky, aby každý viděl.

Smutní a zklamaní se dívali na moji skleničku s chrousty, kteří se ani nehýbali.

„Gužka, ale sú voláké divné, prečo sa nehybujú?“

„Lebo sú natlačené na seba! To je jasné, je ich tam strašne veľa,“ pohotově jsem odpověděla.

„Tak dobre, vyhrali ste. Tak ich môžete vypustit.“

„Kdeže, ja ich vôbec vypustiť nemôžem. Ja si ich totiž nechám a budeme robiť experiment.“

„Aký experiment? Čo to je?“ zvědavě se vyptávaly všechny.

„To je vedecká práca,“ uklidnila jsem je.

Najednou se mezi námi objevil můj tatko. Co se děje?

„Gužka, skoč k slepému Aladárovi, že potrebujem strunu Éčko, nak mi ju pošle. Ale razom, ak prídem domov, aby tam už bola, dobre?“

„Idem. Čiko, poď so mnou! Majte sa, ja musím ísť, počuli ste?“

Tatko mě zachránil, nemusím jim všechno vysvětlovat. Nakonec by to mohlo prasknout a pravda by vyšla najevo.

K Aladárovi jsme vešli zrovna, když si dávali baštu.

„Aladár, otec ma posiela, že mu máte poslať strunu E.“

„Dám mu, dám Gužka, len nak sa najem. Joláňa, nemáš kúšťok mäsa na tie halušky?“

„Nemáme žiadne mäso, kde by som ho vzala. Trocha oškvarkov je na nich.“

Bylo mi ho strašně líto, že nemá žádné masíčko, tak jsem otevřela sklenku a vylovila pár chroustů a hodila jsem mu do mísy na halušky.

Aladár si pochutnával na haluškách i na chroustech.

„Joláňa, to sú dobré oškvarky, také som ešte nejedol.“

„Kuchárku lepšiu jako som ja by si nenašiel, muž môj,“ vytahovala se Jolánka a vůbec si nevšimla, že její muž má pusu celou od krve.

Vzali jsme strunu a vypadli ven.

„Gužka, prečo si to spravila? Čo ak sa mu volačo stane?“ Čiko nesouhlasil s tím, co jsem udělala.

„Bolo mi ho ľúto, že nemá mäso.“

„Skoro som sa pozvracal, ako mu praskali pod zubami tie chrústy a pysky mal samú krv.“

„Vidíš a jemu chutili! A ako! Počul si to…

„Ratáááááá, ratááááá, ľúdia pomôžte!“ jako splašená křičela Ilona Pociková a běžela jako pominutá a mávala rukama ve vzduchu.

A to už se sbíhali Romové a křičeli jeden přes druhého. „Čo sa stalo? Čo sa stalo?“ Na dvoře u Pocika je teď plno a každý má v očích velký úlek.

„Ilona, nekrič a povedz, čo sa stalo,“ vyptávají se Romky.

„Bože, dieťa mi umierá, po celom tele sa jej narobili vyrážky, také červené.“

„Má aj horúčky?“

„Má strašne vysoké, asi na tristo.“

„Treba zavolať doktora!“

„Doktora netreba, zavolajte Zágiku!“

„To je pravda, pre Zágiku treba poslať.“

„A kdo pre ňu skočí? Každý sa tam bojí k nej ísť. Nak ide dajaké decko!“

„Gužka, nak ide k nej. Gužka sa s ňou kamarádí.“

Schovávala jsem se za Čikem, ale moc mi to nepomohlo, viděli mě.

„Gužka, poď sem, celý deň narábaš s chrústami, počula si? Pôjdeš k Zágike!“

Mamička mě zatáhla za ruku a nařizovala, co mám dělat. Jí nelze odporovat.

Poslušně jsem se otočila a namířila jsem si to k Zágice a Čiko se mnou.

„Musím, Gužka?“

„Musíš, predsa ma v tom nenecháš samu.“

„Idem, ale iba kvôli tebe, aby si vedela. Nemali by lepšie, ak by šli po doktora? Čo ak má kiahne (plané neštovice)? Očkovali nás v škole proti tomu, ale ináč je to detská infekčná nemoc. Neviem, na čo na to potrebujú bosorku.“

„Táto bosorka je romská doktorka. Jej veria viacej ako doktorovi. Čo narobíš, oni si to nedajú vysvetliť, pre nich Zágika je všetko.“

„To znamená, že k doktorovi absolútne nechodia?“

„Len v krajnom prípade, ak sa porežú alebo rodia, a donedávna chodila aj pôrodná babka odrodiť deti. Ak povie Zágika mazať rany, tak sa maže, ak povie piť bylinky – pije sa !“

„A ty Gužka jej dôveruješ?“

„Ako kedy. Dá sa povedať, že hej, pozná toho veľa a vyliečí.“

„Ja tomu neverím! A teraz ti slubujem, že zo mňa bude doktor. Budem doktorom!“

„Liečiť ľudí sa ti páči?“

„Zaujímá ma to až veľmi. A ty čím budeš, až budeš veľká?“

„Nemám predstavu, u nás je to iné jako u vás! Ty si jedináčik, nás je veľa. Ak vyrastiem, kto vie či nebudem musieť do roboty, to neviem. Ale chcela by som byť študentka.“

„Zabúchaj na dvere. Už sme tu.“

„Kdo to je? Čo tak búchate, chcete mi zvaliť dom? A to ste zasa vy?“

„Zágika, u Pocika je choré dievča, volajú ťa!“

„Zlámala si nohu, alebo má kašel?“

„Vyrážky sa jej nametali po celom tele a má aj horúčky.“

„Jako vyzerajú tie vyrážky?“

„Ja som ju nevidela, musíš vidieť.“

„Doktor ju videl?“

„Neviem.“

„Idem deti, idem. Ale musíte ma odviezť na vozíku. Pri tomto počasí ma nesmierne bolia nohy, to by som nezvládla.“

„To naozaj by si nemohla dôjsť ten kúšťok?“ Čiko přemlouval Zágiku.

„Ozaj nie. Či sa bojíš? Taký silný chlapec, ty to zvládneš!“

Nedá se jí to vymluvit, jako hraběnka se poveze po osadě. Pobrali jsme mastě, které nám ukázala, naložili jsme ji na ten její rozbitý vozík a jedeme.

Před Pocikovými jsou už všichni Romové a očekávají Zágiku jako Pána Boha.

Pomáháme jí s Čikom z vozíku, jak je stará, tak je těžká.

Ilona neustále naříká a pěkně hlasitě a není sama. Romky jí pomáhají naříkat, je tu takového křiku, že není ničemu rozumět.

„Tak sa ukľudnite,“ zakřičela Zágika, „Ilona, videl dievča doktor?“

„Tri dni ako som bola u neho, povedal, že sú to kiahne.“

„No dobre, idem dnu sa na ňu pozrieť.“

Všechny se natlačily do malé světničky, jenže Zágika udělala pořádek.

„Nie všetci, počkajte vonku, takto sa nedá pracovať.“

A vytlačila zvědavce ven. Na posteli leží osmiletá Vierka bezvládně, v horečkách a je celá zabalená v hadrech.

„Daj jej dole tie handry, Ilona!“ nakázala Zágika.

Ilona poslechla a svlékla Vierku úplně. Ó, to je hrůza! Takhle nevypadají neštovice, to vím i já! Po celém tělíčku má velké vyrážky asi jako mince pětihaléře a rány jsou hodně hluboké.

„Tak toto nie je detská choroba. Tu zasiahli čary! Niekto mi fušuje do remesla.“

Výrok Zágiky nás všechny ohromil.

„Vidíš Ďulo, ja som ti vravela, daj tomu pokoj, že na nás príde nešťastie. Ale ty nie, ty si nedal pokoj!“ vykřikovala Ilona zalamujíc rukama.

„Tak von s pravdou! Čo kde máte, povedz! Akých nepriateľov, čo ste spravili nekalé?

„Len povedz, Ďulo!“ křičela nešťastná Ilona na muže.

„Tak hovor pravdu, lebo chceš, aby dievča pošlo?“ nařídila Zágika Ďulovi, aby kápl božskou.

Ďulo vyšel ven a za chvíli přišel i s mísou plnou masa, dal to na zem a třesoucím se hlasem povídá: „Toto, pre toto! To som nemohol tušiť, veď to nie je prvý raz. Vždy sa mi to podarilo a až teraz…!“

„Na všetko na svete sa raz príde, aj toto muselo prasknúť. Bral si to len jednomu gádžovi, tomu istému?“

„Nie, vždy to bolo u iného gádža po dedine.“

„Až sa naštvali a pozvali si dajakú bosorku, ktorá by im mala pomôcť, oslobodiť ich od zlodeja, lebo sa chytit nedá, lebo ten dotyčný vie náramne utekať, nemám pravdu?“ Zágika mluvila najednou jako soudce.

Ďulo se styděl, hlavu svěšenou, jen pokyvoval.

„Tak sa dajme do roboty! Ilona ty mi povedz, čo nosí dievča do postele, keď ide spať.“

„Čo by nosila. Má takú košieľku na spanie, ale nemôžem ju nájsť. Voľakde sa zapotrošila!“

„Ja myslím, že viem kde bude. Za domom hádžete smetí, tam sa pôjdeš pozrieť a budeš hladať. Musíš ju násť, je to veľmo dôležité.Vec sa má tak: dal porobiť tomu, kdo je vám najdrahší, to znamená deťom. Získali košieľku vašej dcérky a porobili ju, vyhodili na smetisko. Ako bude hniť tá vec – bude hniť aj majiteľka košieľky. Koľko dier bude v košieľke, toľko dier bude aj v dievčati. Tak my musíme nájsť tu košielku, vyperie sa, oschne, vyžehlí a diery sa zašijú. Toto sa musí spraviť, dievča sa uzdraví. Ak nie, bohužial je zle, niet pomoci.“

„Zágika, všetko spravím, ako si nakázala a nedáš jej aspoň dajakú masť na bolesti?“

„Pravdaže, daj lavór, trocha teplej vody a čistú handru, trocha ju poumývám a natriem.“

Ilona na slovo poslechla, dala Zágice věci, které požadovala, a šla ven hledat košilku a s ní šly všechny Romky. Jen aby tu košilku našly! Aby se Vierka zachránila. To je hrůza! Co všechno dokáže zlodějna. Pro kousek masa by přišli o dítě, ještě, že můj tatko nekrade. Nic takového se nám nemůže stát.

Zágika myje Vierku a ona sténá a pláče, určitě má velké bolesti. Řeknu vám, je to hrozný pohled, nemůžu to pochopit. A ani Čiko, je celý bledý a vystrašený a není sám, všichni, co jsme tady, jsme na tom stejně.

Namazala ji jakousi mastí a dala ji vypít nějaký čaj, děvče se uklidnilo a pomalu usíná.

„Zágika, Zágika, našla som ju! Našla! Pozri, to je ona!“ ukazuje nějaký hadr samé cáry a vypadá to jako košilka, hodně děravá a jsou tam nějaké uzlíky.

„Mala som pravdu. Vidíš, tieto uzlíky v tom sú čary. Treba košielku vyprať ako som hovorila a potom uzlíky rozviazať. Pôjde to pomaly, ale pôjde. Vyhrali sme, bude to dobré. A ty Ďulo Pocik, namiesto kradnutého mäsa si daj obyčajnú polievku.“

„Už nikdy, to bola moja posledná krádež. Čo žiť budem, už nikdy viac!“

„Ak nedodržíš tento sľub, odídem a nechám ťa. Tu sú svedkovia, ktorí všetko počuli.“ hrozila Ilona svému muži a ukazovala rukou na Romy.

„Tak sprav všetko, ako som ti nakázala a po troch dňoch po mňa pošli. Dievča bude v poriadku. A ty Gužka s Čikom, ideme nazad. Odvezte ma domov.“

Ani nám nevadilo, že ji máme odvézt, zaslouží si to.

Ilona se už uklidnila, Romky jí pomáhají, jak se dá, a my vezeme Zágiku domů.

„Donieslo sa mi, Gužka, ako ste zaspali v háji. Ja som vám vravela, že mi nemáte fušovať do remesla.“

„To nebolo tak, Zágika. Čiko poplietol malinovky. To sa nestalo náročky.“

„Všetko viem, druhý raz to neskúšajte. Z milencov sa stali manželia aj bez vašej pomoci. A kde vlastne bývajú? Nie sú ani vidieť.“

„Rodičia Paľa sa im postarali o byt v Leviciach, lebo chcú bývať sami a chodia na návštevy v nedeľu – raz ku Zlejkovcom a raz ku gádžom.“

„To je rozumné.“

A už nepromluvila ani slovo.

Chtěla jsem se zeptat na spoustu věcí, ale to už nemá cenu, už nechce mluvit…

 

——————————-

 

Povím vám, to se už ani nedá vydržet! Není jednoho dne, aby u nás doma byl klid, věčně je u nás někdo, buď někdo z osady potřebuje napsat dopis, a to jim píše naše mamička, anebo se plánuje budoucnost. Pořád něco. Tentokrát jsou to plány. Je u nás Šurka se svými hroznými nápady, které se mně vůbec nelíbí, je to velká spekulantka.

„Mara, len si to zober: ty buděš robiť, strýko Lajo, mladý Lajko aj Verka môže ísť do roboty, to máš štyri platy, to už je voľačo! A počula som o prídavkoch, že by sa mali brať na deti. No vy si budete žiť ako páni!“

„Šura, lenže čo sa bude robiť na poli v zime? Na to aj prostý rozum pochopí, že nič!“

„Nie tak, ja som zariadila so štátnými statkami, že cez zimu sa pôjde na brigádu do továrni makať a cez jar a leto na pole, to už je všetko zariadené na zmluve.“

„Bože môj, a kde budeme bývať?“

„Aj to je zariadené, statky nám umožnia byty, potrebný nábytok a my si len donesieme svoje osobné veci, periny a šatstvo. Poviem ti, je to veľká príležitosť na to, aby sa nám lepšie žilo.“

„Čo na to hovoríš ty, Lajo?“ ptá se mamička tatka.

I když ví, že bude vše po jejím, jakmile o něčem rozhodne mamička, tak je to jasné.

A tatko? Ten jenom potvrdí to, co si mamička usmyslí.

„Ak si myslíš, že je to pre nás dobré, tak sa pôjde!“ tatko vypadá, jako kdyby byl úplně bez zájmu.

Jediné, na čem mu snad záleží, je jeho hudba, v tom si nedá radit od nikoho. Jenže jakmile nezasáhne hned, bude zle a my se odstěhujeme kdoví kam. Já nechci nikam!

„Tatko, já nechcem nikam do žiadných Čiech, ani náhodou.“

„Vidíš Šura, deti nechcú nikde.“

„Ak budeš poslúchať deti, nikdy nič nebudeš mať, tu roboty niet. A keby aj bola, ťažko sa Cigáň zamestná, radšej zamestnajú bieleho. Veď to sám poznáš v Tlmačoch, že robíte to iba preto, že tam Cigáni robia veľa rokov a majú s nimi dobré skusenosti, ale inde nie je nádej.“

„Celkom máš pravdu, ale ak deti vyrastú, kde pôjdú robiť?“ přemýšlel nahlas tatko.

„Pôjdeme študovať!“ projevila jsem se hlasitě.

„Študovanie je dobré pre gádžov, dievka moja, a nie pre Rómov,“ odpověděl mi tatko.

Vůbec nebrali moje přání vážně a přidala se i Giza Pociko.

„Študovať by ste chceli? Gádžov zo seba chcete robiť?“

„A prečo by z nás nemohli byť inžinier alebo doktori?“ nedala jsem se.

„Pozri na Zágiku, v živote nechodila do školy a ako vie vyliečiť? Ako zachránila našu Vierku a doktori si nevedli rady.“

„Ozaj, tetka Giza, vy by ste neišli s nami do Čiech?“ už tahala s sebou i další rodinu.

„Pójdeme aj my, ale až na rok, teraz ešte nemôžeme, nemáme toľko lóve (peníze). To treba na cestu a treba žiť, pokiaľ sa dačo zarobí.“

„Ako myslíš,“ pokračovala spekulantka, „ale za rok už tuto Lajo bude vo veľkých peniazoch.“

Už se to nedá poslouchat. A jako by toho nebylo málo, že v kuchyni je nás plno, tak přišla i teta Marča na pokec. Vypadá ještě hrozněji než normálně, asi se něco děje!

„Čo sa ti stalo, Marča naša, čo si tak schudla, pre Boha?“ přivítala ji moje mamička.

Skutečně, Marča je až průsvitná, jak je hubená.

„Ani sa nepýtáš, jako je so Šándorom?“

„Ako je Šándorovi?“ ptá se mamička.

„Ani sa nepýtaj,“ a jako by náhle zapomněla, proč přišla, začala se zajímat o Šurku.

„Čo plánujete, Šura? Ide sa do Čiech?“

„Ide, na budúci mesiac.“

„Marča, čo je s Šándorom?“ zeptal se nyní tatko. Šándor je muzikant a hraje na saxofon.

„Lajo, ani sa nepýtaj. Doktor hovoril tak: Na srdce má SNB, čo vyvrátí, všetko zje a nohu má v Egypte!“

„To snáď ani není možné, taká choroba. A prečo mu dali nohu až do Egypta, takú diaľku?“ nechápal náš tatko, jakou chorobou byl postihnut jeho kolega.

„Ále nie, mama, tak to není,“ vysvětluje dcéra Aranka , „otec má na pľúcach TBC, čo zje, to všetko vyvrátí a nohu mu dali do gypsu!“

„Tak to je, ja neviem, čo budem robiť, ak mi môj muž umrie. A to on umrie, ja to cítím,“ nešťastná Marča se dala do pláče.

„Každý umrie, všetci, ale nevieme dňa, nevieme kedy, to vie len Pán Boh sám,“ mamička to umí říct v pravou chvíli.

„Nuž preto som vlastne Marka prišla, potrebujem napísať do Čiech deťom, aby prišli sa pozrieť na otca, pokiaľ ešte žije.“

„Ja ti napíšem ten dopis, ale veď máš deti, čo by mohli písať.“

„Od nich nič nechcem, sú všetci sprostí, ničomu nerozumia.“

Ti mají životy! To ať radši napíše naše mamička a oni mají pokoj. Tohle nebudu poslouchat, jdu si radši spát k dědovi a k bábě.

„Kde ideš Gužka teraz na noc?“ nedá pokoj mamička.

„Idem spať k starkej, tu sa nedá!“

„No tak ic (jdi) a ráno do školy!“

U nás v kuchyni to voní zrnkovou kávou. Od doby, co se vrátili Frydovci, se pije v každé romské domácnosti kafe. Jenom děda s babičkou nic nemění, u nich se stále pije svařené vínečko, řeknu vám, tu u dědy je stokrát hezčí vůně!

„Starký, starký, naši sa zbláznili. Chcú ísť do Čiech, čo len budem robiť?“

„Čo by si robila? Pôjdeš aj ty s nimi. Takže máš problém. Uvedomuješ si, že prídeš k nám, iba ak máš trápenia, inak si pre mňa nenájdeš čas. Televízia a nič iné ťa nezaujímá, na starkého nemáš kedy, treba pomôcť babke a ty nikde.“

„Prečo si sťažuješ? Veď máš toľko vnúčeniec, nie som tu iba ja. To nie je dôležité, čo je dôležité, že naši počúvajú Šurku a idú s ňou do Čiech. A už na druhý mesiac, to je hrozné.“

„Idú za lepším životom. Jeden plat nestačí uživiť toľko krkov.“

„Aj mamička chodí robiť do gádžov.“

„To nie je stálý plat, to je všetko málo. Vieš, čo všetko treba? Koľko toho treba na výživu pre toľkých ľudí, koľko lóve na celý mesiac? Veľa, veď aj ty na to prídeš, ak vyrastieš.“

„Starký, ako ja budem žiť bez mojej osady? Bez pažite, kde sme sa najviac hrali a bez môjho kamaráta Čika. Neviem si to predstaviť a či vôbec ešte budeme spolu s Čikom?“

„Pravdaže! Šak neidete na furt, za rok sa vrátíte, možno…“

Hrozný křik přerušil dědu. Co to je? Zní to od Julkina domku, co se děje?

Vyběhli jsme s dědou ven a je to pravda. U Julky na dvoře je spousta lidí, skoro všichni z osady, i naši už jsou tam, opět nějaká žárlivá Romka napadla Julku?

„Linka, čo sa stalo?“ vyzvídám.

„To by si ani neverila, Gužka! Vrátil sa z basy prvý milenec Julkin a robí poriadny cirkus. Taký film si v televízii ešte nevidela!“

„Aj bitka bola? Pobil ju?“

„A ešte ako. Nevidíš? Zasa je holá, celú ju potrhal.“

Skutečne, Julka má opět potrhané šaty, samé cáry. A ten její staronový amant vyhazuje z domu všechno, co mu přijde pod ruku.

„Žiadne plagáty s chlapami, nebudeš mať nič, málo si mala tých chlapov!“

„Ty si ma nechal, bolo mi iba pätnásť rokov, pripravil si ma o poctivosť a utiekol si. Nechal si ma na pospas, samotnú, rodičia ma vyhodili, čo som mala robiť?“

Romky začali plakat, jak jim je líto Julky.

„A to si musela robiť kurvu? To si musela striedať chlapov a pre peniaze? Zavreli ma na desať rokov, mala si ma vyčkať,“ křičel jako pominutý amant.

„Čo som mala robiť, bolo mi ich ľúto, tých chlapcov. Ale za peniaze to nikdy nebolo, to prisahám!“

„To je svätá pravda,“ dávali mužové i mladí kluci Julce za pravdu.

„Julka je dobrá žena, má srdiečko na pravom mieste!“ křičeli ženáči.

„Tak k tebe chodili aj ženatý chlapy?“ roztrhl na sobě košili a začal se bít do prsou. „Ako mám s tebou nazad žiť, Julka, keď máš za sebou takú špinu?“

„Ty trógeľ, komu ty nadáváš do špín?“ křičel na amanta Tóny a chytil ho pod krkem.

„Naopak by si mal byť rád, že Julka nebola sama a že sme jej robili spoločnosť. My sme ju neopustili, my nie!“

„Tóny, tvrdil si, že si u Julky nikdy nebol, ty kurevník jeden!“ běsnila Štirka na muže.

„Iba dva razy som bol u Julky, žena moja, ver mi! A nebol som sám, bolo nás tam viacej, Puták, Šuli, Zlejka, Laci. Len sme sa tak bavili!“

„Aby tvoju mamu zem vyhodila, zato všetko, ty neverník, aby ťa desať doktore (doktorov) rezali!“

„Prečo moju mamu preklínáš,“ zastala se Ilona Pocikova, sestra to Tónyho, „ty, čo ťa od zemi není vidno, si dovolíš takto preklínať, na tumáš!“

A milá Ilona vyzvedla sukni až nad hlavu a ukázala to, co má mezi nohama, potom v rychlosti udělala čelem vzad a ukázala i holý zadek. Takže jsme viděli to, co jsme nemuseli, to co její muž Ďulo Pocik vidí každý den.

Štirka se nedala zahanbit a udělala přesně to, co Ilona se slovy: „A ty mi móžeš toto!“

V tu chvíli se začal opět kolotoč, jak už to mezi našimi Romy bývá, ženy nadávají na své muže hrozně vulgárně, nemohu to ani popsat, stydím se a všemu je na vině Julka, „báry lubni“, je slyšet ze všech ženských úst.

A co Julka? Ta je v amantově objetí a vypadá to, že jsou oba šťastní. Amant sundal dřevěnou ceduli z domu, kde hrdě stálo jméno „Júlie“ a dal novou se dvěma jmény, EDY a JULKA. A to znamená, že Julka už není a nebude sama, nebude přijímat pánské návštěvy, žádné chlapy!

A bude jen jediný Edy, amant na celý život, jenom nevím, kam budou chodit muži po hádce se svou ženou. Asi půjdou do hospody. A svobodní kluci? Najdou si kamarádky. Julka tímto přestala být učitelkou lásky a bude spořádanou ženou, aspoň v osadě bude klid, ale na jak dlouho?

Už je skoro nad ránem, určitě nikdo z nás nevstane do školy…

 

 

 

 

 

 

Přesně tak se to stalo, jak tvrdila před týdnem Marča. Její milovaný muž umřel! Je to smutná událost, nejenom pro Marču a její děti, ale zároveň i pro nás všechny v osadě. Už jenom proto, že jsme rodina a rodina drží spolu, a za druhé, že to není jenom smutná, ale i drahá záležitost.

Už samotný pohřeb něco stojí, ovšem nejdražší je takzvané „vartování“. Je to romská tradice, drží se už po mnoho let, všude u Romů, a vypadá to takto:

Zesnulého dají do jedné místnosti, oblečou ho do svátečního, většinou mu dají černý oblek a bílou košili, košile musí být nová. Sice nevím proč, ale zkrátka je to tak. V té místnosti nesmí být nábytek, nic kromě postele a nebožtíka, pod postel dají lavor s vodou a do vody dají ještě vejce a trochu octa, aby nebylo tak moc cítit pach od nebožtíka. Kolem postele jsou zapáleny svíčky a nebožtík si může hovět. Ve druhé místnosti jsou pozůstalí, nejbližší rodina, to je přes den, potom k večeru se chodí vartovat. To znamená, že všichni projevují svou lítost a úctu k zesnulému, to se chodí po celou dobu, dokud nebožtíka nepohřbí.

Pokud to tvá krátce – dva, tři dny, tak to ještě jde, ovšem jakmile je to delší, pak to jsou hrůza výdaje!

Proto se rodina opět skládá, jak kdo může, někdo dvě stě, tři sta korun, a dá se to všechno vdově. Šuli opět vybral pár tisícovek od celé osady a odnesl Marče.

Večer, když se jde do „domu smutku“, nikdo by si nedovolil vejít naprázdno, něco na zakousnutí i k pití, flaška jednoznačně se musí přinést, protože se vartuje až do rána a na sucho by to nešlo.

A přitom se vzpomíná na nebožtíka, jaký byl zaživa, jasně, že jenom všechno dobré.

Ještě vám musím povědět jedno důležité, a to, jak se všichni bojíme mrtvol, Pane Bože! Všichni Romové bez rozdílu, mladí, staří, všichni máme bobky, jakmile se setmí a na pažiti neuvidíte ani jednu živou osobu. Jsme tak vychovávaní, věříme, že zemřelý vstane, dokud není pohřben. Proto nemám ráda tyhle ciráty, tradice jsou k ničemu.

Už třetí den se vartuje u Šándorů a já jdu s rodiči také, já bych doma se sourozenci nezůstala, naši mě musí vzít sebou.

„Gužka, dúfám, že vieš, jako sa máš chovať. Bude tam plno ľudí, aj z Čiech, sú tam ích deti, aj zaťov majú Čechov, tak budeš slušne sedieť, ani nemukneš!“

„Daj jej pokoj, Mara! Čo by tam zlé robila, veď Gužka je rozumná, ona sa vie pekne chovať, mrtvému už neublíží.“

„Nehovorím nič zlé Lajo, ale jako keby si ju nepoznal. Bude hladná a bude tam vykrikovať na ratu. Vzala som ti Gužka kúsok koláčika, ak vyhladneš, povedz to iba mne. A ty Lajo, nie že sa opiješ ako doga, to nie je svadba!“

Mamička to přehání, jako všechno.

Vešli jsme do domu smutku a to jste neviděli! Uprostřed místnosti je velikánský stůl a na stole plno jídla jako na svatbě. Stůl pod tíhou jídel se až prohýbá, u stolu sedí hosté a pozůstalí obsluhují, aby na stole nic nechybělo. A věřte mi, nechybí, je tu všeho dostatek, jak pití, tak jídla. Všichni jsou oblečeni v černém, jako kdyby byli všichni nebožtíci, to se prý patří, svátečně se obléknout.Všichni pozůstalí obsluhují, jak dcery, tak synové, až na Marču. Vdova sedí v křesle a je hrozně uplakaná, pořád jí kanou slzy, to aby každý viděl, jak hrozně trpí steskem po mužovi.

„Mama, neplač toľko, už nič nespravíme, ešte aj ty nám ochorieš,“ chlácholila ji dcera.

„Čo už ja! Už nemám nikoho na svete,“ plačící vdova vzlykala.

„Máš nás mama, ešte sme tu my!“

„Ja viem, dcérka, ale vy odídete a ostanem tu sama.“

„Veď sú ešte doma Laco, Božena, Araňa. Nie si sama.“

„Ako keby som bola, neslúchajú ma.“

„Máš pravdu, Marča naša,“ přidala se do debaty Giza Pociko, „ja som už toľké roky vdova a poviem ti, keď odíde muž, odíde všetko. Deti o teba nedbajú, nestarajú sa o človeka.“

„Taký je život,“ kdosi řekl.

„A ja s mojím Šándorom sme všade spolu, bol ku mne taký dobrý. A keď mi zadul na saxafón, to bola hudba.“

„To máš pravdu. Šándor bol dobrý muzikant,“ chválili ho chlapi, kteří už měli dost vypito.

„Aj keď si nevedel dakedy poradiť s akordama, ale o mŕtvych len v dobrom.“

„Vypite na jeho dušičku!“

A pili. A mně se zdálo, že vedle v pokoji ležící Šándor se usmívá, ale to jsem si jenom myslela. Mrtví se přeci nesmějí.

Ráno se vracíme domů a skutečně, náš tatko je jako doga opilý a zpívá po cestě, jako kdyby šel ze svatby.

Mamička na něj nadává, že z toho bude ostuda, ale on nedbá a zpívá a zpívá a já mu pomáhám, vždyť to není žádná ostuda.

Je to smutná písnička, určitě by se Šándor nezlobil a je to zamilovaná písnička našeho tatky…

 

 

Prišla jeseň, prišla zima

sneh padal

môj malý dom

biela plachta prikryvá

v malom domku

bieda núdza sestry sú

v mojom domku šťastia – láska bývajú…

 

 

 

 

 

Dnes je konečně pohřeb a bude klid.Ve škole nám dětem z osady dali celý týden volno, pan ředitel už zná naše zvyky a respektuje je. Moc dobře ví, co pro nás pohřeb znamená. Tak nám dá radši klid, on stejně ví, že bychom do školy nešly, když se po nocích vartuje. A dnešním dnem tomu všemu bude konec.

Já nemám pohřby ráda, jsou to hrozně smutné věci, každý tam pláče, naříká a každou chvíli sebou někdo sekne. Buď to dělají schválně, aby dokázali, jak strašně trpí, a nebo se chtějí podobat nebožtíkovi. To je jasné, nebožtík je nyní středem pozornosti.

U pohřbu nesmí chybět pan farář a pořádná kapela, ta naše romská! Musejí přeci nebožtíka vyprovodit s hudbou a jeho písničkami, aby tam na onom světě měl i hudbu, aby nezapomněl naše písničky. Můžu vám říct, že na romské pohřby chodí i gádže z dědiny, to je důkazem, že si nás aspoň trochu považují. Pohřeb je událost pro celou dědinu.

A jak je vidět, Šándor bude mít pěkný pohřeb. Je tu hodně lidí, kteří ho vyprovází na jeho poslední cestu. Naši jsou už u Šándora na dvoře, jsou tam všichni.

„Čiko! Ani ty neideš na pohreb? A čo to máš?“

Čiko má na rukou krásné koťátko.

„Ja nemusím byť všade, nemám rád pohreb. To je malé mačiatko, je pekné, však?“

„Jaj to je krásné, jako sa volá?“

„Murko. Ty tam ideš? Nechoď, budeš sa v noci báť.“

„Neidem na pohreb, iba sa idem pozrieť na dvor. Poď aj ty, Čiko!“

„Na chvíľku móžem, ale iba k nim na dvor.“

„Dobre, Čiko. Požičaj mi trocha Murka, ja ho ponesiem.“

„Na, zober si ho. Neznášám, keď dávajú mŕtveho do jamy.“

„A kde by si chcel, aby ho dávali? Veď už je skoro štyri dni vystretý na posteli a má celú izbu len pre seba. Keď bol na živu, tak v tých dvoch miestnostiach museli byť osem ľudí a teraz? Predstav si! Sám jako voľáký gróf je v izbe a spokojne si leží, konečne ho dnes dajú do jeho poslednej izby.“

„Prečo tak špatne hovoríš, Gužka. Ty si ho nemala rada?“

„O to neide, mne sa len nepáči, že s ním robia také ovácie, toľko pozornosti.“

„A keby to bol tvoj tatko?“

„Joj, aby ťa zrazila pepka! Čo to ty hovoríš, môj tatko nikdy neumrie.“

„Vidíš! Pretože je tvoj otec, aj on je ich otec a mali ho radi, tak to preto robia.“

Už ani nemluvím na Čika, naštval mě. Můj tatko! Nikdy, já bych to nepřežila.

Koťátko, které mám na rukou, je miloučké. Mlčky jsme došli až na dvůr k Šándorovcům a tam je spusta lidí i pan farář a hudba hraje přenáramně smutně.

A jeho nejbližší, synové a dcery, pláčí, až mi z toho leze mráz po zádech. A to ho ještě nevynesli z izby na dvůr, to je jenom předehra, co teprve, až ho vynesou!

Na malou chvilku jsem zapomněla na mourka, koťátko nezbedné mi uteklo, ale kam? Prodírám se mezi lidmi, ale nikde ho nevidím.

„Čiko, Murko mi utiekol, čo teraz?“

„Počkáme chvilku, až sa to trocha ukľudní a potom sa po ňom pozreme, už ho nehľadaj. On sa objaví, dúfajme že nezabehol do izby k nebohému. Poď ku mne a daj mi ruku, ja sa trocha bojím!“

Taky mi není dobře, to jsou hrozně smutné výjevy. Ó, teď ho vynesli a všichni jako na povel začali ječet a křičet.

„Jój dadóro, mro, jój dadóro, soske amen mukjal so keraha by ja tute. (Joj tatínku můj, tatínku můj, proč jsi nás opustil, co budeme bez tebe dělat.)“

A Marča omdlela, jak je dlouhá, tak sebou praštila na zem a za ní dcera, to je hrůza, jen je oblévají vodou, aby se probraly, jsou úplně promočené, takhle nastydnou!

„Nemôžeš toto robiť, Marča naša. Už mu nepomôžeš, utíš sa, pekne dôstojne sa chovaj. Tým, že budeš vystrájať, ho neprebudíš.“

Utišili se na chvíli, aby pan farář mohl dělat svoji práci. Ale co to?

Jak pronesl větu: „A jako Ježíš vstal z mrtvých, tak vstane i náš drahý brat Šándor…,“ najednou se začala pomalu zvedat ruka nebožtíka.

V ten moment farář převrátil oči k nebi a sekl sebou taky na zem.

Nyní se shlukli všichni kolem faráře a lili na něho vodu a trochu ho i profackovali, ale jen tak jemně.

To vám začal pořádný cirkus!

Romové, kteří věří na duchy, si mysleli, že Šándor se opravdu chce vrátit zpátky,

a vykřikovali: „Uštela, napáčinel pe leske sar bašaven. (Vstane, nelíbí se mu, jak kapela hraje.)“

„Napáčinel pe leske sar o rašaj naláče vakerel. (Nelíbí se mu, že farář dobře nemluví.)“

Gádže se také ozývali: „Ihneď doneste dajaký vozík pre pána farára, on to nezvládne ísť pešo až na cintorín.“

Nyní už nebyl středem pozornosti nebožtík, ale farář. Nechali nebožtíka na chvíli samotného na márách a každý se zajímal jenom o faráře.

A teď jsem to uviděla! To nebyla iniciativa nebožtíka, že zvedal ruku, ale Mourka. Ten nezbedník vhupnul opravdu k němu a tam si dělal, co chtěl.

Vidím, jak vyskočil z rakve a peláší si to pryč, asi se mu nebožtík nezamlouval.

„Čiko, poď sem, videl si to?“

„Farára?“

„Nie, Murka. Bol v truhle a on zdvíhal tú ruku, ten je ale diablik.“

„A kde je?“

„Utiekol von z dvora, dobre že ho nikdo nevidel.“

Pan farář už je v pořádku. Dali ho na vozík, stále si mrmle něco jako: „To je zázrak, to je zázrak.“

Kapela se ještě na dvoře loučí s nebožtíkem, to je naposledy, co vidí svého drahého, neboť už dávají víko na rakev. Pozůstalí projevují svůj žal hrozným pláčem, už ho vynášejí ven a za rakví jde jeho rodina a pana faráře vezou na vozíku a velký průvod se táhne dědinou až na hřbitov.

Ale my s Čikem nejdeme, my tam nemusíme být.

Půjdeme hledat Mourka, on je tak milé koťátko.

 

 

Smutně začal podzim, ještě smutnější je to, že už naši balí batohy a chystají se odstěhovat. A to už zítra!

Nejedeme sami, s námi ještě jede i strejda Suchy s rodinou, takže se podařilo Šurce přemluvit dost lidí, aby ji následovali.

Ona to zkrátka s námi myslí dobře, to tvrdí naši, možná to bude dobré pro ně, ale pro nás? Nová škola, nový jazyk, jak budeme s dětmi ve škole komunikovat, když neumíme česky? Určitě se nám budou posmívat. Jak se k nám budou chovat? Tak, jak se budeme chovat my k nim. Jasné, děda má pravdu, chovej se k lidem slušně a oni se budou také tak chovat k tobě.

Je večer a u nás to bzučí jako v úle. Každý něco dělá – balí se šatstvo, prádlo a nádobí, mamička sešila dohromady deky a jsou z toho teď vaky a do nich se dávají peřiny a prádlo, zkrátka všechno, co s sebou budeme potřebovat. Je mi z toho hrozně smutno.

„Čo furt reveš, Gužka? Však neideme naveky, vrátíme sa, za rok, za dva.“

„A čo, ak nie?“

„Čo by sme sa nevrátili! Našetríme pár peňazí a prídeme domov. Budeme mať televíziu aj pračku, no čo poviete deti, nemáte radosť?“ mamička se nás snažila rozveselit, ale moc se jí to nedařilo.

„Mama, Gužka má pravdu. Zasa sa budeme musieť znova zoznamovať s novými ľuďmi a v škole, ani nehovorím, “ dává mi za pravdu Marina, což nebývá zvykem, aby se mnou souhlasila.

„Nebudeme vedieť vyprávať po česky, budú sa nám smiať.“

„Veď to není Nemecko! Česky sa dá rozumeť. To nič, všetkého sa bojíte, nechajte tie vaše rozumy a poďte ku mne, musím vás ostrihať. V Čechách nenosia dievčence vrkoče, nemôžete robiť hanbu,“ náš tatko si vzal velké núžky a dělá pořádky.

„Gužka poď sem, s tebou bude najmenej roboty.“

Pěkně mi chytil můj copánek a přímo u kořene mi ho ustřihnul. Potom Marině a nakonec Božence. Verce nestříhal, protože Verka je už slečna a stejně nemá tak dlouhé vlasy jako my.

To tomu dal. Vypadáme hrozně! Jako kostelník v kostele, ale v černém podání. To teprve budou Češi koukat. Všechny tři máme najednou mikáda a není na nás hezký pohled.

„Lajo, čo si s nimi porobil? Teraz si z nich urobil verejné špaty, ty naozaj nič nevieš. To si nemal tak vysoko strihať!“ a vzala mamička nůžky a stříhá.

„No, to musím vyrovnať, tak a teraz ešte troška tuto. Tak, Gužka je hotová, teraz Marka ty.“

To jsem teda hotová, vypadám jako kluk a nejsem sama, Božka a Marina také, rodiče se nám úplně zbláznili. Akorát nás pořádně rozbrečeli.

„Nerevte toľko! Dokiaľ sa vrátíme, vlasy vám narastú!“

Ale vrátíme se?

 

Všichni jsem u autobusové zastávky, opravdu všichni. Celá osada nás vyprovází, je to smutné, všichni pláčou, i můj Čiko a já taky! Držíme se za ruce a je nám hrozně těžko.

„Máš môjho koníka?“ šeptá Čiko plačícím hláskem.

„Mám, jasné, čo si pepka? Pozri, tu je! A ty máš moj amulet?“

„Mám a budem ho mať stále!“

„Aj ja! Koník mi ťa bude pripomínať, našu osadu, naše zážitky, nášho starkého, našu slobodu.“

„Budeš mi písať, Gužka, ako tam v Čechách?“

„Pravdaže! Ihneď ti napíšem, všetko.“

„O autobusy má ája! (Autobus už je tu!)“ volali Romové.

„Čiko!“ objímám kamaráda.

„Gužka, napíš!“

„Poď už,“ mamička mě odtrhla od Čika.

V autobuse se nás lekli gádže, myslí si, že snad všichni nastoupíme, i pan řidič se ptá: „Kde toľko cestujete?“

„Ideme na Čechy,“ odpověděl mu Suchy.

Autobus se rozjel.

Poslední pohled na milé, které mám ráda. Poslední pohled na osadu, na Čika!

Čiko mává a běží za námi, vím, jak mu je. Jenže autobus je rychlý a už ho ani není vidět, nikoho, jen cesta a ubíhající domky naší dědiny…

V Levicích na nádraží je spousta lidí, tatko už zakoupil jízdenky a mamička ještě nakupuje nějaké pití, každý na nás kouká, jako kdybychom byli z jiné planety, je tu hodně lidí, gádžů. A já na to nejsem zvyklá, nevím, jak se chovat a proto jen mlčky stojím u kufrů a naší batožiny a koukám, jak se ti lidé baví a čekají ve frontě na jízdenky.

„Kde si prajete lístok?“ je slyšet hlas paní za pokladním okénkem.

„Tam kde môj brat a jeho syn,“ je slyšet hlas strejdy Suchyho.

„Ešte raz: Kde chcete lístok?“ paní trošku znervózněla.

„Tam kde môj brat a jeho syn!“

„Lenže ja neviem, kto je váš brat.“

„Môj brat a ja ideme na Čechy, ide celá rodina, aj Margita s Lacim.“

„Tak kde bude ten lístok?“

„Na Čechy, ideme na robotu, budem robiť ja, aj moja Pavlina, aj Janko s Petrom, aj moja Eva.“

„Prosím vás nezdržujte! Pozrite koľko ľudí tu čaká, všetci cestujú.“

„Viete pani, naša Šura vybavila túto robotu a ideme všetci, dá sa zarobiť.“

„Koľko vám sľúbili plat?“ zeptal se někdo z fronty.

„Tri tisíc čistá ruka,“ odpověděl hrdě strejda.

„Fíha! To je pekný plat.“

„Na Čechoch je vždy viac roboty. Ako aj v Ostrave, aj tam sa dá zarobiť,“ přidali se další do debaty

Ve frontě se hlasitě debatovalo, což ještě víc rozčílilo paní v pokladně.

„Tak nakoniec, cieľová stanica. Kde chcete ten lístok?“ už ječela na strejdu.

„Nuž tam, kde moja celá rodina. Ako sa to len volá, počkajte!“

„Ako dlho ešte budeme čakať?!“

„Pani, povedzte mi, jako sa povie po slovensky, ak máte chrasty?“

„Ja že mám voľáké chrasty? Ja som nikdy nebola chrastavá!“ křičela uražená pokladní.

„Tak mi dajte do tej Chrastavy, päť polovičné a dve celé,“ strejda celý šťastný, že si konečně vzpomněl.

„Kde si toľko Suchy, ešte nám ujde vlak. Poď už, behaj,“ tatko tahal strejdu.

„Veď už idem, tá pokladníčka nič nevie.Vôbec nepozná našu republiku.“

Konečně jsme všichni ve vlaku. Tatko našel tři kupé, abychom se mohli i vyspat, protože budeme cestovat den a celou noc! Všem nám vyhládlo, mamička přichystala spoustu jídla, všichni jíme a v našem kupé je i rodina Suchyho a debatují o tom, jak budou bohatí, jak se nám povede.

„Všetko v poriadku, Puták?“ přišla k nám do kupé Šura.

„V poriadku, Šura.“

„Nemajte obavy, môj Jožo bude gazda a peniaze budú. Ak je robota, netreba sa báť.

Zarobíme si, všetko som vybavila.“

Má pravdu, všechno zařídila. Jak práci, tak i bydlení, ale nás dětí se neptala, jestli se nám to líbí. V jednom má pravdu, my děti ještě nevíme, co je život, a život je těžký. Vlak se rozjel, je to úplně něco jiného než autobus. To je ale rychlost! Za okny ubíhají obrázky, dědina za dědinou, město za městem, už jsme hodně daleko za naší dědinou.

A tam někde je celkem malá osada a velká pažiťa, tam žijou lidičky. Stýská se jim po nás? Nebo také zatouží cestovat do Čech?

Jedno je jisté, my už jedeme. Ale vrátíme se zpátky? I ten můj dřevěný koníček je smutný, hladím ho a nesu si ho s sebou jako památku na Čika. Vlak uhání velkou rychlostí a my s ním do neznáma, ššš, ššš, ššš, ukolébá mě k spánku, ššš, ššš, ššš…

A z vedlejšího kupé je slyšet, jak Suchy zpívá:

 

Pro Čechy me džá, bůti the kerél

Lóve zarodá, romňa mange lá…

 

Na Čechy já půjdu na práci,

peněz vydělám, ženu sobě najdu…

 

Konec